Abych mohla chodit do školy. Vyučování až od devíti. Levnější sladkosti. Řídit auto od šestnácti jako v Americe. Chránit děti před chudobou a zlými lidmi.
I takové názory českých školáků na to, co by pro ně měla vláda udělat, zazněly v části výzkumu Mladé hlasy zaměřené na pohled českých školáků na naši společnost. Mladé hlasy, které realizuje česká pobočka Dětského fondu OSN – UNICEF, už více než dvacet let zkoumají, jak se mění dětství v Česku, co školáky trápí, co jim dělá radost, a také to, co od svého života v budoucnosti očekávají.
To nejlepší na Mladých hlasech je, že nejde o dotazník rozdaný na lavici během občanské nauky. Každý z tazatelů si dal tu práci, že za svými dětskými respondenty došel domů. Odpovědi proto nebyly ovlivněny ani školním prostředím, ani spolužáky. Pro mnoho dětí to bylo vůbec v životě poprvé, kdy se jich někdo vážně zeptal na jejich názor, takže rozhovory často trvaly i dvakrát až třikrát déle, než by odpovídalo počtu otázek.
Stojí za to si výzkum Mladé hlasy přečíst celý, mě ale v části o společnosti nejvíce zaujaly právě odpovědi na otázku „Co by měla vláda udělat pro děti“. Poměrně těžká otázka, když vám je deset, většina náctiletých už ale má svůj pohled jasný.
Nejvíce názorů souviselo pochopitelně se školou. Mnoho dětí si přálo, aby ve škole nemusely nosit roušky, aby bylo méně úkolů a více volna – nejlépe tři měsíce prázdnin, aby jim učitelé více naslouchali, v jídelně se lépe vařilo a „zbytné“ předměty jako tělocvik nebo hudební a výtvarná výchova byly volitelné. Jiné děti by ale naopak chtěly více hodin kreslení a tělocvik každý den. Mnoho dětí uvedlo, že by sport a internet měly být dostupné zdarma, stejně tak návštěvy kina, ZOO a přírodních rezervací.
Část dětí trápí bezpečnost v jejich bezprostředním okolí, mezi odpověďmi se objevilo i přání, aby vláda „hlídala kamerami všechny ulice“ a „více trestala všechny zloděje a násilníky“. Velmi bezpečně ve svém okolí se cítí 30 % dětí. 14 % dětí má příbuzného nebo kamaráda, který se stal obětí trestného činu, většinou šlo o krádež, přepadení nebo útok.
Mezi bezprostředními výroky dětí se objevovaly i takové, jaké zaznamenáváme v nejrůznějších chatech dospělých: „aby tu nebyli migranti“, „řešit cikány“, „zatočit s bezdomovci“. Ale stejně tak zase jiné děti jako své přání uváděly „více tolerance“ nebo názor, že „vláda by měla vést společnost k tomu, aby učila děti o rovnosti lidí“. Můžeme jen pokrčit rameny, že to prostě slyší doma. Víme však, že základní životní hodnoty, návyky, názory a postoje se u člověka vytvářejí relativně brzy, už v průběhu rané puberty, takže opravdu záleží na tom, jak se děti dívají i na tyto aktuální otázky.
23 % českých dětí ve věku 14 - 17 let chce žít v dospělosti v zahraničí. Mezi studenty gymnázií to je dokonce 31 %.
Rozevírající se sociální nůžky dopadají na stále více dětí, které mezi svými vrstevníky, na kroužcích i ve škole bezprostředně vidí, kdo má značkové oblečení, dobrý počítač a mobil, kdo jezdí lyžovat na hory a v létě k moři - a kdo ne.
Chudoba nejsou jen suché statistiky. Je to konkrétní životní zkušenost. V odpovědích dětí se objevilo například: „snížit poplatky za plyn, aby nám zbylo víc peněz“, „dát mamce peníze, když koncem měsíce není na jídlo“ nebo „abychom nemuseli platit drahý nájem“.
Z některých odpovědí je člověku smutno, protože ví, že tato přání nemůže splnit žádná vláda na světě: „aby děti v nemocnicích nebyly smutné“, „aby všechny děti měly dobrou mamku a taťku“, „aby byli rodiče víc doma“, „aby se rodiče nerozváděli“, „aby rodiče nedávali děti do děcáku“.
Ale potom jsou přání, kde vláda něco udělat může. Nebo dokonce musí.
„Zákaz bití a nadávání dětem.“
„Aby soud respektoval rozhodnutí dítěte, abych se mohl rozhodnout, jestli chci žít s matkou nebo otcem.“
„Chránit děti před šikanou ve škole.“
„Méně kácet stromy, chránit přírodu.“
„Omezit plasty.“
Proč je výzkum Mladé hlasy tak důležitý? Protože hlasy dětí jsou ve společnosti slabé. Je snadné je přeslechnout. Nebo nad nimi mávnout rukou.
Ale neměli bychom to dělat. Jejich starosti by měly tížit i nás. Měli bychom dětem naslouchat. Protože jejich budoucnost je i tou naší. A to, že čtvrtina starších školáků nechce žít v Česku, až vyroste, důvodem k zamyšlení rozhodně je.
