Hodně pozornosti drobnostem, málo zásadním věcem

Aneb o slušnosti a neslušnosti. Proč můj druhý nejčerstvější blog z 2.dubna četlo do dneška skoro jedenáct tisíc lidí? Proč má do dneška pět stovek doporučení a přepychovou karmu nad 45, ačkoliv jeho obsahem není kritika politických poměrů? Nejspíše proto, že jeho hlavním tématem byla obyčejná, avšak dnes tolik postrádaná a vytoužená mezilidská SLUŠNOST.

Představte si dvě fotbalová mužstva, vysoce motivovaná, která hrají zápas, v němž každé z nich silně touží vyhrát. Aby oba týmy dodržovaly pravidla hry, na to bdí přísný,  spravedlivý a důsledný rozhodčí. Rozhodčí, který je také jen člověk, ale který v podstatě za normálních okolností vždy uhlídá, aby se soupeřící hráči  hromadně neservali, nedokopali ke zmrzačení.

                A teď, uprostřed zápasu, někdo těm fotbalistům nahlásil, že se nehraje jen o čest a skleněný pohár, ale že vítěz obdrží miliony. A zároveň rozhodčí odchází pryč, přestává pískat… a … hrajte dál, jak umíte. Kdo je faulován, potrestání viníka se nedovolá. Právě to se stalo po listopadu 1989. Otevřely se tisícinásobné možnosti zisků, NESLUŠNOST se stala hlavní výhodou k jejich dosažení.

                Cest z dnešního labyrintu NESLUŠNOSTI, v němž jsme pořádně zabloudili – a světýlko zdá se není vidět – může být několik. Já se teď chci trochu zmínit o jedné z těch cest. O té, která funguje i podle matematické teorie her, podle praxí  ověřených komunikačních teorií.

                Je to cesta zvětšování společného koláče. Místo stále zuřivějších tahanic deseti milionů lidí o zmenšující se koláč je řešením ten koláč několikanásobně zvětšit. Když z toho velkého koláče zbude dost všem slušným, tak mohou ti slušní velkoryse mávnout rukou nad vzájemnými půtkami těch méně slušných.

                Ano, i ve Švýcarsku se krade a podráží. Ale – společný koláč je tak velký, že tam nedávno mohli zvýšit minimální mzdu na částku, která odpovídá zhruba našim osmdesáti tisícům korun měsíčně. (Promiňte, že neuvedu pramen té zprávy, ale četl jsem to asi před měsícem a paměť na takováto čísla mám velmi přesnou, ha.)  Vzdělaný, schopný, slušný Švýcar vydělá bez nutnosti podrážet či intrikovat v práci několikanásobek té částky. To se pak snadno mávne rukou nad půtkami ve vysokých sférách hospodářství, politiky, bankovnictví apod., když tyto půtky těm slušným netnou do živého.

                Zvětšujme tedy společný koláč českého bohatství. A zase – možností je mnoho. Zde v blogu bych se kvůli stručnosti opět zaměřil jen na jednu z nich. A tou možností je znalostní ekonomika, maximální podpora chytrosti špičkových českých hlav.

                A ten potenciál české chytrosti je opravdu úctyhodný. Procestoval jsem většinu vyspělého světa. A v řadě zemí byl ne jako turista, ale jako žák advanced class angličtinových jazykových škol. Vždycky, když vedu svou skupinu lidí na akci „koučovaná angličtina v zahraničí“, nelením a navštěvuji advanced level dané jazykové školy celou dobu pobytu také sám. Dobře vím, jaké mám stále rezervy oproti rodilým mluvčím a snažím se na nich celoživotně pracovat. To dvoutýdenní soužití s chytrými spolužáky celého světa, s těmi, co se mezi sebou jazykově domluví v sebemenších detailech, v nejjemnějších zákoutích duše v učebně či po lekcích společně na pivu – to je nad všechny vládní mezinárodní konference. Ať je to v jazykové škole USA, Austrálii, Velké Británii, na Maltě či jinde – potkáváte chytré spolužáky opravdu z desítek zemí celého světa, žijete s nimi většinu dne jako nejlepší kamarádi, rozumíte jim tak, jak žádný politik či diplomat vybavený tlumočníkem porozumět nemůže,  vnímáte jejich životní filozofii, ambice, zásady, vidění světa, chytrost…

No a z toho srovnání mi vychází právě chytrost české kotliny a moravských i slezských luk a hor opravdu špičkově. Středoevropská křižovatka vlivů západních, východních, severních a jižních má něco do sebe. „Český nátisk,“ jak s obdivem říkával scénárista Jaroslav Dietl.

