Co jsem udělal špatně?

Snažím se už přes dvacet let dát lidem této země co nejvyšší, nejpoctivější šanci na zvládnutí angličtiny. Než jsem si však dovolil nabídnout na trhu pomůcky a kurzy, musel jsem vynaložit léta úsilí a dosáhnout takových výsledků, abych si to nabídnutí ve svém svědomí ospravedlnil. Abych byl tedy toho nabídnutí hoden.

Něco jsem při tom úsilí udělal dobře, něco špatně. Posuďte sami.

                Když jsem s tím úmyslem začínal, tak vědní obor lingvopedie, tedy nauka o tom, jak se učit jazyky, prakticky neexistoval. O efektivním studiu cizího jazyka bylo k mání pár knížek a skript – člověk se musel velmi dobře vyznat v katalozích vědeckých knihoven, aby je sehnal, prostudoval, vyhodnotil. Bylo jich dostupných méně než prstů na jedné ruce. Přičemž o žádné se nedalo tvrdit, že by byla byť jen trochu známa i  širší veřejnosti. A proč taky – širší veřejnost většinou považovala studium zejména angličtiny za blbost, zbytečnost.

                Takže nejdříve jsem testoval, jak to půjde podle mých metod efektivního studia mně samotnému obecně – v libovolném školním předmětu. Kajícně doznávám za třináct let školní docházky (= po maturitu) svou jednu chybu v matematice a čtyři chyby v českém jazyce. (Ze všech písemek, větších i menších ústních zkoušení dohromady.) V cizích jazycích pak, což byly ruština a němčina, se mi pak vloudila v průměru jedna chybka co dva školní roky. Ty mé chyby mne mrzí; dávno už vím, jak je to správně – leč udělal jsem je, tudíž jsem dosáhl o chloupek horšího vzdělání oproti někomu, kdo by jich udělal méně. 

Kdybych objevil někoho, kdo jich udělal méně, jistě bych mu dal jako průkopníkovi efektivního studování přednost – coby lektorovi, autorovi knih. Samozřejmě bych si nedovolil mu na trhu konkurovat.  Nicméně – špičkoví studenti matematiky, fyziky i špičkoví studenti humanitních předmětů chyby ve svých oblastech dělávali dvě až tři ročně – pečlivě jsem to zjišťoval na celostátních soustředěních největších talentů. Tedy udělali zhruba dva tucty chyb za deset let. Dnes jsou z nich většinou špičkoví univerzitní profesoři. Na rozdíl ode mne ovšem měli oni nebo jejich nejbližší rodina mnohokrát vřeleji veřejně vyznávaný vztah k „bratrské pomoci Sovětské armády v roce 1968“ a k normalizačnímu režimu vůbec. Směli tedy po maturitě studovat univerzitu. Já bych býval také směl studovat, ale za cenu takových morálních kompromisů. které byly nad moji hranici toho,  co je přípustné, aby člověk mohl být férovým  učitelem – tedy poslem toho, jak dělat věci správně.

Asi jsem nějaký divný, ale dodnes tyto své postoje, které mne nepustily hned po maturitě na univerzitu,  považuji ve svém celkovém profilu hodnoty učitele za klad, nikoliv za zápor.

Takže – na nikoho v této zemi, studujícího úspěšněji, jsem tehdy ani nikdy potom nenarazil. (Pokud vy ano, hned mi dejte vědět – stačí prolistovat žákovské a studentské knížky dotyčné osoby se všemi průběžnými známkami, jejich diplomy z olympiád a tvořivostních soutěží - a máte důkaz.)

Řekl jsem si tedy: „Davide, smíš tedy, máš morální právo učit lidi, jak se učit, jak rozvíjet svou osobnost.“

Ale – to se týkalo studijních technik a vzdělanosti obecně.  Nyní přišla na řadu angličtina. A pro mne, výplod nejčastější školní kombinace ruština-němčina, další otázka: „Jak se, Davide, popasuješ s angličtinou, když ti je už skoro pětatřicet let a kromě počítání tenisu z ní neznáš zhola nic? Jak se budeš učit v těžkých podmínkách, kdy styk s rodilými zeměmi je pro slušného člověka prakticky vyloučený, když kvůli svému neustále cestovatelskému učitelskému povolání jediného soukromého lektora v zemi nemůžeš chodit do žádné jazykové školy, když máš strašně málo času a když existují na trhu jenom tři dostupné druhy angličtinové učebnice?“

Nasadil jsem všechny pedagogické a psychologické zbraně svého oboru „techniky duševní práce“. Profesionální koncentraci, vše potřebné o paměti, psychovzorec opozice podvědomí, další psychovzorce (neboli multimetody). Multimetody mi umožnily namíchat ze všech představitelných metod studia optimální mix.

