Gorily v mlze, gorily v mlze… žádnou lepší asociaci z Rwandy krátce před pátou ráno prostě nemám. Pohoří Virunga, kde zooložka Dian Fosseyová zkoumala poslední horské gorily na světě, je odsud nějakých 70 kilometrů vzdušnou čarou.
Před týdnem tady v oblasti Kinihira začalo období dešťů, a tak se, ještě rozespalá, cestou na plantáž pekelně soustředím na každou kaluž a jezírko na nezpevněné silnici. V ranní tmě nás míjejí mlčenlivé postavy, aby se hned zase ponořily do hustého mléčného oparu, který obklopuje vše kolem: žena s velikou proutěnou nůší, skupina mužů s lopatami, dítě prohýbající se pod obrovským nákladem dřeva na hlavě...
Čaj ze Sorwathé je díky jednomu nejmenovanému britskému řetězci k dostání i u nás. Když přicházíme na plantáže, právě svítá a nad čajovými keříky je už možné rozeznat skloněné postavy. Ještě před čtyřiceti lety byly tady všude okolo bažiny. Díky projektu na vysušení půdy bylo možné zasadit na jejich místě čaj, který zde teď dozrává během celého roku, takže sklizeň nikdy nekončí a česači se jen přesouvají po sektorech. Šťavnatě zelená se rozkládá, kam až oko dohlédne. Většina půdy patří místním družstvům, která česače sdružují. Či spíše česačky. Drobné ženské prstíky jsou totiž při sběru vrchních tří lístků čaje – nic jiného se nesbírá – obratnější než velké mužské ruce, a tak na plantážích převažují místní ženy. Muži jsou zaměstnáni v továrně, která také jede nepřetržitě: první směna začíná už ve tři ráno.
Česačky jsou placené podle toho, kolik nasbírají: 40 rwandských franků (necelá jedna koruna) za kilo. Za den natrhají 20 až 25 kg lehounkých zelených lístečků, což je vizuálně opravdu veliký balík suroviny. Je výhodné přijít na plantáž co nejdříve, aby si každý vybral část, která slibuje nejlepší výnos. Každá z česaček si přináší dlouhý klacík, který hned na začátku položí na keříky. Ten zaručí, že při sběru postupuje v jednom rovném směru.
Pohled je to idylický, přesto tomu, kdo je aspoň trochu obeznámen s místními poměry, musí být jasné, že tady něco nesedí. Kde jsou všechny děti??? Rwandské ženy totiž nosívají své děti přivázané v dece na zádech. Často tak nosí své mladší sourozence i malé dívky a cizinci se potom mylně domnívají, že děti tady začínají rodit snad už v deseti letech, což samozřejmě není pravda. I když těhotenství mladistvých matek není ve Rwandě vzácným jevem, většinou jde o dívky ve věku 15 – 18 let a stává se to častěji ve městech než na venkově, který stále důsledně ctí křesťanské zásady.
Ale zpět k česačkám: v Sorwathé mají ženy na zádech pouze nůše s nasbíraným čajem. Pro děti zde totiž Dětský fond OSN – UNICEF pomohl zřídit mobilní školku. „Nejdříve jsme o projektu pochybovali, jestli nebude znamenat jen další náklady,“ vysvětluje Pélagie, která je v Sorwathé odpovědná za sociální programy. „Když jsme ale zjistili, že česačka bez dítěte na zádech nasbírá za den o celých 40 procent více, dávalo to smysl pro všechny.“ A hlavně pro děti: u matky na zádech musely vydržet dlouhé hodiny bez jídla, pití a pohybu, a tak nebylo výjimkou, že tříleté děti si neuměly hrát ani mluvit. Ve školce je o ně dobře postaráno, takže se fyzicky i mentálně lépe vyvíjejí, matka si víc vydělá a na školku může i sama přispívat. A zvýšení produkce je samozřejmě významné i pro firmu. O práci ve školce je velký zájem, protože pečovatelky si vydělají o malinko více než sběrem čaje. Ze svých řad je vybírají přímo ženy, které jim děti svěřují – přijde mi to jako docela dobrý systém.
Zvážením a odevzdáním nasbíraných lístků to odpoledne pro česačky končí, surovina však bez prodlení putuje do nedaleké továrny na kopci. Obrovská konvice, která před vstupem do provozu neustále přelévá horkou tekutinu, je stejně pohádková jako celé zdejší okolí. Za dveřmi však jede naplno výroba: desítky strojů, které lístky natřásají, převalují, suší a stlačují, aby je na konci procesu napěchovaly do pytlů a rozvezly do všech koutů světa.
Po návštěvě plantáže už po celý zbytek pobytu ve Rwandě všechno přepočítávám na plat česačky. Láhev vody z místního supermarketu: 1 den práce. Zázvorový čaj v hotelu: 3,5 dne práce. Oběd: radši nevědět. Jak z tak mála mohou vyžít?
A taky myslím na to, jak u nás lidé, kteří často ani v Africe nikdy nebyli, šíří představu, že místní lidé jen leží líně pod stromy, nepracují a s nataženou rukou čekají na „pomoc“ od neziskovek. Projela jsem Afriku křížem krážem, ale nic takového jsem neviděla. Naopak. Viděla jsem děti, které místo školy pracují v podmínkách, které jsou u nás zakázány dospělým ženám. Lidi, kteří vstávají ještě před rozedněním a celý den pracují na rozpáleném slunci, aby večer mohli rodině přinést sáček fazolí nebo trochu rýže. Chudoba cti netratí! Přesně na to budu myslet, až si příště v teple a pohodlí domova ráno zaliju sáček čaje.
