V kolik hodin by mělo začínat vyučování na základní škole? Já si myslím že co nejdříve. Ukažte mi někoho z vás, rodičů, kdo se rád vracel ze školy pozdě odpoledne… Nejlépe standardní začátek v sedm a nulté hodiny na šest ráno!
První tři věty perexu jsem si vypůjčil, respektive je cituji a parafrázuji v opačném gardu, od novináře Reflexu Milana Tesaře, který v Reflexu č. 35/2014 napsal dvoustránkový článek „10 důvodů, proč chodit do školy na devátou“ a ve druhé větě svého článku tvrdí, že vyučování by mělo začínat „co nejpozději“.
Dovolte mi zde prezentovat i opačný názor. Předem podotýkám, že proti panu redaktoru Tesařovi osobně nic nemám, v osobní rovině jej plně občansky demokraticky ctím.
Tak tedy:
Milan Tesař píše: „1. Škola tím pádem nikdy nezačne nultou hodinou v sedm ráno… ti, co nebyli v top ten, většinou chrápali vzadu s hlavou na lavici.“ Já píšu: 1. Škola tím pádem může nejednou začínat nultou hodinou v šest ráno. A to je moc prima, protože pak může po průměrných šesti vyučovacích hodinách končit v nádherných dvanáct hodin v poledne, a žáci mají celé odpoledne pro sebe. A kdyby někdo v tu nultou hodinu pospával, má být za takovou nekázeň po zásluze důsledně potrestán. Školní řád spaní v hodinách zakazuje; nejspíše šel ten mladistvý rozmazlenec spát předchozího dne až po dvacáté hodině, což je třeba urychleně napravit.
Milan Tesař píše: „2. Nežijeme v monarchii… Marie Terezie…kdysi zavedla povinnou a velice časnou školní docházku. Ať si děti zvykají… Časy se změnily.“ Já píšu: 1. Ano, časy se změnily. Už nejsme v pomalém osmnáctém století. Heslem dne je efektivita a produktivita, mít hotovo, tedy i odučeno každý všední den co nejdříve. Mít co nejdříve každý den od učení svatý pokoj a klid.“
Milan Tesař píše: „3. Nikdo to nezakázal. Směrnice ministerstva školství… říkala, že školní vyučování začíná obvykle v osm hodin ráno.“ A dále si Milan Tesař pochvaluje přístup ředitele ZŠ v Londýnské ulici v Praze 2, který zavedl začátek v 9 hodin, a chválí to. Já píšu: 3. Nikdo nezakázal školám začínat v sedm ráno a někdy třeba i v šest. Děti si tak dobře zvyknou na řadu profesí, kdy se začíná také v šest.
Milan Tesař píše: „4. Je to proti přírodě.“ A uvádí příklad zahraničního studenta na vojenské katedře z dob jeho studií, který měl jinak nastavený biorytmus a ráno při výuce přes tresty prostě spal a spal. Dále Tesař uvádí, že pozornost starších dětí je v sedm hodin ráno na stejné úrovni jako ve čtyři hodiny v noci. Já píšu: 4. Ta zahraniční lemra líná asi žila trestuhodným nočním studentským životem a opakovně chodila spát po dvacáté hodině večer. Kdyby zahraniční student usínal vždy hned po hlavních zprávách, nemusel být druhý den ráno tak neukázněný. A dále dodávám, že pozornost starších dětí je po obědě také velmi špatná, že to je prostě lidský biorytmus, že se s tím nic nenadělá. A vůbec – matka příroda naznačuje nám lidem právě setměním a tmou, kdy by se mělo spát. Přirozené je naspat stejně hodin před půlnocí jako po půlnoci. Kdo chodí spát po dvaadvacáté hodině, toho hezky důsledně budit před druhou ráno – a ať hned maká, maká, maká. Ony ho ty pozdní odchody do postele brzy přejdou.
Na chvíli zde přeruším argumentování a protiargumentování. Začíná se vám už zdát moje protiargumentování nepěkné, přitažené za vlasy, ba hnusné a vzbuzující vaši nevoli? Mně možná také. Tak – ptáte se – proč píšu coby svůj názor něco, s čím nesouhlasím? Dočkejte času, brzy se to vyjasní .
Jedeme dále:
Milan Tesař píše: „5. Učitelé jsou vlídnější. Samozřejmě lze polemizovat, zda se dá se zalepenýma očima sdělovat dětem cosi zásadního…“ Já píšu: 5. Učitelé jsou dříve ráno čerstvější. Ve třídě panuje všeobecně lepší atmosféra, že se půjde dříve domů. Samozřejmě lze polemizovat, zda se dá sdělovat cosi zásadního naštvaným dětem, které vědí, že budou trčet ve škole zavřené až do půl druhé nebo snad i později odpoledne a že žádný všední den kromě prázdnin neuvidí sluníčko kulminovat na polední obloze.
Milan Tesař píše: „6. Doma je pohodové ráno… Dá se stihnout ještě hafo věcí… zapnout PlayStation a ještě zastřelit pár ovcí…“ Já píšu: 6. Doma je krásné šeré ráno s perspektivou brzkého návratu ze školy. Nikdo se nezdržuje zbytečnostmi jako hraním nějakých debilních her. Beztak je dnešní míra vysedávání dětí u počítačů a mobilů natolik nadměrná, že by se měla redukovat stůj co stůj.
