Asi všichni více méně známe příběh o Mojžíšovi. Info pro mladší generace: byl to jeden z nejvýznamnějších influencerů v historii lidstva. Pokud skutečně existoval.
Kdysi jsem četl vtip: Za Hitlerem v době příprav na invazi do Velké Británie a řešení problému, jak překonat kanál La Manche, přišel šéf rozvědky a řekl mu: „Mám pro Vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá: našli jsme Mojžíšovou kouzelnou hůl. Ta špatná: je v britském muzeu.“
No a v muzeu v Birminghamu jeden kandidát na jeho hůl skutečně je. Popsána egyptskými hieroglyfy se jménem soudního úředníka Thutmose. Údajně nalezena v hrobce u města Petra v dnešním Jordánsku a její okolí biblickému popisu hory Sinaj odpovídá taky docela dobře. Hůl je pravá cca 3 500 let stará. Ale skutečné okolnosti nálezu nejsou jasné. Nejspíše není z Petry, ale z Egypta. Thutmose tam bylo docela běžné jméno a nenosili ho jenom faraoni. I notoricky známou bystu královny Nefertiti pravděpodobně udělal jejich dvorní sochař, shodou okolností jménem Thutmose (archeologové našli jeho dílnu i s dalšími rozpracovanými sochami)..
Pro neznalé Bible: Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, uviděl hořící keř, zjevil se mu Bůh atd. Když se vrátil k lidu řekl něco ve smyslu: „Mám dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že se mi povedlo usmlouvat počet přikázání z 15 na 10. Ta špatná je, že „Nezesmilníš“ je mezi těmi deseti.“ Mimochodem těch 10 přikázání nápadně připomíná 125. kapitolu egyptské Knihy mrtvých.
Asi každý viděl film Tankový prapor. Tam se vyskytuje příjmení (nadporučík) Pinkas. K tomu se vrátím, protože tohle příjmení sahá možná do doby starověkého Egypta, ale zatím to nechám být.
Začnu jménem Mojžíš. Podle Bible ho vylovila z řeky Nil egyptská princezna (nebo tak nějak se to vykládá). Dala mu jméno Mojžíš. V jiných jazycích je to Moše, Moses a podobně. Předpokládám, že jména jako Ramses (Ramesse, Ramose), Ahmose nebo Thutmose část lidí zná. Ve volném překladu syn boha Ra, syn Měsíce, syn boha Thovta. Takže to bylo součástí egyptských jmen. Jsou i výklady ohledem jiného původu (hebrejského - „vytažený z vody“, nebo tak nějak celkově semitského, nebo od koptů v Egyptě). Jenže logicky bych se zeptal, proč by Egypťanka dávala neznámému novorozenci jméno z jazyka, který nejspíše neovládala? A pokud náboženství přinesl Egypťan jménem Thutmose nebo jiný „mose“, logicky první věcí by bylo odstranění cizího boha z jeho jména a tím i z tradice ve stylu „nehodící se přeškrtněte“.
Část zájemců o historii asi žije v tom, že faraon Achnaton (vládl ve 2. polovině 14. století p.n.l.) zavedl kult Boha Slunce. Jenže to mělo předehru. Oslabit vliv Amonových kněží se snažil už jeho táta - velice silný a bohatý faraon (i na svou „třídu“ v historii Egypta mezi faraony vynikal) Amenhotep III a začal s tím dědeček Thutmose IV. Korunním princem za vlády prvního jmenovaného byl jeho syn Thutmose, ale ten zemřel. Na trůn tedy nastoupil jeho mladší bratr jako Amenhotep IV. Asi i díky své matce Teje, která ze začátku vládla Egyptu jako regentka, tyhle snahy docela radikalizoval s podporou své hlavní manželky - legendární Nefertiti. Změnil si jméno na Achnaton a založil nové hlavní město Achetaton.
