Pracant, přítel, predátor: pan pes

„Psi by mohli být náš nejlepší vývozní artikl. Je to to jediné, čeho máme v Bhútánu hodně!“ Na téma psů uslyšíte v Bhútánském království spoustu vtipů. Rozhodně nejsou daleko od pravdy.

V této výjimečné zemi uprostřed Himálaje potkáte pejsky opravdu na každém kroku. Daří se jim tady skvěle – určitě i proto, že obyvatelstvo praktikující tantrický buddhismus věří, že právě psi jsou reinkarnačně nám lidem nejblíže. Cokoliv tedy dnes (ne)uděláte pejskovi, se vám v jeho příštím životě bohatě vrátí.

Škola základ života

„Medvědice ukousla mojí fence čumák. Neváhal jsem ani chvíli: vzal jsem kameny, co byly po ruce, a házel jsem je na medvědici tak dlouho, dokud fenu nepustila,“ popisuje 13letý Tobgye nejhorší chvíle svého života. Přitom nezapomene pohladit statečného psa po hlavě. „Tím, že začala na medvědici štěkat a útočit, mi vlastně zachránila život.“ Střety lidí s medvědy jsou v Bhútánu bohužel stále častější. Medvědy a opice dokonce děti uvádějí jako největší riziko, se kterým se setkávají při cestě do školy.

To však není případ Tobgye. Do školy bohužel nikdy chodit nezačal. Jeho otec zemřel, když mu bylo pět let. Pole, na kterém matka každý den pracuje, tři děti a ji stěží uživí, takže Tobgye začal už v sedmi letech vydělávat pasením dobytka sousedů. Celé dny a často i noci tráví na úbočích Himálaje, na slunci, v dešti, ve sněhu. Věrná fenka je tak jeho nejbližším společníkem a kamarádem. „Bez čumáku už na pastvě moc platná není, ale nikdy bych se jí nevzdal. Teď má štěňata,“ ukazuje Tobgye s hrdostí, „takže si je nechám a vychovám z nich pořádné ovčáky.“ I když je v Bhútánu základní vzdělání bezplatné, těžké životní podmínky mnoha dětem z nejchudších rodin stále brání chodit do školy. Gramotnost dospělých se v zemi pohybuje okolo 57 procent. Do základní školy nastupuje 86 procent dětí a ty, které ji dokončí, umějí číst, psát a počítat, domluví se anglicky a bez problémů používají smartphony. Mezi zajištěnými dětmi a těmi, které do školy chodit nemohou, se tak otevírá obrovská sociální propast. 

Země psů a štěstí

Bhútánské království se 798 tisíci obyvatel doposud zůstávalo uchráněno před mocenskými zájmy svých velkých sousedů, Číny a Indie, především díky tomu, že kromě nádherné a čisté přírody nemá žádné nerosty či přírodní bohatství. Podmínky pro zemědělství, kterým se většina obyvatel živí, jsou nepříznivé: na jihu se sice pěstuje rýže, hornatý sever však umožňuje pouze chov dobytka (zejména jaků) a pěstování brambor nebo paprik chilli, které se zde používají spíše jako zelenina než koření. Kromě několika hydroelektráren v zemi neexistuje průmysl a místní král a vláda vyznávají politiku hrubého národního štěstí. Spojení, nad kterým se u nás pousmějeme, však v Bhútánu myslí zcela vážně: koncept poprvé představený bhútánským králem počátkem 80. let vychází z předpokladu, že lidské štěstí zahrnuje naplňování materiálních i duchovních potřeb a že král i vláda jsou povinni vytvořit takové prostředí, které lidem toto naplnění umožní.

Vládní programy se tak zaměřují na čtyři oblasti „národního štěstí“: ekonomický rozvoj, ochranu životního prostředí, ochranu kulturních hodnot a tradic a kvalitní veřejnou správu. Nic nového pod sluncem; to, co je však v Bhútánu jedinečné, je to, že žádná z těchto oblastí nemá přednost a nemůže být rozvíjena na úkor ostatních. Pokud by tedy pro postavení hydroelektrárny bylo nutné pokácet les, projekt se neuskuteční.

Zdá se, že „hrubé národní štěstí“ funguje. Na první pohled vypadají spokojeně nejenom Bhútánci, ale také tisíce pejsků, kteří zde žijí. Na rozdíl od mnoha okolních zemí zde alespoň nestrádají hladem a netrpí nemocemi.

Kláštery jako duchovní centrum i chudobinec

Asi nejlépe se pejskům daří v buddhistických klášterech. U každé svatyně jich polehává několik desítek a zbystří teprve tehdy, když mniši v poledne zasednou k hlavnímu (a často jedinému) jídlu dne. A to přesto, že bhútánské kláštery jsou přísně vegetariánské a strava více než střídmá.    

