Řeknu to hned: těžce! Najít a ocenit nejaktivnější, nejinspirativnější a nejnadanější dítě v České republice je nejméně stejně náročné jako výběr osob pro udělení státního vyznamenání :o)
Mnozí nad nimi mávají rukou. Žijí ve svých digitálních mikrobublinách, příliš rychle dospívají, málo se učí, nerespektují dospělé, myslí si, že všechno ví sami nejlépe. Takové názory občas zaslechnu, když přijde řeč na dnešní děti a mládež. Díky tomu, že mívám besedy na školách, od základních až po vysoké, tak vím, že to rozhodně neplatí obecně. Naopak, v Česku máme spoustu chytrých a talentovaných dětí, které jsou navíc i citlivé a vnímavé vůči svému okolí, pomáhají druhým a jsou pro své vrstevníky inspirací.
S mnohými z nich jsem se setkala, když jsem loni poprvé jako jeden z porotců vybírala vítěze v anketě Dítě Česka.
Tedy, řeknu vám, pročítat přihlášky byl pořádný emoční kolotoč. Člověk cítí velkou hrdost a radost z toho, kolik báječných dětí u nás žije. A potom, chtě nechtě, se někde v podvědomí začne srovnávat. Když se někdo podívá na můj životopis, není tam toho úplně málo. Z přihlášených kandidátů na Dítě Česka jsem ale dostávala pořádné komplexy méněcennosti :o) V patnácti výherci krajské matematické olympiády, současně hrají na tři nástroje, mluví čtyřmi jazyky – a ještě si najdou čas učit mladší děti plavání nebo dobrovolničit v hasičském kroužku. Mají můj obdiv! To já se v jejich věku zmohla ve volném čase tak akorát na psaní deníku a pouštění písniček Modern Talking.
Když dočtete přihlášky, nemůžete jen tak sedět. Nabije vás to takovou energií, že musíte jít okamžitě něco dělat. Něco velkého a pořádného, tak jako dělají kandidáti na Dítě Česka.
Ještě s jednou emocí se při hodnocení kandidátů musíte vyrovnat. Těžko se ubránit zoufalství z toho, že žádná z kategorií, ve kterých se rozhoduje – nadání, prospěšnost a inspirativnost, se nedá změřit ani zvážit, takže je opravdu těžké děti mezi sebou srovnávat. Naštěstí je břemeno rozhodování rovnoměrně rozloženo mezi všechny porotce. To, že každý z nich je ve svém oboru velkou autoritou, dává záruku, že porota všechny přihlášky pečlivě a odpovědně zváží a vybere toho správného, tu správnou.
Proč jsou projekty jako Dítě Česka tak důležité?
Protože každá společnost nastavuje a upevňuje svoje hodnoty tím, co veřejně oceňuje. Vojenský stát Sparta si cenil odvahy, věrnosti a statečnosti v boji, takže uctíval válečné hrdiny. Těm, kteří v boji padli, jako nejvyšší odměnu zaručil hrob na čestném místě a stélu s vlastním jménem. Středověk si cenil zbožnosti, takže zavedl svatořečení a možnost získat věčnou slávu zbožným životem a výjimečnými činy.
A co u mladých lidí oceňuje česká společnost?
Loňský ročník Dítěte Česka vyhrála 17letá Daniela z Prahy a 14letý Jenda ze Sokolova.
Daniela se chce stát lékařkou a přijít na to, jak vyléčit zatím neléčitelné neurologické diagnózy. Absolvovala několik programů na zahraničních univerzitách a ve volném čase závodně plave a poskytuje canisterapii se svým psem.
Jendovi jde také sport i učení, ze všeho nejvíc ho ale baví biologie. Během pandemie přišel s nápadem, jak pomoci zavřeným zoologickým zahradám, kterým chyběly prostředky na provoz. Sám vytvořil dvě únikové hry na počítači, díky nimž se pro zoo vybralo krásných 125 tisíc korun. V současnosti pracuje na virtuální ZOO Sokolov, protože skutečná zoologická zahrada ve městě (zatím) chybí. Až jednou vznikne, věřím, že Jenda bude jejím prvním ředitelem :o)
To nejlepší ale na vítězích ankety je, že jinak to jsou úplně „obyčejní“ teenageři.
Když jsem se byla letos na jaře podívat na základní škole Centrálka, kam Jenda chodí, nenápadně jsem u jeho spolužáků vyzvídala, jestli to není trochu otravné, mít mezi sebou někoho, komu jde ve škole úplně všechno a ještě je tak aktivní mimo. Jen s úsměvem zavrtěli hlavou: „Ne ne, spíš nechápeme, kde na to všechno bere čas!“
Se solidaritou to u českých dětí vůbec není špatné. Podle aktuálního výzkumu UNICEF se 9 z 10 dětí shoduje, že pomáhat ostatním je důležité. 45 procent uvedlo, že pomáhají co nejčastěji, podobná část (44 procent) se k tomu ale dostane jen málokdy. Častěji lidem ve svém okolí pomáhají dívky (50 procent) a děti žijící na Moravě (52 procent).
Já za každou přihláškou na Dítě Česka vidím ještě něco: skvělé rodiče a učitele - nejlépe obojí dohromady, kteří dítě podporují v rozvoji a chuti pouštět se do nových věcí. Jim patří největší dík za každého „správného“ mladého člověka.
Anketa Dítě Česka má ale jednoho velkého nepřítele. Je jím přílišná skromnost. Mnoho mých známých má doma nebo ve škole báječné kandidáty. Myslí si ale, že tyto děti nedělají nic výjimečného, jen to, co by se prostě „dělat mělo“. A to je škoda, protože samotná nominace je pro dítě a jeho okolí poděkováním a uznáním za to, co dělají.
Jednou z osobností, které mě fascinují, je Albert Einstein. Když se ho novináři zeptali, co má v lidském konání největší smysl, mohl uvést spoustu věcí. Posunování hranic lidského vědění. Rozvoj techniky. Výzkum dalekého vesmíru. On ale řekl: „Jenom život žitý pro druhé má smysl.“ I o tom anketa Dítě Česka je.
Letošní nominace jdou v těchto dnech do finále a já se moc těším na přihlášky. I když vím, že se opět budu zmítat mezi vlastními komplexy, zoufalstvím z odpovědnosti při výběru a také radostí a hrdostí nad tím, jak báječné mladé Čechy a Češky mezi sebou máme.
