Náš zákazník, náš pán!

Jsou to právě obchody, kde jsme my zákazníci opravdovými pány a očekáváme, že se k nám ti obyčejní prodavači a prodavačky budou jako k pánům chovat. Co na tom, že se my sami občas chováme, jako naprostí kreténi, nejsme ani trošičku tolerantní, nemáme ani špetku pochopení  a bez ohledně trváme na svém: „Já chci.”

 V malém obchodě se takoví prudiči většinou nechytají, protože drobní živnostníci, byť se také snaží býti co nejvíce úslužní, aby si zajistili obživu, se mohou sami rozhodnout, zda se nechají ponižovat, či obětují  onu tržbu a ukážou hrubému, neurvalému zákazníkovi, kde nechal ve zdi tesař díru.

Jinak je tomu v supermarketech – zde platí heslo: „Náš zákazník, náš pán,“ dvojnásob.

Celé rodiny jezdí šopovat do supermarketů nejenom proto, že zde koupí vše od jídla přes drogerii až po ponožky, ale využívají především akčních cen. Je to pochopitelné – každý chceme nakoupit levně a ušetřit nějakou tu kačku, a tak není divu, že jsme pořádně dopálení, když se na nás nějakého toho superlevného zbožíčka nedostane.

Nechápeme, jak je možné, že už zboží není, když je to v letáku a svůj vztek si vyléváme na prodavačkách. Chrlíme na ně obvinění z klamavé reklamy, vyhrožujeme různými stížnostmi a……

….vůbec si neuvědomujeme, že ty ženské, co pracují o víkendech, svátcích a jsou tu pro nás i na Štědrý den, abychom si mohli skočit pro zapomenutou majonézu do salátu, či bačkory pro dědu, zatímco doma na ně čekají jejich děti a manželé, za to vlastně vůbec nemohou.

Vůbec nám nedochází, že když rozhrabeme půl regálu s jogurty, abychom vytáhli od zadu ten s o dva dny delší trvanlivostí přesto, že víme, že ho ještě dneska večer zboucháme, bude to po nás muset prodavačka znovu srovnat (několikrát za den).

Vůbec nám nedochází, že když odhodíme vaničku s hermelínovou pomazánkou u květáku, po té, co jsme si uvědomili, že na ni vlastně nemáme chuť, bude po nás muset takto odložené potraviny prodavačka posbírat, a protože nemůže vědět, jak dlouho tam leží, musí je vyhodit a sepsat odpis.

Vůbec nám nedochází, že když rozškubeme krabici od kuchyňského robotu, abychom se podívali, jak vypadá, ale k pokladně si odnášíme jinou nepoškozenou krabici (přece si nekoupím tu roztrhanou), bude muset prodavačka poškozenou krabici slepit.

Nemáme vůbec ponětí, kolikrát za den přistihne prodavačka zloděje - některý jen vyháže nakradené věci z kapes a uteče, jiného odvedou v poutech policisté. Prodavačka pak musí, ve svém volném čase na PČR sepsat protokol, aby pak byl zlodějíček pro pouhý přestupek propuštěn a mohl přijít o několik dní později nakupovat opět bez placení, urážet a vyhrožovat. Zákon je na straně zlodějů, tak proč by nekradli.

No, a aby toho paní prodavačka neměla málo, najde se zákazník, který si přijde rozměnit pětitisícovku a poté, co je mu vysvětleno, aby se nezlobil, ale že si z důvodu nedostatku drobných nemůže dovolit mu peníze rozměnit, koupí si zákazník jedny žvýkačky za třináct kaček a trvá na tom, že „je povinna“.

A představte si, že se mezi těmi prodavačkami najdou i takové, které jsou po tom všem na zákazníky milé a ochotné.

A tak si říkám, zda bychom se i my zákazníci neměli zamyslet nad tím, že bychom se v obchodech mohli chovat, jako kultivovaní lidé, a ne jako dobytkové. Že bychom mohli být trochu nad věcí a uvědomili si, že se svět netočí jenom kolem nás. Že člověk dokáže být šťastný i bez ušetřené pětikoruny na másle a že je život příliš krátký na to, abychom se zabývali prkotinami.

Jitka Gotterová