Meditace v lotosovém sedu, mystické rituály, odříkávání manter. Soustředění na klid a nekonečnou prázdnotu. Důstojní, mlčenliví mniši v červených rouchách, střežící staleté svitky s posvátnými texty. Pokora, odříkání, celibát.
Toto vše v bhútánských klášterech praktikujících tantrický buddhismus samozřejmě najdete.
Málokdo z cizinců, kteří na cestách navštíví některý z buddhistických chrámů, se však ubrání myšlence na to, co se asi odehrává v zázemí? Co všechno zůstává skryto zrakům nezasvěcených? Jak buddhističtí mniši žijí, jak vypadá jejich všední den? A jak řeší své ryze lidské potřeby: co jedí, jak dodržují hygienu, kde jsou v klášteře ložnice?
Při svých opakovaných misích na podporu projektů Dětského fondu OSN – UNICEF jsem v posledních 15 letech strávila v klášterech po celém Bhútánu spoustu času. Pohled z bezprostřední blízkosti je samozřejmě hodně odlišný od toho, co se ukazuje příchozím turistům a návštěvníkům z ciziny.
Režim v klášteře je přísný. Mniši vstávají v půl páté ráno. Ranní rituál a modlitby, studium textů, čaj se sušenkou, studium textů, tak to jde až do oběda. Skromné jídlo: rýže s chilli omáčkou, zelenina, z rozhodnutí hlavního opata jsou všechny kláštery striktně vegetariánské. Výživový expert by se mračil, že v klášterní stravě dlouhodobě chybí důležité složky, na přežití to ale stačí. Po obědě chvíle volna, studium, obřad pudja, večer opět čaj se sušenkou, okolo deváté večerka. I spaní odpovídá skromnosti, ke které se mniši zavazují: jednoduchá matrace na zemi, v zámožnějších klášterech i deka na přikrytí. V tomto himálajském království v noci klesají teploty k nule a nevytápěné místnosti jsou plné lezavého chladu. „I to je součástí kázně a disciplíny,“ odpověděl mi věcně představený z kláštera Nyapa Goempa, když jsem, sama zabalená v zimní bundě, komentovala husí kůži na pažích noviců, schovaných pod tenoučkou látkou mnišského roucha.
Pokud jste zde z vlastního rozhodnutí, nic proti – na tuto čistě duchovní cestu mohou člověka přivést nejrůznější životní peripetie. Více než polovinu z 18 tisíc bhútánských mnichů však tvoří děti, kterým mnohdy není víc než pět, šest let. Jen pro informaci, celkový počet obyvatel Bhútánu činí 789 tisíc.
Dětští mniši se do klášterů nedostávají z přesvědčení a přísný režim na ně dopadá obzvláště těžce: kromě materiálního nedostatku přestávají chodit do školy, ztrácejí kontakt s rodinou a vrstevníky. Zavolat domů mohou jen jednou měsíčně, na návštěvu se tam mohou vydat jednou či dvakrát do roka. Řada z nich však žádnou rodinu nemá, a klášter se tak stává jejich jediným domovem. V řadě klášterů se stále praktikují tělesné tresty: pokud žák dopolední učivo nezvládl a při odpoledním zkoušení pohoří, dostane výprask rákoskou. Před pár lety bhútánskou společností otřásl případ chlapce, který byl bit tak silně, že protržením ušních bubínků navždy přišel o sluch.
Poslat jednoho ze synů do kláštera patřilo po staletí k hlavním bhútánským tradicím, podobně jako ve středověku u nás. Klesající porodnost a zvyšující se životní úroveň však pro místní rodiny připravila nečekané dilema: poslat jediného syna do kláštera, nebo raději na studia? A ještě lépe s následnou stáží v Austrálii, která je oblíbeným cílem mladých Bhútánců? Jak se rodiny v současnosti rozhodují, je nasnadě.
Kláštery se tak stále více stávají zaopatřovacími ústavy, kde se koncentrují sirotci, postižené děti a děti z nejchudších rodin. Paradoxně místa, která kdysi patřila k centrům vzdělanosti, teď za zbytkem společnosti výrazně zaostávají.
V Bhútánu existují dva druhy klášterů: státní, které pobírají na malé mnichy příděly, a soukromé, které jsou zcela závislé na úrodě a milodarech hostitelské komunity. Jen polovina mnichů je registrována a přeplněné státní kláštery musejí dávky dělit na polovinu. Komunitní kláštery jsou pro své přežití nuceny provádět velké množství rituálů, což jde na úkor vzdělání a duchovního rozvoje studentů. Například u vstupu do hlavní budovy ženského kláštera Zilukha na okraji hlavního města Thimphu je umístěna velká tabule nabádající věřící, aby si za zaplacené služby vždy vyžádali paragon. Právě probíhají oslavy losaru, bhútánského nového roku, a protože mnišky jsou pro určité rituály oblíbenější než jejich mužští kolegové, představené kláštera v hlavní kanceláři nestačí při vypisování účtenek jediný místní modrý kopírák. I takovým způsobem pozemské a materiální úkony patří k běžnému životu v buddhistickém klášteře.
