Neznámá místa 7 - Objevené-neobjevené Pamukkale
Travertinových útvarů naplněných vodou je po světě spousty. Pamukkale je jednoznačně nejznámější z nich a teprve až když na místo dojedete a dojdete, zjistíte proč. Já jsem to třeba vůbec netušil a z fotek to nepoznáte.
Travertinové kaskády jsou totiž obrovské. Ikdyž je již k jejich naplnění vodou třeba trochu té lidské pomoci, je jasné, že tady dříve tekla voda všude a kaskády byly daleko spektakulárnější, než jsou dnes. Nebo je to jinak, teplý pramen bohatý na vápník, který nad terasami vyvěrá, již není tak silný, jako dříve, a nebo záleží na počasí a ročním období. Každopádně v době naší návštěvy byla naplněná vodou jen kaskáda vedoucí od "centra" turistického, historického "Pamukkale" k modernímu městu stejného jména.
Pamukkale, v doslovném překladu "Bavlněná věž" nebo "Bavlněný hrad", je velmi rozsáhlé. Svah, ve kterém travertinová kaskáda leží, má na výšku asi sto metrů, a na délku asi dva kilometry. Turistům zpřístupněný je výhled na většinu kaskády seshora. Bohužel v době naší návštěvy (květen 2022) byla vyschlá.
Na úseku, asi 500 metrů dlouhém, je úzká římsa (viz foto výše), asi 20 metrů široká, tvořící cestu dolů k městu do údolí. Tou prostupuje uměle vytvořený potůček, takový v podstatě "náhon". Na římse tak tvoří soustavu cca 10 jezírek.
Nahoře (nebo dole, záleží kudy do areálu přijdete) necháte boty a jen naboso si můžete kaskádu projít. Jezírka nejsou hluboká, obvykle max. do půl metru. Travertin vypadá velice kluzce a zpočátku jsme měli pocit, že musíme každou chvíli uklouznout. Není tomu tak, překvapivě podloží ani mimo "bazénky", ani v nich, téměř neklouže. Jen je třeba si dát pozor na lidmi vyhlazená místa ve větším svahu, tam je možné uklouznout. Je prostě třeba být opatrný.
Co jste o Pamukkale možná nevěděli - tedy já to nevěděl určitě, a taky proto píšu tenhle článek do sekce Neznámá místa - je, že Pamukkale je součástí areálu antického města Hierapolis, které v době svého největšího rozkvětu obývaly stovky tisíc lidí. Město samo o sobě je zajímavé, a přestože na bráně kupujete vstupenky v podstatě do města a Pamukkale je tady jen tak nějak náhodou, většinu turistů nechává město chladnými: přijedou, proběhnou se po travertinu, udělají desítky selfíček a zase odjedou. Když se Hierapoli chcete vyhnout úplně, není nic snazšího - u jihovýchodní brány si naskočíte na vozítko, které vás doveze k ideálnímu místu "Pamukkale s vodou", vyskočíte, a za pár desítek minut jedete zpět.
Minete tak dlouhou kolonádu, krásně zachovalé divadlo, lázně, brány a spousty dalších budov, které jsou samy o sobě zajímavé, ale tím, že jsou "ve stínu" (byť na kopci nad) Pamukkale, moc velký zájem turistů nepřitahují. Oproti třeba nedalekému Efesu, který je sice asi sám o sobě zajímavější, ale když už máte Hierapolis v ceně, bylo by škoda ho nevidět: dejte návštěvě celého areálu alespoň tři hodiny.
Areál má tři brány, nejvýhodnější je asi ta jihovýchodní, která je nejblíž centru Hierapole i travertinovým kaskádám. Od jihozápadní musíte pěšky vystoupat bazénky nahoru s botami v ruce a není tam parkoviště, tudíž tudy ani davy moc neproudí. Je výhodná pouze, pokud jste ve městě ubytovaní a nemáte k dispozici auto. Severní brána je poměrně daleko a zejména pokud jste tady v létě, nachodíte několik kilometrů navíc vedrem s minimem stínu. Optimální je, pokud máte řidiče, nechat se vyhodit na severní bráně a vyzvednout u jedné z jižních.