U faraona Achnatona se jako nejvyšší kněz kultu boha Atona zmiňuje jakýsi Panehesi (stejné jméno je u místokrále krajiny Kuš za vlády Ramsese IX. z 20. dynastie o necelých 200 let později, který však proti Egyptu zřejmě úspěšně povstal) - ve volném překladu „muž s tmavou kůží“. V pořadí třetím židovským veleknězem byl Pinechas (ve volném překladu „muž s tmavou kůží“). Někdy psáno jako Pinchas. U nás i Pinkas (tím se vracím k pro zajímavost uvedené zmínce o Tankovém praporu). V náboženských textech je několik postav toho jména. Ale tenhle velekněz měl být vnukem staršího bratra Mojžíše Árona, který odešel z Egypta spolu s ním. Trochu to naznačuje, že mohl mít núbijské kořeny. Původ jména Áron je nejasný, ale dočteme se o něm, že není známo, co mohlo znamenat v hebrejštině a nejpravděpodobněji je egyptského původu. V češtině i angličtině je převzatá verze z řečtiny Ἀαρών, která vypustila „h“ z hebrejsky (dodnes) vyslovovaného „Aharon“. V egyptských hieroglyfech najdeme podobná slova Aha rw znamenající válečný lev nebo lev válečník, aaru – rákosy, znamenající ráj (u Egypťanů rákosové pole, kterému vládl bůh podsvětí Osiris) a ahrw, skupina bohů. „N“ na konci by v egypštině znamenalo „patřící k“.
Za vlády faraona Achnatona se uvádí jako místokrál krajiny Kuš (neboli Núbie - dnes je asi tak 1/4 z ní v Egyptě, zbytek v Súdánu) Thutmose. Veleknězem u Achnatona byl tedy zjevně Núbijec Panehesi a ty měl pod „palcem“ právě Thutmose. Mojžíš měl manželku (nebo jednu z nich – ten nešvar ohledem monogamie máme z antického světa) z krajiny Kuš i podle Bible a dalších textů. Byl tedy ženatý s Núbijkou.
Místokrál krajiny Kuš byl technicky vzato velitelem armády Horního Egypta a Núbie (jinak řečeno té jižní armády, oproti tomu existovala ještě severní z Dolního Egypta). Nad ním byl teoreticky už jenom velitel celé armády (mohl to být faraonův syn, nebo sám faraon). V našem případě nejspíše Harmheb (ten to členění armády zavedl) – v tom čase v našem pojetí „armádní generál“, ministr zahraničních věcí (ale ne jediný s těmi pravomocemi) i s dalšími funkcemi. Taky mohl být i veleknězem nějakého kultu a soudcem zároveň.
Achnaton zřejmě nezavedl Atona jako jediného boha (nebo se o tom polemizuje), alespoň v první polovině své vlády, ale nejspíše stále jako dominantního ve snaze o eliminaci mocenské konkurence v podobě bohatých a vlivných kněží boha Amona, kteří se mohli opírat o podporu širokých vrstev obyvatelstva od té nejspodnější snad až po královský palác. Byla to asi hodně riskantní akce. Soupeři byli náboženští fanatici ve spojení s bojem o mocenské postavení a bohatství, které konkurovalo faraonovi. O koho se v známé historii občas (možná často) opírali vladaři? Byzantského císaře chránila parta vikingů (možná mix Skandinávců a Slovanů). Pro změnu u vikingského krále Haralda Modrozuba (podle kterého je pojmenovaný Blue tooth) se zjistilo, že polovinu jeho válečníků tvořili cizinci z jižního Baltu... a to i vysoce postavení. Najmout si „cizáky“ má své výhody. Nejsou angažováni v lokálních mocenských sporech a nemají (dědičný) nárok na nic. Takže se nabízí, že to samé udělal Achnaton... možná neriskoval, že by se jeho moc měla opírat o nespolehlivé Egypťany. Využití žoldáků by nebylo tak moc nelogickým řešením.
Ale po smrti Achnatona se situace změnila (taky možná i v souvislosti s tím, že jeho hlavní město Achetaton nebylo žádným rájem, nebo i s tím, že čelilo taky nějaké epidemii – ve hře je i mor). Vláda Achnatona znamenala krizi po všech stránkách. Jeho syn Tutanchaton si změnil jméno na Tutanchamon, co byl jasný signál k návratu k původnímu kultu. Nefertiti možná vládla s ním jako regentka a jsou náznaky, že měla hodně silnou pozici. U jeho matky (dle testů DNA, jméno neznámé) je podezření, že byla zavražděna a ne právě důstojně pohřbena. Spekuluje se i o vraždě samotného Achnatona, ale jenom spekuluje bez jakýchkoliv důkazů.
