Deprokrastinační vzorec a emoce

Nečekám zde nějakou masovou čtenost. Jen si potřebuji společně s vámi touto písemnou formou promyslet a utřídit pár malých detailů ve svém know-how, jak se přinutit, nepřestat, vytrvat. Možná i nějaký diskusní příspěvek se objeví.

Umění nepřestat v naplánované rozumné pracovní činnosti je klíčem k úspěchu v jakékoliv duševní práci. Zaslouží si to pozornost zejména při plnění dlouhodobějších víceetapových úkolů, plánů, projektů. Zejména u studijních úkolů, mezi nimiž vyniká úkol rychle a dobře ovládnout angličtinu.

Základní psychovzorec (= multimetoda) je všeobecně znám, volně cituji ze Zlaté knihy komunikace, str.233:

„Berme koncentraci zjednodušeně jako předmět našeho vědomí. Na co  se soustředíme  (nebo na  co  se  nám „to“  soustředí), to  je obsahem  koncentrace. Dlouhodobá koncentrace  na jazyk  je podmínkou úspěchu v jazyku, koncentrace na vyjednávání je podmínkou úspěchu ve vyjednávání atp. Zdá se,  že nejen nutnou  podmínkou, ale i  postačující podmínkou. Tedy - hledáme-li příčinu  selhání, neúspěchu, dříve  nebo později narazíme v té či oné podobě na nedostatek koncentrace. Koncentrace stojí na čtyřech vnitřních pilířích:

• kladném zájmu Z+ (laicky můžeme ztotožnit s kladnými emocemi),
• záporném zájmu Z- (laicky můžeme ztotožnit se zápornými emocemi),
• návyku N (zvyku, rutině, stereotypu, jakékoliv „zaběhanosti“ včetně návyků vzdělanostních),
• vůli V (čistému vnitřnímu „sebezatětí“ doprovázenému vnitřním příkazem „musíš!“)

a na dvou vnějších pilířích:

• přízni podmínek PP (všechno v našem okolí, co nemůžeme ovlivnit),
• zabezpečení ZAB (všechno v našem okolí, co můžeme ovlivnit

Mezi těmito pilíři je  určitý matematický vztah. Specialista psycholog se nechce  příliš pouštět  do  matematiky,  matematik  se  nechce pouštět do vágních psychologických pojmů. Nezbývá než použít farmulti metodu, aby se  z obtížných záležitostí  staly záležitosti snadno  a velmi názorně vysvětlitelné. Farmulti psychovzorec koncentrace zní:

                K = ( |Z+|  +  |Z-| )  *  (N + V) * PP * ZAB

 Míra  naší koncentrace  (a tím  i míra  úspěšnosti veškerého našeho cílevědomého racionálního konání) je dána součinem  čtyř činitelů. Prvý  činitel je součet  absolutních hodnot  kladného a  záporného zájmu  o danou  věc (například  cizí jazyk), druhý činitel je součtem míry návyku dělat něco a množství vynaložené vůle na tuto činnost. Třetím a čtvrtým činitelem je přízeň podmínek (PP – místo, čas)  a kvalita zabezpečení (ZAB) příslušnou technikou, předměty, pomůckami atp.“

Tolik volná citace z knihy.

Tento psychovzorec za uplynulých cca třicet let pomohl desetitisícům lidí dosáhnout výborného vzdělání, udělat skvělou kariéru, splnit si životní přání a sny. Všeobecně známým se stal díky příloze Mladého světa č. 52/1985 a díky desetidílnému televiznímu vzdělávacímu seriálu „Kurs rychlého čtení“ natočenému v Československé televizi v roce 1986.

Tyto dva zdroje informací byly natolik všezahrnující, že zasáhly veškeré obyvatelstvo, které mělo o danou věc aspoň kapku zájem. Popularizaci tohoto objevu jsem posílil ještě v desítkách milionů výtisků všech mainstreamových časopisů a přednáškami před plnými velkými sály. Jeden příklad za všechny je na obrázku (v případě potřeby si jej zvětšete):

Lze tedy říci: Kdo neví, že od té doby je prokrastinace systémově  vyřešena, ten v uplynulých třiceti letech nežil v naší zemi.  (Toto však bohužel platí pro střední až starší generaci. Pro tu mladší to chtělo ještě tento objev a gejzír jeho popularizace dotáhnout do osnov škol. Nestalo se tak – a důsledky jsou nemilé, viz dále.)

Mechanismus překonání prokrastinace je tedy od té doby jasný. V kostce:

Zaprvé: Zprvu není s plněním předsevzetí problém, jsme neseni na vlně pozitivních či pozitivně působících negativních emocí (počáteční nadšení, počáteční motivující vztek nebo obojí). Emoce však mají tu neoddělitelnou vlastnost, že postupně vyprchávají. Ne najednou, ale tak nějak postupně erozívně – tedy docela záludně. Když poprvé jejich hladina „podkročí“ nutnou minimální hodnotu pro pokračování v další etapě práce (například pro naučení se X-té lekce angličtiny), jde o podkročení malé. Malé podkročení lze napravit takzvaným „vynaložením vůle“.