A pak jsem začal prvou lekcí pro začátečníky – dne 2. prosince 1988.  V průměru hodinu studia denně. Někdy i tři hodiny, o vánočním svátku třeba jen třicet minut. Ale až do konce ledna 1989 opravdu denně, bez vynechání. Každá minuta přiměřeně bolela submaximální psychickou námahou. Ale bolela krásně a nadějně – jako cvičení pro zdraví, jako úžasná horská túra. Snažil jsem se směřovat ke svému jazykovému cíli bez oklik, s maximálním tahem na branku, se špičkovým soustředěním na cíl, bez jediného myšlenkového úkroku stranou. Směřoval jsem k poslední lekci čtvrtého dílu učebnice angličtiny pro jazykové školy obdobným způsobem, jako to udělal můj vzor pracovitosti Emil Zátopek při směřování k cíli běhu maratónského v Helsinkách roku 1952.

K angličtinovému cíli jsem doběhl dne 31. března 1989. Po devadesáti hodinách čistého času studování. A nyní jsem si chtěl změřit výsledek. Tedy – ne sám, ale od objektivní nezávislé autority. To se mi podařilo začátkem srpna 1989, kdy jsem začínal svůj studijní jazykový pobyt v King´s School of English v anglickém Bournemouthu. Dostal jsem se do zájezdu Čedoku spolu s dalšími 39 šťastlivci, kteří jediní tuto sezónu vyjeli z celého Československa na jazykové studium do Anglie. To byla první letní sezóna po desítkách let, kdy to šlo.

A přišel první den v anglické škole, tedy – rozřazovací test. Psal jsem jej, jak jsem zvládl nejlépe. Stejně tak jsem absolvoval ústní pohovor. A druhý den ráno jsem se pořád nemohl najít na nástěnce, do které třídy mne zařadili. Elementary – ne. Beginners – ne. Lower intermediate, intermediate, upper intermediate – také ne. Že by moje jméno zapomněli? A hle – advanced class, tam jsem byl.  I když jsem v této nejvyspělejší třídě mezi Němci, Francouzi, Švédy, Španěly, Kuvajťany a jinými nebyl premiantem, udržel jsem se tam celý měsíc studia a dostal certifikát Advanced. Moji spolužáci také, ale všichni měli už za sebou pět až dvanáct let intenzivního studia – já čtyři měsíce.

Ve dvou třetinách pobytu mi ředitelka školy ještě dovolila zorganizovat a přednést pro zájemce z celého světa jednohodinovou přednášku na téma Reading, Concentration, Success. Měl jsem ji z července připravenou – dvacet stránek textu naučených v červenci slovo od slova nazpaměť. K tomu učení došlo tak, že jsem nevěřil zvěstem o tom, že se lze naučit celou knihu slovo od slova nazpaměť – a řekl jsem si, že ověřím možnosti a meze své paměti a zkusím to, jednou v životě, aspoň s dvaceti stránkami. Také mne tehdy různí lidé pořád provokovali otázkami „Davide, to tvoje rychločtení, není to povrchní?“  A já jim pořád odpovídal, že učím širšímu pojmu, racionálnímu čtení, což je právě bič na povrchnost a komplexní návod pro jakoukoliv duševní práci s textem. A tak jsem jim dokázal, že s využitím technik rychločtení a racionálního čtení (tj. i rychlostudia) mohu dosáhnout tak hluboké a přesné kvality vnímání obsahu, jako je znalost nazpaměť. Pochopitelně se stoprocentním porozuměním textu.  Čas potřebný k naučení jsem si měřil – na těch dvacet stránek nazpaměť jsem spotřeboval dvacet hodin racionálního čtení. Přednáška vyšla skvěle a ke vzteku zároveň. Dostal jsem totiž po ní asi pět nabídek na přednášení v zahraničí – ale vysvětlujte těm pozývajícím, že se od nás vycestovat (kromě velkých výjimek) jen tak prostě nesmí…

V závěru roku 1991 jsem pro nakladatelství Talpress na jeho výzvu kromě okomentování přeložil z angličtiny významnou knihu (Dale Carnegie: Jak získávat přátele a působit na lidi).

