Neznámá místa 9 - Poslední nosorožci na rovníku

Čas od času zprávami proběhne informace o skupince posledních nosorožců tuponosých (bílých) severních. Dvůr Králové nad Labem a nějaká rezervace Ol Pejeta kdesi uprostřed Afriky. Místo, kam se nikdy nepodíváme. Nebo ano?

Cestu po africké Keni jsme měli jasně naplánovanou. Chceme vidět co nejvíce národních parků, a jako obvykle nás příliš nezajímají "umělé" rezervace, které jsou malé, svázané nějakými ploty, a naprosto nerealistické. Takové lepší zoo. Určitě chceme navštívit notoricky známé národní parky Masai Mara, Tsavo, Amboseli a pak ještě najdeme něco dalšího.

Asi náhoda tomu chtěla, že - jako každých několik let - zprávami proběhla nějaká informace o posledních dvou samicích nosorožce bílého severního, správně vědecky nosorožce tuponosého severního. V podstatě vyhynulého druhu. Jenže ještě ne tak úplně - poslední dvě samice z královodvorské zoo spásají trávu někde uprostřed afriky. V rezervaci Ol Pejeta. Vlastně jsme ani netušili, kde to je. Na mapách národních parků není - protože to není národní park, a tak jsme museli chvilku hledat. A zjistili jsme, že to není vlastně tak daleko od naší trasy. Vlastně vůbec, protože nejsevernějším z cílů naší keňské "expedice" bylo "vidět rovník". Tedy slavnou žlutou ceduli, kolem které projíždějí, resp. se u ní zastavují, všichni cestovatelé na trase ze severu Afriky na jih. Tedy ti, kteří se snaží ulehčit si práci a jet po vyšlapané "východní" cestě, tzv. Trans-African Highway, z Egypta přes Súdán, Etiopii, právě Keňu kolem zmíněné cedule a dále na jih, do Tanzánie, Zambie a přes Zimbabwe či Botswanu až do Jihoafrické Republiky.

No a vstup do rezervace Ol Pejeta je od zmíněné cedule nějakých možná patnáct kilometrů. Bylo rozhodnuto, pojedeme si popovídat s posledními dvěma nosorožčicemi (severními bílými) na planetě. Taková trochu zvláštní mise.

Vždycky, když jsem rezervaci Ol Pejeta viděl v televizi, tak jsem si myslel, že je to nepřístupné místo. Geograficky pro mě, a podmínkami vstupu pro kohokoliv kdo není ředitel české zoo, slavný dokumentarista typu Petr Horký nebo alespoň redaktor České Televize. Ale ono ne. V podstatě se tahle rezervace chová jako kterýkoliv národní park v okolí. Má nějaké hranice, má vstupní brány, nějaké návštěvnické centrum, a vstupné. A je jen tři hodiny jízdy autem od Nairobi.

Vstupné se asi dá zaplatit i na bráně, doporučuje se ale platba předem a online. Zejména, pokud si chcete na určitý čas rezervovat nějakou aktivitu. Ty my obvykle příliš nevyhledáváme a jezdíváme po národních parcích cik cak abychom si našli nějaká zvířata na koukání a focení. Tentokrát jsme ale udělali výjimku. Programu "návštěva u nosorožců severních bílých" jsme prostě museli zúčastnit, ať to stojí, co to stojí. Společně se vstupným do rezervace vás tento program vyjde na 150 dolarů. Úplně stejně, jako let balónem v Kappadokii. Auto musíte mít vlastní, pokud byste se chtěli nechat vozit autem s řidičem místním, parkovým, asi ještě něco připlatíte.

Příplatkové "aktivity" v národncíh jsou obvykle komentované prohlídky s místním rangerem, tzv. "walking safari" kdy se nemusíte trmácet autem a dostanete se ke zvířatům blíže. Tady v Ol Pejetě je to návštěva záchranné stanice šimpanzů, ale pro nás jsou magnetem právě nosorožci. Ještě včera nám bylo jedno jací. Teprve "včera", tedy den před návštěvou Ol Pejety, jsme viděli svoje první nosorožce v Africe, po sedmi týdnech na kontinentu a čtyřech afrických subsaharských "expedicích". Viděli jsme pěkně z blízka stádo a nosorožčí matku s dítětem v národním parku Lake Nakuru.

Sraz s naším průvodcem je v jedenáct, my jsme nadržení už v osm hodin na bráně a máme tak tři hodiny na to projet si park, tedy rezervaci, není v tom úplně rozdíl. Tedy je. Rezervace je obehnaná částečně elektrickým ohradníkem, částečně asi metr vysokými kůly v půlmetrových intervalech, kudy může procházet různá zvěř od antilop po slony, ale ne nosorožci. Rezervace není ani tak malá, jak jsme si mysleli - je jen o něco málo větší, než Brno, tudíž zabavit se tu tři hodiny před samotným programem není problém. A nevidět tady alespoň nějakého toho nosorožce je snad nemožné.