(Vynaložení vůle je jakými čistým prvoplánovým bezemočním chtěním, bezemočním impulsem v naší psychice: „Člověče, udělej to a to!“ U úkolu „poškrábej se na nose“ funguje vůle prakticky vždy; u  úkolu „vyhraj Wimbledon“ nefunguje prakticky nikdy – až na případy několika málo jedinců z celého světa a za spolupráce kusu talentu, obrovské sebemotivace a hlavně mnohaleté vydřené vytrénovanosti.)

Vůle je sice psychická veličina nezávislá na okolnostech (tj. vynaložitelná prakticky kdykoliv a kdekoliv), ale je to veličina slabá, přeslabá. I maximální vynaložení čisté vůle, kterého jsme schopni, dokáže jen malé a spíše jednorázové věci. Povídačky o „železné vůli, která hory přenáší“, jsou od vzniku psychovzorce koncentrace již passé, již zastaralou a překonanou záležitostí. Pokud si člověk neuvědomí, že v těchto často líčených historických nebo literárních případech takzvané „železné vůle“ šlo v prvé řadě o mohutný výron motivujících emocí, nemá šanci v životě uspět. Nemohu to zde rozepisovat podrobně, to by byl blogový článek moc dlouhý, ale pečlivé čtení knih o tomto psychovzorci, popřípadě chytrá diskuse na kurzech zatím přesvědčila k přehodnocení očekávání od lidské „pevné vůle“ každého normálně myslícího člověka.

Pokračujme v řešení prokrastinace:

Zadruhé: Po napravení dílčího problému mírného poklesu motivujících emocí pod minimální hladinu nutnou k pokračování práce  - po napravení vynaložením vůle – se brzy, nejspíše hned v následující etapě práce, dostaví ještě větší propad motivujících emocí pod tuto minimální hladinu. Člověk je ovšem v této fázi prosycen (kvůli předchozímu napravení malého poklesu motivace pod nutné pokračovací minimum)  klamnou euforií, že disponuje „silnou vůlí“. A když navíc ty zastaralé pohádky o „silné vůli“ coby strůjkyni úspěchu do něj odmalička okolí hučelo horem dolem, tak je neštěstí hotovo. Člověk si myslí: „Když jsem se včera s použitím vůle přemohl a zaběhnul sto metrů za patnáct sekund, tak se dnes také stejným psychickým mechanismem přemůžu, jen trochu více na sebe přitlačím – a zaběhnu sto metrů za pět sekund.“

Jenže to takto nefunguje. Větší propad emocí než malý už naše psychická „paní vůle“ napravit nezvládá. Nastává odkládání práce a nakonec rezignace.

(V angličtině nastává věčné začátečnictví – celorepublikově ve statisících až milionech případů. Nepoložili jste si otázku, jak je toto možné, když drtivá většina lidí opakovaně slyšela, že pomůže „pevná vůle“ a že také drtivá většina lidí v krizi ve své mysli opravdu tu svou „pevnou vůli“ poctivě vynaložila?)

Kdepak heslo „pevná vůle hory přenáší“! to není ze života. Ze života je jiné heslo: „CO SE MUSÍ, TO SE HNUSÍ!“

V psychice člověka nyní nastává výron specifických nevhodných negativních emocí, zošklivujících právě konkrétně jeho pokračování v další etapě oné naplánované rozumné práce. Zároveň nastává kreativní výron obrovských pozitivních emocí pro náhražkovou činnost, nastává i u jinak netvůrčích jedinců myšlenkový gejzír neuvěřitelné geniální kreativity v sebevýmluvách, proč naplánovanou rozumnou pracovní činnost odložit (myšlenka „zítra je taky den“ v desítkách i rafinovaných obměn).

A protože grubrovský psychovzorec koncentrace není dosud v osnovách základních škol, jsou celonárodní ztráty miliardové. Místo supervzdělaného obyvatelstva, výsledky jehož kreativní myšlenkové činnosti by zlatem platil v licencích celý svět, jsme státem s čím dál horší vzdělaností, jsme montovnou Evropy, jsme stále chudšími platiči do kapes těm lidem v jiných státech, kteří jsou kreativnější.

Pokračujeme v know-how na překonání prokrastinace:

Zatřetí: Místo marného „vynakládání pevné vůle“ mobilizujme své kladné emoce i motivující záporné emoce. Činíme tak pomocí představivosti, fantazie. Nejlépe metodou „psychického stromořadí“. (Viz moje e-kniha „Prokrastinace – odklad, který mrzí“.)

Tato mobilizace vhodných emocí nám „osladí“ naplánovanou činnost a „okyselí, učiní hořkými“ všechny náhražkové činnosti. A to, co je sladké, se zkonzumuje raději než to, co je odporně hořké. Pak už dokáže překonat prokrastinaci každý.

Začtvrté: Dneska konáme takto, zítra stejným mechanismem, pozítří také. Každý další akt myšlenkové mobilizace emocí je snazší a snazší, protože kdesi v hlubinách naší psychiky se pomalu ale jistě rodí a sílí spojenec nejmocnější: NÁVYK. Návyk, zvyk, rutina, kvalifikovanost, zběhlost...

