Velké proměny malého království

Když jsem v roce 2003 letěla do Bhútánského království poprvé, slečna za odbavovací přepážkou se mě zeptala, do kterého že to Bhútánu letím, jestli do toho v Indonésii? 

Ani jsem se nad tím nepozastavila, bylo to relativně krátce potom, co se země po staletích izolace začala otvírat cizincům. A to velmi opatrně: počet turistů omezili na 5 tisíc za rok a také zavedli speciální turistickou daň ve výši 200 dolarů za den.

Bhútán, jak jsem ho tehdy poznala, pro mě byl posledním pohádkovým královstvím na světě: panenská příroda, laskaví lidé v národních krojích (pro ženy dlouhá sukně kira a pro muže sukně ke kolenům gho, ne nepodobná těm, co nosí Skotové) a především osvícený král, který v zemi zavedl politiku hrubého domácího štěstí, spočívající v rovnováze ekonomického rozvoje s ochranou kulturních a přírodních hodnot. Největším bezpečnostním rizikem v zemi byli toulaví psi a v hlavním městě Thimphu jste díky jednotným pravidlům pro výstavbu nerozeznali nové domy od těch starých několik století.

Od té doby jsem měla možnost se do Bhútánu několikrát vrátit. Když se právě teď dívám z okna hotelu Jumolhari na náměstí Clock Tower, pomyslný střed hlavního města, je těžké se ubránit nostalgii. Tradiční oděv vytěsnily džíny a napodobeniny značkových trik, během dne jen stěží přejdete ulici, protože zde sviští jedno terénní auto za druhým. Jasně, Himálaj stále stojí na svém místě a bhútánský venkov je pořád malebný. I tam se ale karta obrací: zatímco dříve člověk s mírně špatným svědomím fotil „domorodce“, dnes na vás lidé namíří své smartphony, aby si cizince řádně zdokumentovali nebo se návštěvou pochlubili na sociálních sítích.

Mezinárodní firmy zde řeší i takové „drobnosti“ jako, jakým způsobem vytvořit emailové adresy u zaměstnanců, kteří mají jenom křestní jméno. Je to obvyklé hlavně u lidí nad 40 let: Bhútán je prostě tak malá země, že v místních komunitách kdysi pro odlišení člověka stačilo jen křestní jméno, příjmení nebylo zapotřebí.

A tak zatímco v izolovanějších komunitách stále žijí lidé, kteří neumějí číst ani psát, jejich děti už žijí úplně stejně, jako ty naše: na svých telefonech sledují youtube, vesele chatují a kamarádí se hlavně na Twitteru a Facebooku. Co to s bhútánskou společností udělá, těžko říct.

Překotné proměny bhútánské společnosti asi nejlépe ilustruje příběh dětského mnicha Samdrupa, kterého sleduji už víc než 12 let. Poprvé jsem se s ním setkala, když mu bylo deset. Bylo to krátce po smrti jeho maminky (v Bhútánu tehdy byla jedna z nejvyšších úmrtností žen během těhotenství a porodu na světě – i to se už ale naštěstí změnilo). Otec si nevěděl se třemi dětmi rady, tak dal nejstaršího Samdrupa do kláštera. V klášteře nebyla pitná voda, takže všechny děti včetně Samdrupa trpěly svrabem a dalšími úpornými kožními nemocemi. Přísný režim, místo školy jen výuka posvátných textů a rituálů, tělesné tresty pro ty, kteří si text nezvládli zapamatovat. Asi nejhorší ale pro Samdrupa byla ztráta kontaktu s rodinou a kamarády.

Když jsem ho viděla o dva roky později, měla jsem důvod k radosti: v klášteře byla zavedena pitná voda a Samdrupa se podařilo dostat domů a podpořit jeho vzdělávání, takže rychle dohnal zameškané učivo. V roce 2014 jsem ho zastihla v posledním ročníku střední školy. A považte: včera si mě našel na Facebooku! Stále žije s rodinou ve své vesnici a hledá si práci, protože příležitosti k zaměstnání jsou v Bhútánu dost omezené.

Jsem ráda, že jsem bhútánskou pohádku poznala, ale vím, že je nenávratně pryč. Ano, mám chuť šlápnout na brzdu. Ale vždycky si v těchto momentech vzpomenu na babičku. Když se v 50. letech stěhovala z vrchlabské Harty do ostravského paneláku, byl to pro ni obrovský pokrok. V bytě tekla teplá voda a topilo ústředí topení. „Byla jsem moc šťastná. Nemusela jsem tahat dřevo a každé ráno zatápět, aby děti měly teplou vodu na mytí,“ často vzpomínala. Bylo by sobecké chtít po druhých, aby žili ve skanzenu, kam si jednou za rok přijedeme odpočinout a udělat hezké fotky na Facebook.

Jakkoliv jsme rozdílní, svět je jenom jeden. Podle kamaráda, který pracuje v laboratoři na DNA, je u nás tibetsko-mongolsko-bhútánská DNA překvapivě rozšířená. Nejspíš pozůstatek Čingischánových výpadů.  A protože dnes v Bhútánu pokračují třetím dnem oslavy nového roku, přeji všem Čechům s bhútánskými kořeny, i těm, kteří s tímto výjimečným královstvím sympatizují: šťastný losar!

Každý den je příležitost pro nový (a lepší) začátek : o)