V Bhútánu dodnes přetrvává tradice mít v každé rodině alespoň jednoho mnicha. Více než polovina z přibližně 18 tisíc mnichů, kteří v bhútánských klášterech v současnosti žijí, jsou děti. Dětských mnichů, kteří přišli z vlastního rozhodnutí, je však pochopitelně jen minimum. Úmrtí rodičů, extrémní chudoba – to jsou hlavní důvody, proč jsou chlapci posíláni do klášterů. Oficiálně kláštery přijímají chlapce starší sedmi let, ve skutečnosti se však mnichy stávají i pětileté děti, protože v těžkých životních situacích nemají kam se jinam uchýlit.  

Život v klášteře má i pro ty nejmenší děti pevný řád  a je plný odříkání. Děti vstávají velmi brzy ráno a den tráví učením textů, rituály a údržbou kláštera. Udržet kázeň mezi dětmi není vždy jednoduché, takže tradiční výuka počítá i s přísnými tělesnými tresty. Nejtíživější je situace malých mnichů v komunitních klášterech, které nejsou oficiálně registrovány a nedostávají ani ty nejskromnější příděly. Tam, kde navíc chybí zdroje pitné vody, se mezi dětmi šíří nebezpečné nemoci.

Klášter je uzavřeným světem, kde děti rychle ztrácejí kontakt se svou rodinou, školou, vrstevníky. Představení některých klášterů sice vnímají potřebu dětem uchovat alespoň částečně jejich dětství, umožnit jim občas si hrát a odpočívat, rozhodně to však není pravidlem všude. 

V zemích, jako je Bhútán, lidé pejsky neberou jako parťáky a společníky, ale ryze pragmaticky. Přesto, když se díváte na malé mnichy, jak zaboří ruce do hebkého kožíšku štěněte, stěží se ubráníte pocitu, že těmto stále ještě dětem zvířátko aspoň částečně nahrazuje lásku, vřelost a těsný kontakt, které ztratili odchodem z rodiny do kláštera. 

Bhútánská rizika

A ještě jednou věcí se Bhútán odlišuje od svých sousedů: největším bezpečnostním rizikem zde není ani pouliční kriminalita, ani politické nepokoje či terorismus, ale, světe, div se: toulaví psi. Když jsem do Bhútánu jela před 15 lety poprvé, místní kolegové do pokynů s několika vykřičníky napsali: „v hlavním městě nevycházet v noci ven bez doprovodu, riziko pokousání“! Ulice hlavního města Thimphu dodnes ovládají celé psí gangy. Průvodci proto cizincům doporučují v noci raději nevycházet ven. Skutečně, místo obvyklých zvuků velkoměsta vás v Thimphu bude v noci rušit vytrvalé vytí stovek až tisíců psů. Zdálky se zdá, že psi nejsou agresivní, když jsem se však místních dotázala, jestli opravdu koušou, ujistili mě, že pokud člověk nemá ten správný „thimphu“ pach nebo je cítit alkoholem, riziko pokousání je vysoké. Až při pohledu z okna hotelu Jumolhari na centrum hlavního města ovládané dvěma psími smečkami jsem si tak připomenula, že náš nejoblíbenější zvířecí společník zůstává i přes tisíce let domestikace stále šelmou.  

Česká stopa v Bhútánu

Dětský fond OSN – UNICEF se v Bhútánu soustředí na dostupnost základního vzdělání, odstranění anémie, snížení dětské a mateřské úmrtnosti a také na ochranu ohrožených dětí. Dětem, které žijí v klášterech, pomáhá zajištěním potřebného zázemí: pitné vody, výživné stravy, hygienického vybavení a lékařské péče. Ve spolupráci s místním úřadem pro správu klášterů UNICEF usiluje také o zajištění přístupu ke vzdělání a ochranu dětských mnichů před násilím, tělesnými tresty a všemi formami zneužívání. A současně rozvíjí osvětu k místním komunitám, aby se chlapci stávali mnichy až ve věku, kdy toto vážné životní rozhodnutí učiní z vlastního přesvědčení.

Na těchto důležitých programech se významně podílejí také čeští příznivci a dárci. Jen v loňském roce byly z českých příspěvků vybudovány toalety s koupelnou a zařízení pro mytí rukou v klášterních školách Dangchu, Lamoizingkha a Drakarpo pro celkem 180 dětských mnichů. Získáním přístupu k hygienickému zázemí již mniši nemusejí čekat v dlouhé frontě, aby použili toaletu nebo se vykoupali, díky lepší hygieně jsou teď mnohem méně nemocní.

Do celkem 51 klášterních škol byly z české pomoci dodány nové matrace a teplé deky na spaní a sportovní vybavení, aby si malí mniši ve vzácných chvílích volna mohli také hrát.

UNICEF vyškolil  také 65 představených klášterů (mužských i ženských) ve správné hygieně a prevenci přenosu infekčních onemocnění a odborným školením prošlo též 42 mnichů, kteří se v klášterech budou starat o vodní čerpadla a zajišťovat běžné opravy. Pomoci přitom může i málo – například za 111 Kč je možno pořídit tablety na vyčištění 5 000 litrů vody. Ruční čerpadlo z nerezové oceli pro tropická prostředí a velké hloubky stojí více – 9 804 Kč – ale zato vydrží a bude sloužit celé desítky let.