Z toho plyne možnost, že zastánci kultu Atona upadli v nemilost. Zřejmě mnohem silnějšímu Haremhebovi čelit nemohli. A museli vzít nohy na ramena.
Po Achnatonovi nastoupil na trůn Smenchkare. Je jasné, že byl z královské rodiny, ale není tak docela jasný vztah k ní (mumie, která je považována za Achnatona může být i Smechkare, zřejmě jeho bratr). Taky jsou náznaky, že Egyptu vládla žena (samotná Nefertiti nebo její dcera a Smenchkareho manželka Meritaton?). Každopádně se zdá, že rychle umírali (to vše se stalo v průběhu 1 - 4 let). Pak na trůn nastoupil Tutanchaton, který si změnil jméno na Tutanchamon v 2. roce vlády. Jelikož mu bylo v době nástupu na trůn 9 let, jeho regentem (po zmiňovanémožnosti ženské královny) se stal velekněz Aje (švagr faraona Amenhotepa III. a asi i otec Nefertiti, která však nebyla matkou Tutanchamona). Dalším regentem byl možná velice silný muž a člověk nízkého původu (vypracoval se), zmiňovaný Haremheb, ale podle titulu regulární nástupce na trůn po Tutanchamonovi, nebo si to mohl myslet. Tato trojice začala potlačovat kult boha Atona, mazat z dějin jakoukoliv historii s ním spojenou a návrat do časů před ním. Po smrti Tutanchamona v jeho cca 18 letech se Aje ochotně „obětoval“ (zřejmě za Haremhebovi nepřítomnosti, protože ten byl právě na válečné výpravě) a nastoupil na trůn jako Aje II. Svou vládu legitimalizoval i tím, že si vzal za ženu Tutanchamonovu vdovu Anchesenamon, tedy zřejmě vlastní vnučku. Možná po dohodě s Haremhebem, který byl v nároku na trůn před ním, a ten mohl taky zohlednit, že je „dědek“ už dost starý a dlouho vládnout nebude. Možná Haremheb neměl na výběr, protože utrpěl porážku ve válce, co není nejlepší situace, když se chtěl vydrápat k moci. Vzal si za manželku Ajeho dceru. Aje vládl 3 - 4 roky než zemřel. Měl syna Nachtima, který se mohl ucházet o trůn, ale nějak ze záznamů zmizel (možná musel „jít z cesty“). A pak nastoupil faraon Haremheb. Ten kult boha Atona mazal z dějin asi nejintenzivněji (uvedl kromě jiného taky do dějin prvního faraona jménem Ramses a založil novou dynastii).
Takže tady byl asi časový prostor na získávání informací, provedení příprav, shromáždění zásob a tak nějak celkovou organizaci. Když bylo jasné, že kultu Atona „pšenka nepokvete“, byl zřejmě čas vyrazit. Bible zmiňuje že faraon Izraelity propustil po pohromách, které na Egypt uvalil Bůh. Archeologové poukazují na tristní zdravotní stav populace v Achetatonu a taky rychlý sled úmrtí v řadách blízkých faraonovi nemusel být důsledkem mocenských bojů (což je nepodložená hypotéza až na možnost vraždy Tutanchamonovy matky). Mohlo jít o diplomatickou dohodu. Haremheb neměl zájem na občanské válce a Thutmose měl jistotu, že by ji prohrál. Na dost neznámý jih bych asi neutíkal. Ale díky „zahraniční politice“ Achnatona Egypt ztrácel moc v získaných provinciích, tak bych zvolil sever. Nejrychlejší by byla cesta po „dálnici“ zvané Nil. Jenomže by se muselo brát v potaz, že pokud popluji po Nilu (problém s loděmi by nebyl), budu hodně zranitelný. Co může lákat protivníka k porušení dohody a skoncování s „kacíři“ jednou provždy. Po celé délce trasy mohly být lodě pod palbou lučištníků. Říční čluny (námořní v Nubii nedávají smysl) se nehodí k plavbě na moři, někde bych se musel vylodit a možná s „uvítacím výborem“ v podobě egyptské armády. Pokud by uprchlíci v takovém případě přece jenom riskovali vyplutí na moře ve víře v kvalitu modliteb za dobré počasí, taky by to nemuselo stačit, protože pro válečné námořnictvo (tehdy už v Egyptě existovalo) by nejspíše nebyl nejdůstojnějším soupeřem. Volbou by mohla být cesta po souši a přes území, která nejsou Egyptu přívětivá.V samotné Núbii byla Egyptu jakž takž loajální elita. Co se nedá říct obecně o místních kmenech. A v době, kdy je Egypt slabý, už vůbec ne.
