Před chvílí jsem absolvoval své povídání na téma cizích jazyků naživo v pořadu Českého rozhlasu Radiofórum. Rozumím tomu, že hostů pořadů je hodně a že jeden každý má prostor pouze v řádu desítek sekund. Nicméně...
...nicméně ještě je tady blog idnes, kde se dá sdělit to, na co tam nebyl čas. Dovolte mi tedy volně zopakovat hlavní otázky tohoto rádiového pořadu – a stručné výstižně na ně odpovědět:
Jak lidé v česku ovládají cizí jazyky a proč?
Mladá generace dobře, střední a starší tragicky. Tragicky už proto, že jsme první zemí na světě, kde vznikla věda lingvopedie, tedy nauka o efektivním studiu cizích jazyků. Zakládací knihou lingvopedie je publikace Jak se efektivně učit cizí jazyk, která vyšla v pěti jazycích – kromě češtiny ještě slovensky, polsky, anglicky a německy. Jen česky jí vyšlo v mnoha dotiscích a deseti vydáních téměř dvě stě tisíc výtisků. Třetí české vydání této knížky vyhrálo v prodejnosti světovou výstavu Expolingua Praha 1992 a nechalo za sebou všechny špičkové zahraniční konkurenty. Lze jen litovat, proč toto vítězství mělo menší publicitu než třeba obdobné vítězství českých hokejistů v Naganu. Kdyby to mělo jen poloviční publicitu, je dnes po problému – a jsme dnes přinejmenším trilingvální zemí, kde až na patologické případy všichni umějí česky, anglicky a německy. A diskusních rozhlasových pořadů by zde vůbec nebylo třeba.
A proč je to u střední a starší generace tragické? Totalita a nemožnost styku zejména s anglicky hovořícím světem je částečně objektivním důvodem, ale z větší části výmluvou. Kdo se poctivě učil dva cizí jazyky na střední škole, ten v době maturity z nich mohl složit dvě tehdejší náročné státní zkoušky. Výjimečně špičkoví studenti gymnázia – odhaduji jich tak na maximálně deset v celé zemi v každém maturitním ročníku – mohli rovnou skládat státnici z těchto dvou jazyků na filozofické fakultě na doktorát. Většina lidí se učila nikoliv poctivě; šolíchání se vyplácelo a zdálo se, že to tak bude pořád.
Lingvopedie neboli jakási „psychologie učení“ stojí na hlavních pilířích jako
- profesionální koncentrace a umění pokračovat i po opadnutí počátečního nadšení,
- paměťové dovednosti,
- odstraňování vnitřních bariér ostychu aktivně hovořit, tedy tzv. psychovzorce opozice podvědomí,
- a vůbec celé velké součásti racionálního čtení, která se nazývá rychlostudium.
Jak rychle se může chronický začátečník střední a starší generace naučit teď?
Především – internetové „lákavé inzeráty“ typu „použila naši zázračnou metodu a do týdne již plynně hovořila anglicky“ považuji za podvod. Nicméně z nuly na úroveň B2 (= složený First Cambridge Certificate) se lze dostat správným postupem místo za 600 hodin klasické výuky za pouhých 120 hodin intenzivní profesionální výuky. „Postup – viz výše, to je telegraficky. Podrobně jsem to popsal v řadě knih a desítkách časopiseckých článků, vyšlých v celkovém nákladu desítek milionů výtisků. A ověřil, odzkoušel na sobě a stovkách svých žáků.
"Kolik jazyků umíte vy?"
ptal se hostů diskusního pořadu rozhlasový moderátor. Já bych odpověděl, že v angličtině a němčině dovedu dělat svou práci, tj. přednášet a psát maily, články, knihy. Jó, dohovořit se, dorozumět se, třeba jako turista, to je mnohem, mnohem nižší cíl. Jazyky můžete kombinovat, využívat řeč těla, za chybu vám nikdo hlavu neutrhne. V podstatě jsem nezažil kdekoliv na světě situaci, že bych se nedorozuměl. Třeba v ukrajinské Koločavě, v restauraci Četnická stanice se sejde u piva mnohonárodnostní společnost, kde všichni mluví ukrajinsky s ruskými, českými a slovenskými vložkami – a všichni všem rozumějí na 99 procent.
Náročné pracovní vyjednávání dovedu vést i polsky nebo rusky.
Francouzsky bez chyb čtu nahlas text. Což je samozřejmě žalostně málo.
A to nejtěžší nakonec – jsme schopen i delší dobu mluvit slovensky tak, že Slováci pokývají uznale bradou a řeknou „nemá prízvuk, chalan“. Což není jen o o tom nebýt zaskočen výrazy jako cencúľ, olovrant, žubrienka v mláke, není jen o správném vyslovování „nie“, ale též o souhláskách jako d, t, ž, š – které rodilí Slováci vyslovují citelně jinak než my Češi.
Takže - nejsem žádný honič polyglotovských rekordů. Raději méně - a více do hloubky. Ale kdyby bylo zapotřebí, tak jistě dokážu do hlavy rychle přidat další cizí jazyk. A naučit druhé, jak to udělat taky tak.
Je podle vás důležité ovládat aspoň jeden cizí jazyk?
Bože, to byla také jedna z rozhlasových otázek! Jako by se ptali, zda je důležité pro člověka jíst, pít dýchat...
Ano, je to důležité – kromě dvou domácích jazyků – češtiny, protože jsme Češi – a angličtiny, protože žijeme na planetě Zemi – aspoň ty sousední němčinu, polštinu, slovenštinu; a podle gusta další cizí jazyky.
Nechybí vám angličtina v českých novinách, pořadech?
Trochu v novinách chybí, ale bilingválních tiskovin a textů na displeji se podle mne dá sehnat dost. Chybí mi angličtina plus zároveň čeština kdykoliv přepnutelná plus zároveň volitelně textové titulky v jazyce obrazového pořadu (filmu) nebo v tom jazyce druhém. Anglický film s českými titulky, anglický film s anglickými titulky (což je častý případ pro anglické neslyšící), obojí jsou výrazné schůdky v cestě za porozuměním mluvě anglických rodilých mluvčích – tedy té nejtěžší složky studia angličtiny. Každá z těch situací, tedy české titulky a anglické titulky, pomáhá psychologicky jinak a je nezbytné obojím si projít.
Říká se, že za málo anglických nebo německých filmů v originále v televizi může dabingová lobby, která nechce ztratit své kšefty. Něco na tom může být. Ale na druhé straně – některé dabéry máme opravdu na světové špici. Co by byl Louis de Funés bez hlasu Františka Filipovského? Co by byl Belmondo bez hlasu Třísky a pak Krampola? A Old Shatterhand bez nejkrásnějšího hlasu českého herectva, tj. bez hlasu Vladimíra Ráže? Bílý bratr by byl poloviční...
Takže – je to jako se vším. Moudrý člověk vždy dojde k závěru, že nelze soudit jednoznačně...