Odpoledne vám ještě asi vyzbyde trocha času, a pokud nepospícháte zpět do Istanbulu (6-7 hodin), Antalye (3 hodiny) nebo Alanye (5 hodin), určitě se zastavte v jeskyni Kaklik. Půlhodinovou cestu můžete využít k obědové zastávce. Jeskyně je nedaleko vápencového lomu, celou cestu si budete říkat: "tady přece žádná jeskyně být nemůže", nebo: "tohle snad vede někam do fabriky". Značky a navigace vás ale dovedou k parčíku, kde zaplatíte symbolické vstupné (v době naší návštěvy asi 7 Kč/os.) na bráně, kde byste čekali platbu parkovného, a pak si můžete parkem s jeskyní procházet. Je tu i bazén a bufet, což se může, zejména v parném dni, hodit.
Samotná jeskyně je často označována jako "podzemní Pamukkale" a přesně tohle dostanete: okružní cestu, která vás vede částečně zatopenou jeskyní (doporučuji boty, které dobře schnou, nebo nějaké pantofle), s travertinovými terasami a dalšími krasovými útvary. Nečekejte úplně Punkevní jeskyně nebo Koněprusy, ale jako půlhodinová zastávka při cestě to rozhodně není k zahození.
Jeskynní okruh má možná sto metrů, ale nic vám nebrání projít si ho třeba dvakrát - když už stejně budete mít mokré boty. Možná jsme jen měli smůlu a hladina byla výše, než obvykle, ale část trasy jsme procházeli zhruba ve dvou centimetrech vody.
Jenom pro zajímavost: Vzdušnou čarou je mezi Prahou a Istanbulem 1500 kilometrů. To je stejná vzdálenost, jako mezi východem země, horou Ararat, a jeho západem, městem Izmir. Jen tak pro ilustraci, jak je Turecko velké. Pro srovnání, z Aše na hranice s Ukrajinou, případně od severu, od Baltu, na jih Německa, k Alpám, je to 750 kilometrů, tedy polovina.
Aleš Gill
Záhada bohnického paneláku
Pokud se k vám dostaly analýzy volebních výsledků, mohli jste si ve svém okolí povšimnout některých zvláštností. Sousední vesnice třeba volila jinak, než vaše, nebo než je průměr. Na našem sídlišti volil zvláštně jeden panelák.
Aleš Gill
Dvě tváře Mexika
Mexiko vnímáme jako zemi turistickou. Pyramidy, moře, pláže, turisti. Na druhou stranu tam vyjma několika destinací zahraniční turisty skoro nepotkáte. A pak je to země kartelů, nebezpečná, ale zároveň se tam utíká před zákonem.
Aleš Gill
Neznámá místa 11 - Africký Kandahár
Amerika se vcelku logicky dělí na Severní a Jižní. Mezi nimi je uzoučký pruh země zvaný Panama. Pro znalé spíše Darien Gap. Nicméně i Afrika je podobně rozdělená, jen to na mapě není na první pohled vidět.
Aleš Gill
Neznámá místa 10 - Zelené peklo uprostřed Mexika
Osm hodin jízdy autem severně od Mexico City leží místo, o kterém jste nejspíše nikdy neslyšeli. Uprostřed neprostupné džungle a hor je zahrada, která - kdyby byla v Evropě - bude v učebnicích a obležená davy turistů. Ale není.
Aleš Gill
Neznámá místa 9 - Poslední nosorožci na rovníku
Čas od času zprávami proběhne informace o skupince posledních nosorožců tuponosých (bílých) severních. Dvůr Králové nad Labem a nějaká rezervace Ol Pejeta kdesi uprostřed Afriky. Místo, kam se nikdy nepodíváme. Nebo ano?
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Tramvaj srazila chlapce, který přebíhal přes ulici. Skončil v nemocnici
Záchranáři převezli v pátek ráno do nemocnice šestiletého chlapce, kterého srazila v Plzni tramvaj....
Tuleja vzdal nominaci na ministra, připustil selhání. Fiala rozhodnutí vítá
Pavel Tuleja se vzdal nominace na post ministra pro vědu, výzkum a inovace. Připustil selhání v...
Do školy v Litvínově vnikl muž. Policie ho zadržela poblíž kvůli jiné krádeži
Desítky policistů, hasiči i záchranáři se ráno sjeli k litvínovskému gymnáziu. Důvodem bylo...
„Mimořádně trapné“. Akademici a ekonomové kritizují úroveň Tulejových publikací
Kandidát na ministra pro vědu, výzkum a inovace Pavel Tuleja publikoval své práce v potenciálně...
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.