Jenže – přemýšlivý český člověk je nesmírně zahlušen. Skoro nikdo z okolí jej nevnímá tak, jak by si to zasloužilo a jak by to mohlo zvětšit český koláč bohatství.

Znalosti, to je duševní záležitost. A platí o nich právní normy týkající se duševního vlastnictví.  Například pravidlo, že svrchovaným neomezeným vlastníkem je ten, kdo kus takového duševního know-how poprvé zveřejnil smyslově vnímatelným způsobem. Například když někdo poprvé v naší zemi nabídne službu zvanou „krátkodobý tréninkový kurz rozvoje osobnosti“ a když jej navíc na trhu proslaví a učiní pro svou osobu příznačným, nemůže jej nikdo jiný jen tak napodobovat – a takto napodobený nabízet na trhu bez licence nebo bez uctivé citace onoho průkopníka. To není legální.

Pokud ovšem parazit napodobuje a nabízí, samozřejmě odradí chytrého českého novátora od vymýšlení dalších drahokamů know-how. Proč by se myslitel namáhal, když mu bude ukradeno a za lhostejného nechápavého přihlížení většiny obyvatelstva to nakradené i na trhu zpeněžováno…

Já jsem se zatím od vymýšlení odradit nenechal. A jeden takový světově nový drahokam jsem dal k prvnímu letmému prohlédnutí ve svém nejčerstvějším blogu z 5. dubna.

Porovnával jsem parametry čtenosti, karmy a doporučování u blogů z 2. dubna a z 5. dubna. Ten dřívější o milé lidské slušnosti je sice hezký, ale ten prezentační z 5. dubna skrývá v sobě velký potenciál toho, aby celá naše země v dohledné době byla pln takových milých slušných příhod.

Zrodil se nový obor „ekonomie emocí“.  Kolik lidí při čtení vnímá, že třeba v USA dokážou z daleko menšího kusu originálního know-how vytěžit řádově stamiliony dolarů příjmu ročně (tj. miliardy korun). Jen to know-how právně chrání, nedovolí kradení, nehážou průkopníkům klacky pod nohy, hlídají vymahatelnost práva autorského a práva hospodářské soutěže.

Co takhle učinit totéž s novým oborem „ekonomie emocí“!? Například všichni čeští penzisté by mohli mít o čtvrtinu, o polovinu větší penze, kdyby se stát k tomuto drahokamu znalostní ekonomiky choval adekvátně a vytěžil jej po americkém způsobu. Tedy – vybudování worldwide company, podmínky autorovi k neustálému bádání a rozvoji oboru, tisíce licenčních učitelů v desítkách zemí světa, nejrůznější pomůcky na papíře i v elektronické podobě, kurzy, poradenství, konference…  Ano, tak hodně by mohl vzrůst příjmů státního rozpočtu díky daním z využití toho know-how….

A takových drahokamů know-how vidím mezi svými žáky po celé naší zemi desítky a desítky – už více než 25 let.

Zamyslí se někdo? Pomůže mi to někdo zorganizovat, férově podnikatelsky zvládnout?

Prvním krůčkem k tomu je, aby se nad mým blogem z 5. dubna a nad řadou obdobně laděných dřívějších blogů zamyslelo aspoň tolik lidí jako nad tím z 2. dubna. A uvidělo souvislost. Je toho zdejší čtenářstvo aspoň zčásti schopno?

P. S.: Jistěže ano :-)           Tak - do toho!