„Máš nějaký velký náplasti? Katka potřebuje zalepit ruku.“ V 5:30 ráno mě z polospánku během společné modlitby vytrhl hlas producenta a kameramana Vítka Bělohradského. „No jasně!“
Rychle vstávám, aby nebylo poznat, že jsem si při recitaci posvátných textů mezi mnichy zdřímla, a spěchám přes dřevěný ochoz do pokojíku, kde jsme jako jediní cizinci za 350 let od založení bhútánského kláštera Chorten Nyingpo dostali dovoleno přespat. Teprve teď mi to dochází: „Co se jí stalo? Je to vážný?“ „Snad ne,“ říká s mírným zachvěním hlasu Vítek. „Když jsme šli před chvílí natočit východ slunce, nahoře to pořádně foukalo. Vítr odhodil stativ i s kamerou nejmíň o půl metru dál. Katka po něm automaticky sáhla a celý jí to spadlo na prsty. Dost to krvácí.“
Teď už bereme strmé schody po dvou.
Měla bych mít na cesty mimo turistické destinace super lékárničku, ale pravda je taková, že jsem v tomto ohledu tak trochu flink – a zatím mi to naštěstí vždy procházelo. Nakonec tedy zvítězí zdravotnické zásoby Frmolu, společnosti, která už roky pro Českou televizi produkuje pořad Na cestě. Katka sedí pod schody před vstupem do hlavní svatyně a je bílá jako stěna. Rána nevypadá dobře, ale na umření to asi nebude. Jen musíme dát pozor, aby se tam nedostala infekce. Stát se nám to loni ve Rwandě, měla bych větší starosti, koncem března je ale tady v Himálaji pořád ještě dost zima a brou(č)kům se tolik nedaří.
Je to dobře, protože jsme teprve v polovině natáčení. Tlak na štáb je obrovský. Dostat se do Bhútánu vůbec nebylo jednoduché: nemusíme sice platit turistický poplatek 250 dolarů na den, vyřídit povolení na místním úřadu pro média a komunikace však trvalo přes tři měsíce a navíc bylo nutné složit zálohu 10.000 dolarů – která je vratná, pokud tady neuděláme žádný malér. Troufám si říct, že kdyby tady český UNICEF už 15 let nepomáhal a neměli bychom skvělé místní kolegy, nikdy se nepodaří natáčet na většině z míst, která divák v pořadu uvidí.
Bhútán je malé království v podhůří Himálaje, sevřené mezi dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa: Indií na jihu a Čínou na severu. V zemi jen o málo menší než Česká republika žije pouhých 750 tisíc obyvatel. Až do 80. let minulého století sem nesměl vstoupit jediný cizinec. Staletí izolace, chudoba a bezvýznamnost na strategické mapě světa umožnily Bhútánu uchovat si své přírodní krásy i kulturní tradice.
Bhútánci s oblibou vyprávějí zahraničním návštěvníkům vtip o vytyčování hranic s Indií. Vyměření hranice prý bylo velmi jednoduché: na každou horu vylezl jeden člověk, spustil dolů kámen a tam, kde se kámen zastavil, byla zakreslena hraniční čára. Při pohledu z letadla má člověk pocit, že na této legendě přece jenom něco bude: vysoké hory, ostré vrcholy, strmá úbočí. Hlavní letiště v Paro je více než hodinu jízdy od hlavního města. Bylo to totiž jediné údolí dostatečně dlouhé a široké na to, aby zde mohly přistávat boeingy státní letecké společnosti Druk Air. Na konci krátké ranveje stojí staré požární auto – nepříliš optimistický pohled, když jste ještě ve vzduchu.
Bhútán je jedinou zemí na světě, kde je zakázáno prodávat cigarety a tabák, a také jedinou zemí na světě, kde se zvířata nesmějí porážet na jatkách. To samozřejmě neplatí pro individuální chovy na vesnicích – i zde však Bhútánci raději porazí krávu (1 život a spousta masa) než 100 kuřat (100 životů a málo masa). V zemi, kde je buddhismus státním náboženstvím, tyto ohledy k živoucím bytostem nepřekvapí. Pro Bhútánce není víra něčím vzdáleným, něčím, co patří pouze ke svátkům a mimořádným příležitostem – je neoddělitelnou součástí jejich každodenního života.
Mnohé z těchto bhútánských specifik diváci uvidí v premiéře pořadu Na cestě. Spousta zajímavých věcí se ale do půlhodinového programu nemohla vejít.
Například to, jaké oběti jsme všichni museli přinést při natáčení přípravy jídla v typické venkovské rodině. Paní Thinkey i její veselý manžel byli moc milí. Opravdu se snažili nás uhostit co nejlépe a z nějakého neznámého důvodu usoudili, že oceníme místní alkohol. „Dokud tam nenalili ten tvrdý, vypadalo to jako slušná smaženice," šeptal za kamerou Vítek, zatímco paní domu poctivě míchala směs vajec a místní lihoviny ara na pánvi s olejem. To je snad ještě horší než sudja, říkám si v duchu – bhútánský čaj s máslem, solí a cukrem, podávaný na každé návštěvě.