Bible si tak trochu odporuje. Podle ní utíkal utlačovaný a zotročený národ. Na druhé straně zmiňuje, že uprchlíci byli ozbrojeni. Řekl bych, že výzbroj v podobě kuchyňských potřeb, zemědělského a řemeslného nářadí, by za zmínku nestály. Nejspíše se tedy jednalo o vojenskou výzbroj. Jak by k tak drahým a pro běžný „plebs“ nedostupným i „zbytečným“ věcem ti utlačovaní chudáci přišli? Hrdinským činem v podobě porážky Egyptské armády, pevnosti, nebo její části s Hospodinem na své straně, by se náboženské texty nepochybně pochlubili. Válečná kořist to očividně nebyla. Druhým možným vysvětlením je, že „propaganda něco zanedbala“ a uprchlíci byli (taky i) vojáci od začátku. V takovém masovém případě nepochybně i s vysokými veliteli.
Dále se v Bibli a tradici zmiňuje překročení Rudého moře za pomoci hole Mojžíše a vůle Boží. Rozestoupení vod, potopení armády faraona atd. Když se podíváme na profil dna, tak to moře na drtivé většině rozlohy není hluboké. Háček je v tom, že středem vede tektonický zlom a tam by uprchlíky čekala horolezecká výzva se stěnami 1000 - 3000 m vysokými. V překladu z hebrejského originálu je to Rákosové moře (ale je to i název pro Rudé moře jako celek, alespoň později). Jediný možný průchod na Sinajský poloostrov vedl přes Suezskou šíji. Od Suezu po Středozemní moře se nacházela jezera (sladká i propojena s Rudým mořem) a ve všech rostl rákos (v brakických vodách se mu daří taky). Ne příliš hluboká (asi tak 1 m). Přebrodit se tedy dají. Možná měli někoho, kdo to tam znal. Pro „potopenou“ egyptskou armádu s válečnými vozy je to hodně velká komplikace. Pokud tam přišli uprchlíci dříve, byli za vodou doslova.
Podle Bible pak bloudili 40 let pouští. No... asi už neměli k dispozici zásobování z jedné z nejúrodnějších oblastí planety v podobě Nilské delty a okolí Nilu. V pouštních oblastech (z dnešního pohledu, tehdy tam byly klimatické podmínky trochu jiné) fungovaly docela dobře kočovné pastevecké kmeny. Tohle může fungovat jako odkaz na ně. Stačilo si nějaké „ochočit“. S armádou v zádech, která sice nestačí na nejmocnější říši světa, ale na nějaký kmen i celé jejich skupiny by mohla, je přesvědčování mnohem snadnější. O to více, že na „pastevce koz“ vyjel „těžký kalibr“ v podobě ve všech ohledech vzdělaných lidí. V té době tam vzniklo podle Bible nové království Edóm (řecky Idumea). Společnost tam rozkvétala ve 13. – 8. století před naším letopočtem (připomněl bych, že Hermheb vládl na přelomu 14. – 13. století p.n.l.). Ve kterém je i pozdější Petra. Akorát to má háček v podobě toho, že tehdy dle archeologických nálezů ještě nic moc neznamenala. Ale na druhé straně se tam svatyně našly. Podle Bible Jákob (syn Izáka) založil Izrael a jeho starší bratr Ezau založil Edóm. Náboženství měli stejné (i dle historiků asi ano). Nejnovější archeologické nálezy naznačují, že Edóm existoval, byl i technologicky nejvyspělejší v okolí (i ve srovnání s královstvím Jákoba) a zřejmě byl i státem (podle Bible královstvím starším než Izrael, čemu se i někteří vědci vysmívali, než byly vykopány důvody na „zmrazení úsměvů“). Zjištěna vysoká míra unifikace v metalurgii na základě analýz strusky – takže tam zřejmě existovaly takové požadavky, výměna informací i dozor nad kvalitou, vše ukazující na centralizaci řízení. Prosperoval z obchodu, co znamená, že zabezpečoval bezpečnost karavanám vlastním i cizím (což je taky putování pouští). A jelikož nic není dokonalé, obzvláště v době s vysokou mírou násilí, karavany taky Edomité i přepadávali. Jenom je otázka jestli to byly party loupežníků „mimo zákon“ nebo nějací pouštní „piráti“ na způsob Francise Drakea s požehnáním vládce. Nejspíše to první, ale i kombinace je klidně možná.
