Proč při Covid-19 ztrácíme čich a chuť

Co je to čich a chuť? Čich funguje sám o sobě perfektně - když si kněčemu čuchneme, hned to dokážeme “prožít”. A stačí jen malinko molekul, abychom poznali, k čemu jsme si přivoněli.

S chutí je to složitější - nemáme chuť až tak vymakanou jako čich, a tak pouze chutí (bez čichu) nejsme schopni se zavřenýma očima poznat, co ochutnáváme. Jde si to jen těžko představit, protože skoro vždy, když to zkusíme, tak se nám nějaká ta molekulka do nosu stejně prodere. Jazykem prostě jsme schopni poznat jen čtyři (někdy se uvádí pět) “chutí”. A z nich se pak “míchá” finální vjem. Přirovnala bych to k RGB systému - tam jsou tři základní barvy a namíchat z nich jde velké množství barevných kombinací. 

Ale stále to není tak dokonalé jako čich. Pro představu, jaký je rozdíl mezi citlivostí nosu a jazyka: nosní sliznice potřebuje 25 000 krát méně molekul ochutnávané látky než jazyk.

Bez čichu není chuť - tedy pořádná

Jak se virus prokouše do našeho těla?

Aby nás virus začal ohrožovat, musí se dostat do našich buněk. A to není jednoduchá věc. Kromě toho, že musí zdolat “mechanické” bariéry - což je například to, že na sliznicích máme hlen, který buňky pod ním chrání, musí se nějak dostat i do buňky samotné. A tady začíná to dobrodružství. Ukážu Vám to na metafoře. 

Lupič chce vykrást hrad. V okolí má hradů několik, ale většina z nich je perfektně střežena. Každý z nich má jak už to tak bývá několik vchodů, které jsou střeženy hlídači. Aby se do hradu dostal, musí vymyslet nějakou fintu. Vypadá to, že na každém z hradů hlídají opravdu dobře, ale v jednu chvíli si lupič všimne, že na jednom hradě je jeden hlídač poněkud méně ostražitý. Vybere si tedy tenhle jeden určitý hrad k loupeži. V nepozorovanou chvíli, kdy zrovna hlídač vytahuje další rohlík s paštikou, lupič nepozorovaně projde za jeho zády do hradu. 

Co s z téhle metafory vzít? Dvě věci - že se lupič nebyl schopen dostat do všech hradů, ale jen do jednoho z nich, a pak, že se do vybraného hradu mohl proplížit pouze přes jednoho hlídače, protože ostatní byli ostražití.

A teď z hradu uděláme buňku v našem nose

Buňky, které nám umožňují čuchat jsou na takovém malinkatém místečku v horní části nosu, kde proudí jen malinko vzduchu. A tyhle “čuchací” buňky (neurony) na to čuchání nejsou samy. Potřebují pomocníky, kteří na ně nanášejí takový speciální hlen, ve kterém se ta vůně čerstvě upečené bábovky “rozpustí”, aby ji čichové neurony mohly vstřebat. 

A těmhle pomocníkům se říká Bowmanovy žlázy. Jsou složené ze spousty buněk, které produkují celý den tenhle speciální hlen, který kromě toho, že se v něm rozpouští pachy také “oplachuje” čichové neurony, abychom tam tu vůni bábovky necítili ještě ve chvíli, kdy už máme plné bříško a díváme se na prázdný talíř. 

A tyhle buňky, které tvoří Bowmanovy žlázy jsou přesně ten hrad, který měl na stráži lenocha (zní to blbě lenocha, protože tyhle buňky nejsou lenoši, ale je to jen přirovnání), kterého lupič obešel.

A virus Covidu se neumí dostat do těla jinými buňkami než těmito pomocnými. 

A jak to udělá?

Pomocné buňky mají jako jediné (dobře ještě to mají jedny buňky na jiném místě v těle) na svém povrchu dva pro ně typické proteiny. Jsou to takové čumprlíky, které vyčuhují ven z buňky. A pouze přes tyhle speciální proteiny se virus umí dostat do buňky. Hrad je dobit.

Ale proč necítíme?

Protože když se dobije hrad, začne souboj. A začne i v našem těle. Bowmanovy buňky spustí poplach a nosní sliznice v oblasti čichového epitelu oteče. A tím pádem tam nemůže proudit vzduch a nemůže se tam ani pohybovat hlen, ve kterém se rozpouští vůně.

A fakt to nežere neurony?

Koumátoři (vědci) zjistili, že lidem, kteři při kovidu přestali cítit, se čich vrátí skokem. Ne že by museli jít skákat skok daleký, ale spíš tak, že se najednou nadechnou a prostě cítí. 

Kdyby kovid napadal čichové neurony, vracel by se čich postupně. Protože stejně jako se senát neobnovuje ve volbách celý na ráz, tak ani neurony v nose to nedělají a obnovují se postupně.

Ale proč nemáme ani tu chuť?

A to je to, chuť pravděpodobně ve skutečnosti máme. Jenže jak jsem psala výše, chuť jako taková není žádný zázrak a k tomu, abychom si mohli užít tu fantastickou chuť jahodové zmrzliny je potřeba i čich. Jinak řečeno, je velmi pravděpoodbné, že to co vnímáme na jazyku je ta “ryzí” ničím nerušená chuť.