A pak jsme to málem nestihli. Je půlhodina do jedenácté, tedy začátku našeho programu, a nám zbývá necelých deset kilometrů. Cesty jsou v parku dobré, vybíráme jednu, po které jsme ještě nejeli. Chyba. Zrovna se nám do cesty připletla ta nejhorší, nejrozbahněnější cesta, kterou jsme asi kdy v Africe projížděli. Nedá se svítit, musíme dopředu, pořádně na plyn a nezastavovat. Projeli jsme. Zlatý Landcruiser. Pět minut před jedenáctou stavíme na parkovišti u informačního centra Morani, kde se setkáváme s průvodcem/rangerem.

Ten k nám sedá do auta, odněkud vytahuje mrkve na krmení, dává nám krátký výklad o historii a pohnutém osudu nosorožců severních bílých, a pak už otevírá bránu poměrně velké ohrady, kde poslední dvě "české" nosorožcice, Fatu a Nájin, bydlí. Opravdu to vypadá, jako kdybychom jeli k někomu na návštěvu.

Ranger nám říká, kam jet, kde zastavit, a pak vystupuje - my musíme zůstat v autě - a postupně nás seznamuje s jednou a pak druhou nosorožcicí. Je to zajímavý pocit, moci si pohladit, jak jsme tomu následně začali říkat, živé dinosaury. Druh zvířete, který je s námi na planetě, přirozeně vinou člověka, už jen posledních pár let a pak se s těmi dinosaury setká ve Velkých lovištitích. Trošku mi to připadalo, jako jet za nemocnou babičkou do nemocnice a vědět, že už je to nejspíš naposledy.

Fatu se narodila v roce 2000 ve Dvoře Králové. Správný mileniál. Je to poslední narozené mládě tohoto druhu nosorožce a pravděpodobně to bude poslední nosorožec severní bílý na planetě. Bude tak jednou slavnější, než její dědeček Súdán. V podstatě po celou dobu jejího života se vědci snaží najít řešení umělou reprodukcí, ale v posledních letech mám pocit, že už to nedopadne. Snad se pletu. Fatu v Ol Pejetě žije se svou matkou, Nájin. Otec Fatu, Suni, uhynul v Ol Pejetě v roce 2009. Její dědeček Súdán v roce 2018.

Osud druhu už byl delší dobu komplikovaný. Tyto nosorožce chovaly v podstatě jen dvě zoo na světě, kromě zmíněné královédvorské ještě zoo v San Diegu. Obě zoo nakonec spojily síly a vybraly rezervaci Ol Pejeta jako nejvhodnější místo pro zachování druhu. 

Po nějaké třičtvrtě hodince opouštíme výběh a jedeme zpět k návštěvnickému centru, kde je ještě ohrada s jedním nosorožcem černým. Jmenuje se Baraka, je slepý a v přírodě by nepřežil. Byl převezen do rezervace a stal se tady miláčkem rangerů i návštěvníků, hlavně dětí. Je sice za "plotem", ale je možné si ho pohladit a nakrmit ho, a v neposlední řadě, což u Fatu s Najin moc nejde, udělat si s ním fotku nebo selfíčko. Troška té komerce do smutné doby posledních dinosaurů.

Dívali jsme se na africké rezervace, tj. soukromé "parky" nikoliv národní, trochu s despektem. Nevíme, jak je to jinde, ale tady to vypadá, že dělají opravdu dobrou práci. Cílem rezervace je primárně chránit nosorožce před predátory. Hlavně lidmi. Tak aby tady byly ještě nějakou dobu s námi. Aby ještě alespoň příští jedna nebo dvě generace mohly vyrazit do Afriky a na tato nádherná zvířata, která jako by do naší doby vypadla z historických knížek, se jet podívat.

P.S. "Náš" ranger žil v přesvědčení, zřejmě stejně jako jeho kolegové, že slova "fatu" a "nájin" jsou česká, a ptal se, co znamenají. Uměl česky pár slov, aby se se svými českými svěřenkyněmi domluvil. Opravdu jen několik. "Pocem", a "Poď" byly jeho oblíbené povely. Asi mu připomínaly jména nosorožců. My jsme mu vysvětlovali, že v češtině taková slova nejsou, a že jsme žili v tom, že jsou to slova ze svahilštiny nebo jiného v okolí používaného jazyka. Snažili jsme se, ještě v Ol Pejetě, vygooglit, proč byla králodvorským nosorožčím novorozencům dána zrovna tato jména, ale na nic jsme nepřišli. Kdybyste někdo věděl, napište, prosím, informaci do komentářů.