Zapáté: Dojdeme do fáze, kdy představivostní akt mobilizace emocí a sebemotivace není potřebný, protože z dalších pokračování se stává podvědomá rutina. Prokrastinace už není, zmizela.

Toto už léta vědí a používají moji žáci, posluchači přednášek, čtenáři, posluchači a diváci knih, e-knih, audioknih, videoknih – a proto tvoří v jistém smyslu elitu společnosti. Mohlo by jich být i mnohem více – ale aspoň že tak. Kdo brání tomu, aby těch znalců bylo víc, o tom je na tomto blogu idnes zde.

Doposud šlo v tomto článku o jasné a ujasněné záležitosti. Co si však chci v detailech ujasnit nyní, je motivační vliv záporných emocí.

Motivační vliv kladných emocí je v podstatě jasný – přímá úměra. Baví mne něco trochu, vytrvám v tom trochu. Baví mne něco středně – vytrvám středně. Baví mne něco ohromně, úžasně, vášnivě – vytrvám v tom bez vynakládání „pevné vůle“ s pohodou po celou dobu, kdy ta ohromnost a úžasnost trvá; třeba i celoživotně.

Ale jak je to s motivačním vlivem záporných emocí?

První úvaha říká, že záporné emoce do jisté hladiny povzbuzují, od jisté hladiny výše odrazují. Hranice mezi tím záporně emočním povzbuzením a odrazením může být podobná hranici, kdy náš prapradědeček lovec tváří v tvář nebezpečné šelmě zavrhl útok a začal volit útěk.

Druhá úvaha říká jakoby opak. Hrozba mírným trestem při nesplnění nějaké povinnosti nezabere – ale když se reálná hrozba zvětšuje a zvětšuje, tak nakonec zabere. Násilník vás například začne obtěžovat; vaše jemná slovní námitka „ty ty ty, nehodný člověče, to se nedělá“ na něj nezabere, ale vaše rána pěstí do jeho brady a vzápětí ostře nabitý revolver přiložený k jeho spánku zabere určitě. Zabere prakticky vždy a prakticky vždy „namotivuje“ kohokoliv, aby udělal cokoliv. Zlosyn přestane prokrastinovat své chování beránka a začne je realizovat.

Tak jak to vlastně s těmi zápornými emocemi a s jejich deprokrastinační funkcí je?

Velikou roli hraje subjektivní pocit bezprostřednosti těch hrozeb, které vyvolávají negativní emoce.

Silný pocit bezprostřednosti = vysoká deprokrastinační motivovanost.

Slabý pocit tohoto typu, tedy pocit typu „moje odložení snahy sice způsobí potíže, ale až zadlouho, a kdo ví, jestli“ = nízká deprokrastinační motivovanost = vyšší sklon prokrastinovat.

Ale to je jasná věc. Právě „princip psychického stromořadí“ umí dělat v mysli člověka z málo bezprostředních pocitů ohrožení ty více bezprostřední. A tím ho motivovat.

Zkusme teď sjednotit ty dvě na první pohled protichůdné úvahy – viz výše.

Negativní emoce blízké nule motivují málo. Jak postupně rostou a od nuly se vzdalují, tak začínají motivovat – motivace s nimi roste přímo úměrně. Při určité hodnotě motivují optimálně; samozřejmě záleží na osobnosti, na situaci, prostě na okolnostech.

Prudké nárazové negativní emoce motivují k prudké reakci, k aktivitě typu afekt – ale podnět stejně jako reakce obvykle nemívají dlouhého trvání.

S dalším růstem intenzity negativních emocí začíná motivace klesat. Hodně velké trápení člověka spíše vyčerpává – a tím utlumuje jeho motivační energii k naplánované rozumné činnosti. Když se negativní emoce dále zvyšují, motivují sice člověka k aktivitě, ale k méně namáhavé aktivitě,  za současného snížení cíle, tj. s přehodnocením plánů. To je ten útěk prapradědečka lovce před šelmou místo útoku na ni. To je rozhodnutí, že své naplánované superintenzivní studium angličtiny zvolním, ale nezruším svůj zájem o tento cizí jazyk zcela - a budu v něm pokračovat rekreačněji, volněji.

No a extrémně silné negativní emoce již ochromují. Člověk to vzdá. Přestane i utíkat – nechá se zavalit lavinou nebo zničit jinou nepřízní přírody, přestane utíkat před nepřítelem. Nechá se sežrat.

Závěr: Je dobré, že v psychovzorci koncentrace je veličina „záporný zájem“ neboli „záporné emoce“ v absolutní hodnotě. Absolutní hodnota reálného čísla, jak známo z matematiky, převrací zápornou hodnotu v kladnou. Takže, |Z-| z tohoto vzorce budiž nadále vnímáno jako to, co ze změti různorodých záporných emocí člověka v dané konkrétní situaci kladně motivuje, kladně ponouká k přinucení se (na počátku),  nepřestání (v celém průběhu), vytrvání (až do úspěšného konce).

Napadá vás k tomu ještě něco konstruktivního?