Co se týče funkce soudce, naše představa je, že se jedná o člověka v taláru, který řídí soudní spory a vynáší rozsudky. Ale, když kouknete do Bible, tak tam nenajdete o tom téměř nic. Podle ní to vypadá tak, že soudy byly pro soudce vedlejší činností, pokud tam vůbec nějaká zmínka o nich je. Ale na druhé straně se asi u každého setkáme s tím, že vedli svůj lid i vojska do boje. Z raných dějin Egypta víme, že kmenový náčelník/král/faraon dle tradice musel prokazovat, že je schopný vládnout. Ze začátku asi i reálně, později se to nějak „uhrálo“, pak spíše symbolicky. Příběh Davida a Goliáše taky známe. David reprezentuje lid Izraele a Goliáš Pelištějce/Filištínce (od toho slova vzniklo slovo Palestina). Davida někteří historici považují spíše za kmenového náčelníka, nikoliv za krále. Podle biblických textů jeho vítězství odstranilo z trůnu krále Saula, který měl bojovat za svůj lid, ale neudělal to. Náčelníka je snadné odvolat, krále ne. Navíc se zdá, že David je v tom příběhu jenom proto, že byl populárnější než Elhanan, který podle 2. knihy Samuelovy s Goliášem bojoval. Co se týče Pelištějců (jeden z mořských národů, kterým čelil i Egypt) a Goliáše, jednalo se nejspíše o Indoevropany pocházející z dnešní Kréty, neboli mykénské (nebo i zbytků mínojské) civilizace. Gaza byla jedním z jejich měst. Jméno Goliáš se překládá jako „Lví muž“, pokud je indeovropského původu (výkladů je samozŕejmě více). S dnešními Araby na tom teritoriu nemají nic společného.
„Soudní úředník“ Thutmose jako velitel jižní armády mohl mít soudní moc od začátku už v Egyptě, byl jedním z nejsilnějších lidí v nejsilnější „světové“ velmoci té doby – jedním z jeho titulů byl „syn faraona“ (bere se jako symbolický, ale samozřejmé není vyloučeno, že mohl být synem některé z manželek nebo konkubín). Co o něm víme, v době exodu (pokud ho vedl) nebyl nejmladší, ve funkci byl cca 20 let. K ní se zřejmě dostal v posledních letech vlády faraona Amenhotepa III (dědečka Tutanchamona). Jeho předchůdcem byl Merymose. Tedy přežil ve funkci i náboženskou revoluci, co naznačuje, že taky byl ostříleným politikem. Možná ne tak doslova jako teď Fico na Slovensku, ale ve srovnání s ním s mnohem většími pravomocemi (genocidní vedení války nadřízeným nevadilo, pokud neohrozila ekonomické zájmy) a „uměl v tom chodit“. Dle záznamů Thutmose potlačoval povstání nespokojených kmenů v Núbii – tedy byl i válečníkem. Když se díváme na poklady z hrobky Tutanchamona, díváme se zároveň i na zlato, které zabezpečil právě místokrál Thutmose. Četl jsem, že byl jediným známým místokrálem za vlády faraona Tutanchamona... ale jinde: Jeho nástupcem se stal za vlády faraona Tutanchamona Amenhotep, co je zajímavé, trval na tom, aby ho nazývali zdrobněninou toho jména Huy. Takže pokud ho chcete najít, použijte obě. Pokud se odvolaný místokrál s armádou za zády odmítá podřídit změně a faraon nemá prostředky na vyřešení situace, protože má nepokoje a válku na severu, nový místokrál existuje de iure na papíře, ale jemu svěřenou oblast kontroluje de facto ten bývalý. Ještě mezi místokráli figuruje jméno Džehutymose, zástupce místokrále Merymoseho za faraona Amenhotepa III. a stejné jméno na tomu postu (zástupce nebo přímo místokrále(?)) je známo i za doby Achnatona. Kandidátů na Mojžíše mohlo být v té době několik.
