V kadeřnictví

Rozhodla jsem se, že po ani ne tak krátké době navštívím kadeřnictví. Je to kadeřnictví, kam chodím v skutku ráda, neboť ceny jsou tam myslím nejnižší ve městě a tak když se mi zrovna moc nelíbí to co na té papuli mám, zajdu tam.

http://www.liberec-kadernictvi.cz/

Zrovna dnes jsem si řekla to samé, že se mi už nechce nosit na hlavě měsíc to stejné roští, a že by to chtělo zase nějak „vylepšit“. Inu, když jsem šla okolo výlohy, viděla jsem tam takovou fajn, sympatickou paní holičku, tak jsem si řekla, že by už mohla pomalu dostříhávat. Chyba lávky, při zazvonění zvonečku, co visí nade dveřmi jsem zjistila, že pán u té sympatické paní holičky pravděpodobně právě dosedl na ono kadeřnické křeslo. Ještě jsem si to chtěla rozmyslet, když v tu chvíli se přede mnou objevila jiná kadeřnice, která v tu dobu měla právě volno. Ten první pohled mi o ní řekl, že bych měla být jaksi ostražitá. „Co si přejete?“ zněla otázka hned u dveří. Odpověděla jsem kapku zděšeně, že bych chtěla ostříhat. Nechápala jsem, proč se mě v kadeřnictví ještě skoro u vchodu ptá, co mám za přání, ale tak nechala jsem to ležet. Odložila jsem si všechny nepotřebné svršky a usedla na kadeřnické sedátko. Začínala se mě zmocňovat hrůza. Kadeřnice, docela mladá, mi ne zrovna nejjemněji nandala za tričko ubrousek, pak mě prosím skoro uškrtila tím bílým mundůrem, co vypadá jako oblek pro obsluhu rentgenu. Následovalo vysvětlení, proč tak „zajímavá“ otázka hned u dveří. Prý ze předu vypadám, jako když mám dlouhé vlasy. To mě mírně uklidnilo. Dále si paní holička začala rozčesávat mé vlasy. Když jsem jí poreferovala, co na té hlavě chci mít, řekla, že to tam vidí. Poněkud mě polil pot, protože na hlavě jsem měla něco, co bylo úplně jinak střižené. Chtěla jsem vyletět z křesílka, ale udržela jsem se. Nastavila si mojí hlavu a popadla strojek. Pravděpodobně nebyl připraven na moje roští a tak si musela u vedlejšího stolku opatřit cosi jako jinou násadu. Nemůžu pak vynechat, že při každé výměně násady za jinou se strojkem vedla nepopsatelný boj. Já jsem jen sledovala, jestli se jí to povede, nebo ne. Se strojkem zacházela způsobem „stěrka na okna“ – hlavně přitlačit. Těžko říct, jestli mi chtěla prostříhat díru do krku, nebo co měla v úmyslu. Zase jsem zatnula zuby a řekla si, že mi ty vlasy určitě rychle dorostou. Když ovšem vzala do ruky nůžky, začal se okolo mě kroutit jako žížala, ruce jako kdyby se jí nemohly vejít do okolního prázdného prostoru, a stříhala poněkud rychlím tempem, to jsem zapomněla dodat i u toho strojku. To byla taková rychlost, že jsem si říkala, aby to ten strojek vůbec fyzicky vydržel. Snažila jsem se postřehnout, jak velké kusy z mojí hlavy odpadávají, ale tento tah se mi nepovedl. Takže jsem zadala oznamovací a tázací větu v jednom, že bych byla ráda, kdyby mi tam vzadu na čečuli nechala alespoň pár centimetrů k dobru, abych se pak ráno neprobudila jako pankáč. Odpovědí mi bylo, mně již známé: „Já vidím, jako to tu máte ostříhané,“. To už jsem si myslela, že jí řeknu, ať laskavě odloží to stříhací zařízení a nechá mě doostříhat někým jiným. Ale zase jsem nic neřekla a plná strachu jsem čekala, co bude dál. Vzala do ruky efilačky a začala stříhat dál. A co myslíte, že se stalo, nůžky se začaly pižlat. Když dopižlala, tak jsem byla otázána, jestli to chci vysušit, ale protože jsem měla hlavu ostříhanou strojkem, a protože vím, že za použití fénu se platí, řekla jsem, že to je dobrý. Následovala otázka, jestli se chci vidět, ano, chci se vidět, odpověděla jsem. Paní holička vzala zrcadlo takovým způsobem, že kdybych neuhnula, tak mám po nose. Na hlavě jsem viděla cosi, co se mi moc nelíbilo, ale radši jsem řekla, že je to dobrý. Ale asi poznala, že se mi to líbí asi jako koule z matiky, tak mi poradila, ať si tam šáhnu. Tak jsem si prosím šáhla, nahodila usměv a řekla, že je to opravdu takhle dobrý. A byla jsem i ráda, že paní holička zapomněla doostříhat mi zbytek hlavy – popravdě tedy nevím, jestli jsem jí to řekla, že chci stříhat celou hlavu, ale tak myslela jsem si, že je to možnost více pravděpodobná, než půlka hlavy. Zaplatila jsem asi o deset korun víc než minule a se zhrozeným výrazem na tváři jsem opustila kadeřnický prostor.