Čtvrtstoletí od první velké popularizace hospodaření s časem

Kdekoho dnes tíží nedostatek času. Pojem „time management“ už není žádným neznámým exotickým souslovím. Možná nebude na škodu si připomenout, že je tomu v těchto dnech bez jednoho roku právě čtvrtstoletí, kdy se tématika moderního profesionálního hospodaření s časem dostala poprvé do širšího povědomí naší veřejnosti.

Právě na začátku září 1988 začala Československá televize vysílat jednou týdně na druhém programu televizní vzdělávací seriál o práci s informacemi, plánování úkolů, přehledné evidenci všeho možného, pořádku v lejstrech a čemkoliv doma i v práci…

                Původní pracovní název seriálu byl „Osobní informační systém“. Režii měl Jan Flak, odpovědným redaktorem byl Petr Amler. Na mne připadl námět, scénář, moderování pořadu. Práce na tom všem začaly přesně před čtvrt stoletím.

                Název seriálu se nakonec změnil. Já byl z nejužšího tvůrčího štábu nejmladší  - a staří televizní harcovníci byli toho názoru, že je třeba více akcentovat moderní techniku pro toto všechno. Tedy – osobní mikropočítače neboli PC, jak se jim tehdy úplně nově začalo říkat. Souhlasil jsem rád – vždyť jeden z mých vystudovaných vysokoškolských oborů se počítačů i softwaru hodně týkal.

                Ukazovali jsme názorně, že krabička zvaná osobní počítač není jen na matematické výpočty nebo bezduché střílecí hry pro děti, jak se tehdy všeobecně soudilo i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi netechnického zaměření. Předváděli jsme – spolu s experty Ivo Okunem a Bohumilem Kolarčíkem – že počítač může ve své práci s výhodou uplatnit právník, novinář, učitel, lékař, úředník, student, manažer, ba i umělec. Téměř nikdo nám to nevěřil – výjimečné první vlaštovky počítačových fandů jsme museli z desítek zpovídaných lidí v exteriérech pečlivě vybírat. Dost se jich však ohradilo proti „blbosti zvané počítač“ způsobem, jaký si můžete vychutnat u bodrého muže v závěru tohoto videa. Ale řada lidí už optimisticky věřila, že u generace jejich dětí (ročníky narození kolem 1980) to bude jinak.

Seriál jsme si rozdělili do čtyř tematických částí: zpracování textu, tabulkové výpočty, databáze, komunikace. Tedy – předchůdce dnešního wordu, excelu a internetu. Zmapovali jsme důkladně, kdo v tehdejším Československu nejvíce provozuje dílčí soft skills. Neboli jednotlivé techniky duševní práce, jak se tehdy méně snobsky říkalo. Velký prostor dostal novinář Jan Tůma a jeho informační „systém chytrých krabic“. A největší prostor samozřejmě můj ctěný proslavený knižní předchůdce dr. Jiří Toman. Vždy uctivě citovat a maximálně mediálně propagovat svého proslaveného předchůdce průkopníka jsem považoval za svou nejdůležitější nepsanou profesní povinnost. Tak jako dnes všichni čeští vykonavatelé profese lektora soft skills nebo kouče osobního rozvoje vždy uctivě citují a všemožně propagují mne (haha).

Ukázek z tohoto seriálu najdete na internetu více. Dohromady všechny mají už přes půl milionu shlédnutí. Pokud jste je dosud neviděli, už toto číslo napovídá, že to stojí za to. Klikněte si.

Podle mého hlubokého přesvědčení bude s čtvrtstoletým zpožděním osud informačních technologií následován osudem informační psychologie. Tak jak počítači byly vytlačeny mechanické psací stroje, tak psychovzorci (= multimetodami) budou vytlačeny běžné metody komunikace z očí do očí, efektivního studia angličtiny, řešení konfliktů, motivování, manažerských dovedností, vedení porad, zvládání negativních emocí atp.

Zatím zde má Česká republika v tomto směru před celým ostatním světem velký náskok. Udrží ho, využije a stane se druhým Švýcarskem? Nebo  jej promarní, prošustruje, rozkrade, rozmělní do nekvalitních vnějškově obdobně se tvářících padělků (a zůstane v ekonomické i společenské mizérii jako dnes)?

To je, oč tu běží…