Chtěl bych vidět Karla Maye,

kdyby se strojem času přenesl do šedesátých let minulého století, usedl do zešeřelého kinosálu, samozřejmě nabitého do posledního místečka, a zaslechl první podmanivé tóny skladatele Martina Böttchera. A uviděl na prvních filmových záběrech krajinu Divokého západu, kterou s takovou detailní pečlivostí ve svých knihách popisoval. A  jak silné pohnutí by mu asi projelo hlavou, až by po pár vteřinách vyjel ke skalnatému útesu na svém vraníku jeho Vinnetou… A poté Mayovo zidealizované alter ego, moudrý, ztepilý, dobrotivý a nepřemožitelný Old Shatterhand…

V den smrti Karla Maye – ano, je to dnes přesně sto let – bylo kino ještě v naprostých počátcích. Až teprve později moderní technika umožnila na stříbrném plátně poskytnout milionům diváků vjemy, prožitek a požitek stejně úchvatný, jako nejspíše nosil v hlavě tento největší německý vypravěč. A jako se jej léta snažil co nejpůsobivěji vtělit do slov, vět, odstavců, kapitol psaného a tištěného textu – do svých knih.

Literární kritika rozhodně nestaví Maye na úroveň největších velikánů světové literatury. Přisuzuje Mayovi nižší ligu než třeba Balzacovi, Tolstému, Shakespearovi…

Dovolím si s tou oficiální literární kritikou poněkud nesouhlasit. A vůbec – takový oficiální literární kritik je často definován jako člověk, který veřejně hledá mouchy, chyby a hrubky na díle, na které by se coby autor ani náznakem nikdy v životě nezmohl.

Já nebudu hledat mouchy. Chci být pozitivní; negativ je v dnešním světě a v dnešním internetu až až. Když někdo něco mistrovsky umí – jako třeba Karel May psát – první mou reakcí je vždy obdiv, úcta,  respekt. Plus samozřejmá tendence být shovívavý k případným lidským chybám a životním pokleskům autora; protože svým dílem to lidem mnohonásobně vykompenzoval, vynahradil.

Prvním velkým poselstvím mayovek je oslava vzdělání. Oslava všeobecného vzdělanostního přehledu, rozhledu, porozumění věcem matematických, technickým, chemickým, ale zároveň i geografickým, historickým, národopisně kulturním, psychologickým… Velké memento dnešní době, kdy se mnohé české vysoké školy přeměňují z náročných studnic vědění v pragmatické továrny na tituly cestou co možná nejmenšího odporu.

Kolik je dnes lidí s maturitou, kteří nezaváhají s odpovědí ani v oblasti slovesného vidu a vzorů, ani v oblasti kvadratických rovnic s parametrem, ani v oblasti aromatických uhlovodíků, ani v oblasti stavebních slohů, v oblasti anglických středověkých panovníků, v oblasti diagramu práce spalovacího motoru, v oblasti impresionistického malířství, hudební stupnice g dur nebo ekonomů raného kapitalismu… Myslím samozřejmě jednoho člověka, jednu hlavu na toto všechno a stovky dalších věcí – na záležitost zvanou všeobecný přehled, všeobecná vzdělanost, vědomí souvislostí… Tedy něco daleko lépe vystihující úroveň člověka než čerstvé diplomové papíry z nějaké současným stylem pracující vysoké školy…

Takovým lidem se, pravda, těžko ze strany politiků věší bulíky na nos. Takovým lidem nelze špatně vládnout, nelze jimi manipulovat. Nelze je přesvědčit k preferování špatných politiků ve volbách. Takoví lidé nemyslí krátkozrace. Stát plný takových lidí nelze tak snadno přivést do marasmu…

Dalším poselstvím mayovek je pracovitost, kázeň, pořádek, držení slova. Nevím, kam se po roce 1989 vytratila z obecného povědomí hlavní charakteristika demokracie – tj. věta „demokracie je především kázeň“. Demokracie, prosím pěkně, je pravým opakem stavu „ať si každý dělá, co chce“. Ano, jistě, ať si dělá - ale přísně a striktně jen do té míry, kdy neškodí druhému. Demokracie je především obrana práv slušného člověka. Znamená takový systém trestů, že člověk jednou přestoupivší zákony a ublíživší jinému nevinnému má po potrestání panickou hrůzu z toho, že by zákonné normy přestoupil podruhé. Jedině takové potrestání je přiměřené, je demokratické. Plus jistota dopadení.

Dalším poselstvím je intence nikdy se nevzdávat, i když celková politická situace vypadá beznadějně. I když bílý muž nezadržitelně zatlačuje rudého muže, lze dosahovat silných dílčích vítězství dobra a spravedlnosti, lze dosahovat významných období klidu a míru.

A jako poslední, nejdůležitější poselství bych vybral oslavu profese učitele. Mezi hrdiny světové literatury, kinematografie a dalších druhů umění jsou různé profese. Old Shatterhand je však literárně nejproslavenější UČITEL. Posel toho,  jak dělat věci správně. Nejen uměním vysvětlit to druhým, ale zejména vlastním příkladem. Vlastní špičkovou vzdělaností, vlastním nesmlouvavým dodržováním pravidel. Národ, ve kterém jsou špičkoví žijící učitelé přinejmenším stejně slavní jako špičkoví sportovci nebo zpěváci – ten se nemá čeho bát. Ten prosperuje.

Souvisící hojně čtený článek: http://gruber.blog.idnes.cz/c/203439/Old-Shatterhand-vecne-zivy-i-dnes.html