Milan Tesař píše: „7. Dítě se může večer dívat na televizi.“ A vyzývá, aby rodiče dovolovali nezletilým dětem dívat se na televizi i po dvacáté hodině. Já píšu: 6. Rozmazlený fracek nemá co ponocovat po 20:00. Zejména když je pak ráno nedospalý a brblá, že má vyskočit z postele svěží v 5:30.
Zase přeruším argumentaci a protiargumentaci. Už mne, zejména vy sovy, dostatečně nenávidíte? Já sebe sama možná také. Ale znovu vyzývám - počkejte na pointu.
Milan Tesař píše v bodech 8., 9., 10. zhruba toto: Děti se při pozdějším začátku školy lépe učí, leckde v zahraničí už na to přišli a začínají později… Ale: Pro posun zahájení na 9:00 je jen 26 procent Čechů, prý hlavně kvůli dopravnímu spojení a časnému začátku práce rodičů ve fabrikách. Já píšu: Není prokázáno, že by se prospěch nezlepšil při posunu do časnějších hodin, zejména u tzv. psychických skřivanů, že by se nezlepšila celková atmosféra kvůli vidině dřívějšího návratu domů ze školy a delšího odpoledního volna…
Tak, a máme všech deset bodů. Kde je pointa?
Pointa je v tom, že to, co následovalo vždy po slovech „Já píšu:“, nebyl můj názor. Ani doslova, ani nějak většinově.
Jen jsem měl při čtení článku pana Tesaře pocit, že jeho argumenty jsou jednostranné. Možná to i tak trochu provokativně chtěl, do hlavy mu nevlezu. Ale spíše si za tím stál. Mám ten pocit z toho, že se podle mne s chutí vyjádřil o nultých hodinách (= 7:00 až 7:45) jako hodinách „krátce po půlnoci“. Hm – podle této logiky by bylo 17:00 odpoledne vlastně „krátce před půlnocí“ a tedy pro všechny nezletilce jednoznačný závazek dávno tvrdě spát.
Chtěl jsem zde jen nastavit Milanu Tesařovi zrcadlo; zrcadlo zakřivené stejně křivě, ovšem na opačnou stanu. Pokud jste se nad tím mým zrcadlem pohoršili nebo zděsili, je na místě uvažovat, zda se tedy nemůže poměrně dost lidí zděsit nad výchozím názorem pana Tesaře.
V národě se totiž vyskytují nejen psychické sovy (= „do půl jedenácté dopoledne bych si s chutí poležel v posteli, večer jsem čilý klidně i po dvaadvacáté hodině“), ale i psychičtí skřivani (= není nad svěží letní vstávání kolem čtvrté ráno, kdy vychází slunce nad obzor, avšak po devatenácté hodině večer mne nezadržitelně bere spaní“).
Skřivanů je podle všeho méně než 50 procent. Ale to, že je někdo menšinou, neznamená, že by neměla být ctěna jeho přirozená práva. Zejména proto, že skřivani trpělivě snášejí stesky a lamentace sov, které bych chtěly ráno lenošit více a více a více. Zejména proto, že skřivani nepořádají žádné veřejné pochody pýchy, a to je jich jistě několikanásobně více než menšin sexuálních.
Skřivan, to je člověk, který se rychle hrne do práce, který ji chce mít co nejdříve udělanou. V režimu dne i v delších časových režimech. Troufám si říci, že kdyby byly naše soudy plné skřivanů, tak průměrná délka soudních řízení od samého začátku do posledního odvolacího rozsudku není nějaké tři roky, ale spíše něco kolem tří měsíců. Že kdyby samí skřivani obsluhovali obyvatelstvo na úřadech i jinde, že by se veškeré čekací fronty zkrátily na malý zlomek dnešního průměrného času, což by byl jistě balzám na nervy.
Na druhé straně skřivan nemá co dělat například v kolektivu herců, protože by po dvacáté hodině na jevišti beznadějně usnul. Atd.
Rozpor „škola později“ versus „škola dříve“ má ale širší přesah: Nesetkáváte se, přátelé, příliš často s články a jinými komunikačními projevy, z nichž je cítit „tento názor je lepší, protože je můj, a opačný názor je horší, protože já to tak prostě necítím“? Zde konkrétně duch článku pana Tesaře „škola na devět je objektivně smysluplnější, začínat školu v šest je naprostý nesmysl“. V článku Milana Tesaře jsem cítil málo voltairovské filozofie „nesouhlasím s vám, ale do smrti budu hájit vaše právo říkat to“, tedy konkrétně „rád bych školu na devět, ale lidi, kteří by ji chtěli začínat v sedm, také plně názorově respektuji a budu bojovat za jejich stejný mediální prostor jako mám já“.
To by se mi líbilo více, kdyby byl tím ten článek prodchnut. Tam, kde lze skřivany a sovy oddělit, ať se to přizpůsobí těm nebo oněm. Tam kde nelze, tam nezbude než udělat kompromis – tedy něco mezi sedmou a devátou hodinou školního zvonění začátku první hodiny.
