Mnich. Střelec. Motorkář. Prostě správný chlap.

"Být budhistou je víc než vykonávat rituály a nedělat špatné věci," říká Wangdi a bez mrknutí oka, jen tak mimochodem, pravačkou prudce stočí volant, aby se vyhnul uvolněné krajnici nad příkrým srázem.

Těch je tady na úbočí Himálaje nespočet. I když jsem byla v Bhútánu mnohokrát, řídit bych si tady netroufla. Na uzoučké asfaltky, nezpevněné horské stezky, šílená stoupání a klesání i zatáčky stočené jako had kolem celého kopce, ze kterých se na konci vždy vyřítí obrovský kamion, prostě nestačí obyčejná autoškola. Tady je potřeba mít z řízení minimálně doktorát!

„Je to skvělé, že už občas můžu zařadit i čtyřku,“ pochvaluje si pokrok země Wangdi. „Ještě před pěti lety se v celém Bhútánu dalo jet nejvýše na trojku.“ Teď, zvlášť na silnici mezi Paro, kde je mezinárodní letiště, a hlavním městem Thimphu už proti sobě projedou dvě auta bez zpomalování a na některých úsecích se dá jet i kolem stovky.

Jako řidič místní pobočky UNICEF musí jezdit pomalu, opatrně a podle všech pravidel. Musí také nosit formální oděv, což tady pro muže znamená gho – hábit ke kolenům podobný županu a vysoké podkolenky. Ve svém volném čase to ale Wangdi rád pořádně rozjede. V kožené kombinéze na motorce by ho poznal jen málokdo. „Na téhle motorce jsem projel celou Indii. Dostal jsem se dokonce až do základního tábora na Mount Everestu,“ ukazuje s hrdostí fotografie.

Přesunujeme se k další fotce, kde střílí z luku. Lukostřelba je v Bhútánu národním sportem. Střílí se tady na terč ve vzdálenosti 150 metrů. Já jej sotva vidím, ale místní muži (ženy tady nestřílejí, což je snad jediné kulturní omezení, na které jsem v Bhútánu narazila) jsou schopni se do terče i trefit. „Jsem fakt dobrý, jen se podívejte, kolik mám trofejí,“ s úsměvem ukazuje na různobarevné pásy na tradičním gho z nedělního zápasu.

Wangdi je prostě chlapík, který si v každé situaci poradí a nikdy se nezdráhá přiložit ruku k dílu. Když se něco pokazí, umí to opravit, přinese, co potřebujete, ví, kde nafouknout mičudu, kterou vezu z Prahy malým mnichům žijícím v klášteře Chorten Nyingpo, na trhu v Punakha ukecá policistu, abychom tam mohli bez povolení natáčet, v klášteře, kam dorazíme až po zavírací době, přesvědčí hlavního lámu, aby nás mimo program pustil dovnitř, vždy ví, kde je nejlepší záběr, a jako dobrovolný asistent kamery už pomohl natočit nejméně čtyři dokumenty. A když jsem byla při jedné z posledních cest v autě nevrlá, že se do kopce tak vleče, a užuž mu chtěla „poradit“, ať přidá, vzápětí se za zatáčkou v protisměru objevil indický náklaďák. Kdybychom jeli jen o malinko rychleji, smetl nás ze srázu a tento blog by neměl kdo napsat. On snad vidí i za roh!

K mání ale není :o) Jeho manželka má v Thimphu malý obchůdek s modlitebními vlajkami a obřadními předměty. Buddhismus berou celá rodina velmi vážně. Když je na dodávce modlitebních vlajek, které se tisknou v Indii, chyba, s pomocí místních mnichů je doma přepisují, aby byla modlitba správně napsaná. Modlit se s překlepem, to přece nejde.

Chybělo málo a Wangdiho život se ubíral úplně jiným směrem. „Vlastně jsem se narodil v klášteře. Moje maminka byla mniška a můj otec na ně jako mnich dohlížel. Ale nějak se to zvrtlo,“ usmívá se. „Když jsem se narodil, museli samozřejmě klášter opustit. Otec se ale nevzdal naděje, že bude mít v rodině mnicha, a tak mě ve 2. třídě poslal do kláštera. Bylo to těžké, byla tam zima, byl jsem malý, neměli jsme ani boty, hygiena tehdy byla nulová. Pamatuji si, jak mě jednou při modlitbě svědila záda. Když jsem se poškrábal, pod kůží jsem měl stovky larev velkých bílých červů. Potom jsem onemocněl, tak mě rodiče vzali zpátky domů,“ vzpomíná. „Jsem rád, že i díky naší práci už dnešní malí mniši žijí úplně jinak. Mají vodu, hygienu, můžou si občas i hrát a mít aspoň trochu normální dětství.“

Se svými třemi bratry a čtyřmi sestrami před časem zvažoval rodinné podnikání v malém hotelu. To ale zavrhli, protože by tam turistům museli podávat maso. „Tolik ztracených životů, to není správné. Raději malý zisk z obchůdku než si na mnoho dalších životů pokazit karmu,“ přemýšlí nahlas.

Wangdi je pro mě především skvělý kolega, kterého znám už přes patnáct let.

„Práce v UNICEFu mi zachránila život,“ tvrdí.

„Ne, opravdu,“ kývne hlavou a zvážní, když jsem se zatvářila skepticky. „ Než jsem v roce 1998 nastoupil, musel jsem projít zdravotní prohlídkou. Tam se zjistilo, že mám vážnou srdeční vadu. Musel jsem podstoupit operaci v Indii. Já sám bych nikdy k lékaři na preventivní prohlídku nešel, nebylo proč, byl jsem tehdy mladý. Kdybych to však nezjistil včas, už bych tady nejspíš nebyl.“

A teď Wangdi pomáhá jiným. Jako hlavní řidič nejenom jezdí, ale také rozděluje úkoly, dohlíží na spotřebu benzínu, kontroluje evidenci cest a technický stav tří aut. Člověk nemusí být jen lékařem nebo učitelem, aby pomáhal.

Vzpomínám si, když jsem před deseti lety do Bhútánu přijela s jedním českým novinářem, který hned na letišti po příletu začal brblat, že jezdíme v toyotě landcruiser. Hm, kolik takové auto stojí, kdo si to může dovolit, komentoval. Druhý den jsme ještě před svítáním vyrazili do kláštera, kde UNICEF právě budoval studny, toalety a umývárny. Celou noc pršelo, takže bylo všude bahno. Na asfaltce to ještě šlo, ale když jsme odbočili z hlavní cesty, do kopce jsme spíše klouzali. Wangdi tehdy udržoval u posádky ve voze dobrou náladu a vtipkoval, že dokud není bahno červené, je všechno v pohodě. A potom jsme samozřejmě vjeli do červeného bahna. Wangdi přestal mluvit, jen se soustředil na cestu, a my minutu po minutě, dlouhé hodiny, na každém srázu hledali očima místečko, kde by se při pádu auta možná dalo přežít. Když jsme po pěti hodinách konečně do kláštera dorazili, redaktor vypadl z auta celý zelený a řekl: Hele, musím se ti omluvit. Po týhle zemi se ve fabii fakticky jezdit nedá.

Wangdi tehdy zachránil víc než naše životy.

A co tato práce znamená pro něho? „Jsem hrdý na to, že tady v Bhútánu pomáhám zlepšovat situaci dětí a žen. Vlastně tak konám dobro. I když nejsem mnich!“ říká a jeho oči se usmívají.