Upřímně, smažený vaječný likér po bhútánsku se opravdu pít nedal, i když jsem se hodně snažila. Situaci naštěstí zachránila Katka, která si statečně přidala dvě porce druhého nápoje – kvašeného chankhey (čti čanky). Ten se tady připravuje z rýžové kaše pro výjimečné příležitosti, například narození dítěte. Fermentace začíná už v druhém trimestru nastávající matky, aby po porodu bylo vše připraveno a celá rodina mohla zapít slavnostní událost.
Tady také došlo k jedné z mnoha veselých situací, když po obědě pan Thinkey náhle vstal, odešel za plentu do druhého pokoje, kde měla rodina oltář s Buddhou a všemi rituálními předměty, a začal hlasitě vykřikovat. V domnění, že jde o nějakou bizarní místní tradici, kterou je nutné zachytit, jsme se všichni nahrnuli za ním. K jeho velkému překvapení: jak nám záhy místní kolegové vysvětlili, pan Thinkey si všiml, že se jejich krávy dostaly na pole s mrkví, tak na ně šel zakřičet z okna, které prostě bylo nejblíž.
Dalo by se říct, že až na incident s chytáním kamery celé natáčení provázelo štěstí až karmické. Tak například záběr jaků, kterých si divák na obrazovce možná ani nevšimne, byl téměř zázrakem. Jak je zvíře, které nemá rádo teploty nad 20 stupňů, takže místní kolegové nás varovali, že je v tomto období příliš teplo a jaky nemáme šanci potkat. A ejhle: jen kousek za průsmykem Dochula se před zatáčkou vynořila mýtina a na ní stádečko podivných krav s dlouhým huňatým ocasem – jaci! „Don´t go near, they can be aggressive (nechoď až k nim, mohou být agresivní),“ varovala Vítka moje kolegyně Phuntsho, ale ten nedbal a za cenu velkého osobního nebezpečí s kamerou běžel přímo k vedoucímu býkovi jako na koridě.
Vlastně ani nádherný výhled na Himálaj z průsmyku Dochula, který v pořadu uvidíte, nebyl samozřejmostí. Máme veliké štěstí, pokyvovali hlavou místní, tak jasno tady už půl roku nebylo! I na vyhlídku na letiště v Paro jsme náhodou dorazili právě ve chvíli, když na ranveji rolovalo letadlo před odletem. Druhý ze dvou letů denně. Tomu říkám timing. Ještě jsme stihli nakrmit psa, který se na turistické vyhlídce usadil, a vylepšit si tak karmu…
Dobrá karma nám pomohla i při natáčení ve slavném chrámu plodnosti Chimi Lhakhang. S velkým zpožděním z předchozích lokací jsme se tam blížili právě ve chvíli, když se začalo stmívat. „Až nahoru se nedá vyjet, budeme muset jít pěšky,“ varoval nás řidič Wangdue ještě dobrých pár kilometrů od kláštera. Hm, to nedáme, to nejde stihnout, říkala jsem si při pohledu na vysoký kopec. Přesto jsme se rozhodli, že to aspoň zkusíme. A stal se zázrak: vrátný u brány otevřel závoru, jen co se naše auto přiblížilo. Cestou ještě zavadíme anténou na voze o dráty, ale vše v pořádku, a už v naprosté tmě a tichu přijíždíme nahoru ke klášteru. A zázraky pokračují: chvilka dohadování a místní láma nám povolil natáčet, takže sláva, rychle na to. Nejsme první televizní štáb, který v chrámu točil, ale rozhodně jediný, který má záběry kláštera v noci. A bez turistů, kterých je tady přes den plno. Nevím, jestli v dokumentu diváci uvidí i úplněk nad horou s posvátným stromem… pro mne ale byl ten okamžik opravdu magický.
Natočením ale práce na dokumentu nekončí. Katka Bělohradská a její kolegové strávili další tři dlouhé týdny ve studiu, aby se vše zvládlo udělat do termínu premiéry ve středu 8. května. A na mě zbylo přeložit dialogy, aby bylo možné dokument otitulkovat – a dostat zpět složenou zálohu deset tisíc dolarů, doufejme!
Díky Bohu za Google Translate. Spása to není, ale překlad to hodně urychlí, když už člověk jen upravuje a vychytává mouchy.
Mimochodem, víte, jak Google překládá slovo „Donutil“? Forced. Dialogová listina z Google Translate tedy vypadá nějak takto: Bartoška – Forced – Bartoška – Forced…
Díl Na cestě po západním Bhútánu rozhodně stojí za zhlédnutí: nenechte si ujít premiéru ve středu 29. května od 21.00h na ČT2.