V průběhu 15 let, co se do Bhútánu vracím, jsem postupně měla možnost vidět velké zlepšení. Místní vláda i úřad pro správu klášterů si jsou problémů vědomi a přistupují k nim s až překvapivou otevřeností. Zatímco v roce 2003 ve většině klášterů chyběla pitná voda a jakékoliv hygienické zázemí, takže mniši trpěli úpornými kožními nemocemi včetně svrabu a nebyla výjimečná ani úmrtí na úplavici a další vážné infekční choroby, dnes už klášterů bez vody a umýváren najdete jen pár, pouze v nejizolovanějších částech hornaté země.
Například do kláštera Chorten Nyingpo, na jehož podpoře se podílí i český UNICEF, se pitná voda vede ze zdroje vzdáleného 7 kilometrů. UNICEF na místě vybudoval latríny i umývárny a v letošním roce plánuje stavbu zázemí pro tělesně handicapované mnichy a solární ohřívač, aby se voda na koupání nemusela v zimě složitě ohřívat na ohni. Lam Sonam, ředitel klášterní školy, si pochvaluje: „Od doby, co tady máme vodu, jsou mniši mnohem méně nemocní a mohou se lépe věnovat svému poslání.“
UNICEF se snaží kláštery motivovat i k tomu, aby do osnov pro malé mnichy zařadily také tělesnou výchovu a angličtinu. To se lehko řekne, když však mluvíte s lámou kláštera, který leží několik hodin cesty od nejbližšího osídlení v nadmořské výšce 4 500 m, pochopíte, jak těžké tam je jakéhokoliv učitele angličtiny dostat. I na tak specifický problém se však rodí recept: roční vládní program pro mladé absolventy středních škol, kteří mají problém najít první zaměstnání.
Abych nezapomněla: jak je to s tím celibátem? Touha, včetně té sexuální, je v buddhistické tradici zdrojem tělesného i duševního utrpení. Toť teorie. V žádném z klášterů, kde jsem měla možnost pobývat, jsem náznaky zneužívání dětských mnichů nezachytila. Těžko ale dát ruku do ohně za vše, co se každým dnem a nocí děje ve více než 400 bhútánských klášterech.
V roce 2013 šokoval bhútánskou veřejnost případ 11letého mnicha, který byl opakovaně znásilňován třemi staršími mnichy – učiteli. O tom, že celibát není dodržován všemi a všude, víme i nepřímo z reportů zdravotníků, podle nichž mezi pacienty trpícími sexuálně přenosnými nemocemi bohužel patří i někteří mniši. V uzavřeném, ryze mužském prostředí, kde trvale žijí malí chlapci bez rodin, kontroly a zastání zvenčí, se riziku zneužívání dá těžko vyhnout. Jak říká láma a filmový producent Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpoche: „Buddhismus je dokonalý. Buddhisté nejsou.“
UNICEF jako součást prevence rozvíjí spolu s úřadem pro správu klášterů masivní osvětovou kampaň pro představené a učitele v klášterních školách. Současně v hlavním městě Thimphu vybudoval bezpečný azyl, kam se mohou uchýlit dětští mniši, kteří se stali obětí násilí a/nebo sexuálního zneužívání. K dispozici je pomoc lékaře, psychologa, právníka i speciálně vyškolené policejní jednotky na ochranu dětí a žen.
Jakkoliv se můžeme nad praxí dětských mnichů pozastavovat, k bhútánské společnosti prostě patří. Smyslem práce UNICEF není ji vymýtit, ale zajistit dětem, které v klášterech žijí, aby i ony mohly prožít zdravé a bezpečné dětství, a současně osvětou působit na společnost, aby do klášterů chlapci a dívky vstupovali až ve věku, kdy to bude jejich vlastní a vědomou volbou.
Pavla Gomba
P.S.: Při své poslední návštěvě v klášteře Zilukha před týdnem jsem zažila bizarní situaci. V hlavní svatyni mi mnišky naservírovaly na uvítanou máslový čaj sudja, seděly jsme a povídaly si. Kolem nás mezitím vytvořilo kruh deset postarších Holanďanek s namířenými smartphony, připravených zachytit probíhající exotický rituál. Vzdaly to až po půlhodině. Mnišky se mi smály, že jim to je také nepříjemné, na cvakání fotoaparátů turistů si ale musely zvyknout. Až tedy příště vyrazíte do kláštera, doporučuji si nejdřív vyžádat souhlas s focením. Dejte pozor na tělesný kontakt, ženy mnichům a muži mniškám nepodávají ani ruce. A samozřejmě: k Buddhovi se prosím nikdy, nikdy netočte zády :o)