V lednu 1992 se moje brožura „Jak se efektivně učit cizí jazyk“, třetí vydání, stala nejúspěšnější, nejprodávanější knihou světové výstavy Expolingua Praha. Kolem svého stánku jsem celou dobu výstavy měl mnohem více zájemců než stánky zahraničních špiček typu Oxford nebo Cambridge.

A brzy pak jsem začal se svými „expresními angličtinami pro zaneprázdněné věčné začátečníky“. Není vyloučeno, že touto mojí metodologií vznikla v našem českém státě výrazná hodnota, špičkové know-how, které nám při dobré právní ochraně, vhodném marketingu a správném tržním využití mohlo přinést podobné hodnoty jako přinášejí vydatná ložiska ropy zemím Perského zálivu. Nevím, samotnému se posuzuje těžko, ale řada nezávislých pozorovatelů mi tento dojem mnohokrát vyjádřila – v dopisech, mailech, osobně…

A pak přišlo co? Okamžitá vstřícná reakce ministerstva školství, zavedení metodiky do osnov všech škol, vyškolení dospělého obyvatelstva, zřízení angličtinové školy nebo sítě škol učících pode multimetod, kterou nám bude závidět celý svět…?

Ale kdeže. Přišla vlna ignorování faktů, vlna závisti, podezírání, zlehčování a mohutného parazitování na tom, co jsem vymyslel a zpopularizoval. Nebo přinejmenším vlna vychytralého mlčení, neuváděných citací mé práce v dílech následníků. Zamítnutí několika mých žádostí o grant EU. A proto jsme tam, kde jsme. Velmi mne udivuje, že se i dnes, po více než dvaceti letech existence optimálního léku, najdou u nás lidé, kteří mají s angličtinou problém. A k vyřešení problému stačí jít v mých šlépějích – to je vždy snadnější než průkopnicky prošlapávat cestu v hlubokém sněhu…

Měl jsem tomu všemu dělat masivní reklamu? Ale přece každý rozumný člověk ví, že masivní reklama s marketingem a kvalitní vědecký výzkum jsou u jedné osoby neslučitelné. Kdo dělá špičkově jedno, ten má přirozeně velké nedostatky v tom druhém. Kdo by to byl ale řekl, že tolik lidí u nás podlehne reklamě, i klamavé - a že mezi výzkumnou hlavou a možnými konzumenty výsledků tohoto výzkumu jsou velké informační bariéry?

Takže – nenechávám si bariérami zkazit náladu; mnozí to máme dneska těžké. A už vůbec nenechám nepříznivými vnějšími okolnostmi  zkazit pohodu svým žákům. Pomáhám v malém. Jednou až dvakrát ročně stihnu vést kurz pro maximálně šestnáct lidí. Bez reklamy, bez PR, pouze se špičkovou hodnotou objektivních ukazatelů a výsledků.  Kdo se naplno poctivě věnuje novátorskému výzkumu, ten na manažerské vyřizování kolem, na budování větší firmy prostě nemá kapacitu. Ale naučit zvládne, pokud žák opravdu chce a řídí se hravě pochopitelnými radami krok za krokem.

Zájemce o bližší podrobnosti odkazuji například sem:

http://www.youtube.com/watch?v=gwNiz8TbV8M&feature=youtu.be

http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&v=omAA2EfwpzI&NR=1

http://www.youtube.com/watch?v=e8mCk6VwcRg

http://tomasbartak.blog.idnes.cz/c/179877/Mame-nejhorsi-i-nejlepsi-skolstvi-na-svete.html

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2012030501

A… neztrácejte naději!