Dvojnožci druhý a třetí generace mají na zahradě takovou obří misku s vodou, který říkají “bazén”. Přes zimu je přes ní plachta a na léto tu plachtu sundají. Je to miska poměrně hluboká a s dobrou vodou.
Je to miska poměrně hluboká a s dobrou vodou. Není to sice voda jako z Vltavy, protože je na můj vkus furt moc čistá, ale pít se to dá. A vody je tam hodně, takže se můžou napít všichni dvojnožci i návštěva když přijde.
Jenže! A teď se dostáváme k jádru pudla - omlouvám se všem pudlům, není to nic osobního. Nikdo z dvojnohejch nepochopil, že je to voda na pití!
Nechápu jak to, že když žijeme v civilizovaný zemi, kde jsou umyvadla, ty dvojnohý u nás doma do tý misky jménem “bazén” furt strkaj nohy.
Ono vlastně kdyby jenom nohy! Oni do tý misky lezou celý!
Já to fakt nechápu, to pak mám tu vodu pít? Vodu, ve který si ONI umyli nohy? A co mě dostalo nejvíc je, že oni si do toho bazénu dokonce udělali schůdky!
Opravdu hodně mě to štve, protože to pak vypadá, že jedinej kdo má slušný vychování v naší rodině jsem já.
Snažím se jim v tom všemožně zabránit a vysvětlit jim, že se mají mejt v koupelně a mejdlem.
Vím, že u taťky dvojnožce “je to marný, je to marný, je to marný”. Má svojí hlavu.
U dvojnohý maminy se snažím alespoň významným pohledem poukázat na nemravnost jejího počínání a jdu jí příkladem.
Děda dvojnožec, ten mi dává úplatky, takže toho z výcviku a kárání vynechávám.
Leč u bábinky si říkám, že ta by na mě snad herdek bobek mohla dát. Vždyť je to nejlepší dvojnožec, jakýho znám.
A tak, když už vidím, že se chystá k hygieně v misce, stoupnu si ke schůdkům do bazénu tak, aby na ně nemohla stoupnout. Ale ona bábinka je vychytralá (je to učitelka fyziky, takže o její vychytralosti není pochyb) a vždycky mě překročí.
Dá nohy do vody a pak si sedne na okraj bazénu. V tu chvíli mi už nezbývá nic jinýho, než na bábinku položit alespoň hlavu jako závaží, aby se nemohla zvednout a pokračovat v koupání.
Blbý na tom je, že moje hlava i s ušima je furt moc lehká a bábinka do toho bazénu stejně vždycky hupsne.
Já to ale nevzdávám a snažím se jí vystrnadit alespoň tak, že jí vezmu botu.
Bábinka na mě potom vždycky něco hudruje, ale někdy se povede, že z tý louže vyleze a botu chce zpátky.
Jen pak často dochází k recidivě a bábinka do bazénu vleze zase, jen s tím rozdílem, že si líp střeží pantofle.
A to mě pak už nezbejvá nic jinýho, než běhat okolo bazénu a hlasitě na ní stěkat.
Úplně nahlas na ní štěkám “bábi, vylez z toho pítka a hned!”. Jenže naše bábinka špatně slyší a tak jediná reakce je, že na mě začne cákat vodu. Pravděpodobně mi rozuměla něco jako “mám na kožichu málo vody!”. Když už mám moc mokrej kožíšek, většinou si řeknu, že můj životní úděl přece není umravňovat naší rodinu a odejdu naštvaně na trávu a pohoršeně bábinku sleduju z povzdálí.
A začínám si říkat, že nejjednodušší bude, když jim ten bazén celej vypiju, to pak budou mít po ptákách!
Váš Bohouš
@bohous_superdog