Byl by to asi špatný blog, pokud bych se nevěnoval podstatě – samotnému Bohu. Dvě nejstarší písemné zmínky se slovem Jahve (ve skutečnosti nevíme jak se vyslovovalo, protože vyslovování jeho jména bylo zakázáno a ten zákaz byl dodržován tak důsledně, že to bylo zapomenuto) pochází z Egypta, přesněji z jím kontrolované Núbie. Jedná se o hieroglyfy zapsané znaky YHW, překvapivě přesně odpovídajícímu hebrejskému tetragrammatonu YHWH. Z období Amenhotepa III. (14. století př. n. l. z chrámu Soleb v Núbii na území dnešního Súdánu), druhý z doby Ramesse II. (13. století př. n. l., Amara, taky v Núbii na území dnešního Súdánu). Jedná se však o slova ve spojitosti s topografickými názvy, nikoliv s náboženstvím. A s jedním z vyjmenovaných území kmene Šasu (doslova „Šasu z území Jahve“), který je spojován s územím království Moab a už zmiňovaným královstvím Edom. Kdo byli lidé z toho kmene? „Byli to obyvatelé stanů, organizovaní v klanech ovládaných kmenovým náčelníkem a byli popisováni jako lupiči působící od údolí Jezreel po Aškelon , v Transjordánsku a na Sinaji. Někteří z nich také pracovali jako žoldáci pro asijské a egyptské armády.“ Takže běžní nomádští pastevci. Ktrých sídelním územím byla i oblast Petry v dnešním Jordánsku. :)
V papyru Egyptské Knihy mrtvých z konce 18. nebo 19. dynastie Schneider identifikuje severozápadní semitské teoforické jméno (jako jméno zesnulého) ‚adōnī-rō‘ē-yāh, což znamená „Můj pán je pastýř Yah“, tedy by to byl první doložený výskyt boha Jahveho v teoforické podobě. Nalezeno v oblasti Memfisu/Mennoferu asi 15 km od Káhiry. Tedy už přímo v Egyptě (Dolním). Z toho nevyplývá, jestli to byli polyteisté nebo monoteisté, ale jednoznačně z toho vyplývá, že jméno Jahve bylo v Egyptě známo stovky let předtím než je písemně doloženo mimo Egypt, taky samozřejmě, že ten bůh nebyl egyptský. Egypťané o něm věděli díky cizincům a případní uprchlíci zřejmě nešli naslepo.
Co se týče toho, co JHWH znamená, je více teorií. Známé „jsem, který jsem“ není překlad, ale to, co se dočteme v biblických textech, jak se Bůh představil. Původně to mohlo mít nějaký takový význam, ale i význam „ten, který tvoří“ a další alternativy vztahující se ke slovu „být“ jako „existující“ a podobně.
Egypťané mohli z Jahveho udělat jediného boha, jednoduše proto, že jim vyhovoval byli chytří a byli i v náboženství flexibilní a inovativní, pokud se jim to nějak vyplatilo. Chtěl jsem napsat, že by nebyli první, ale to by byla chyba s ohledem na to, o jak staré civilizaci píšeme, snad nejstarší)... lepší je napsat, nebyli by jediní. :)
Příště se chci věnovat egyptské kultuře, vědě a technickým dovednostem. Pokud se považujeme výhradně za dědice antické civilizace, tak to asi hodně zpochybním. Pokud jsem tímto blogem naštval věřící, tak ateisté se svým „náboženstvím jako opiem lidstva“ jsou příště na řadě. :)
