Křesťanský Disneyland a muslimské Las Vegas
Deviantart
Označil bych se za tolerantního nevěřícího. Každý ať vyznává, co mu přijde správné, řídí se pravidly zanesenými v knize dle svého uvážení, a ideálně ať tím neporušuje zákony dané země a nesnaží se ostatní o své pravdě přesvědčovat. V zásadě mi nevadí, pokud se staví kostely, mešity a pro mě za mě třeba i budhistické stúpy v jižních Čechách, na předměstí Ostravy nebo kdekoliv jinde, pokud se v místě najde dostatek věřících, kteří se na stavbě finančně, materiálně, nebo fyzicky podílí. Co je ale moc, to je příliš.
Křesťanský Disneyland
Uprostřed polských polí a lesů, sto kilometrů od nejbližšího velkého města, si v šedesátých letech umístěný mladý kněz Eugeniusz Makulski vzal do hlavy plán - vybudovat důstojný svatostánek pro ikonu Marie, matky Boží. Místní, válkou poznamenaný kostelík mu nepřišel dostatečně důstojný. Aniž by k tomu měl vzdělání, měl dar, a teď to napíšu hodně nehezky, tahat z lidí peníze. Prostě zvládal marketing a prodal lidem svou vizi. Nikdy se mu nepovedlo sehnat velkého sponzora, ale oslovil tisíce drobných dárců. A co z toho vzniklo?
Na ploše 96 hektarů, kterou postupně koupil od místních lidí, vybudoval areál, kam se mu dařilo lákat věřící z blízkého i širokého okolí. Jak peníze přibývaly, areál se rozšiřoval, vznikaly nové stavby, klášter, golgota, jeskyně, fontány, přijíždělo časem víc a víc lidí. Místní kněze podporovali, protože měli práci a mohli ubytovávat poutníky. Takhle to celé pokračovalo až do devadesátých let, kdy si kněz řekl dost, máme peněz plnou trumpetu, začneme stavět obrovský kostel. Největší v Polsku, a jeden z největších na světě. Kostel, který přitáhne do rozrůstajícího se městečkě Licheń další a další poutníky. A to se mu podařilo. V podstatě polská variace na "Národ sobě".
A tak uprostřed již funkčního areálu, který přitahoval desetitisíce věřících, už nejen z Polska, ale i z větších vzdáleností, začala stavba obrovského kostela. Většího, než Notre Dame v Paříži, Pantheon v Římě nebo Sagrada Familia v Barceloně. Během deseti let byl postaven největší kostel v Polsku, a dle různých kritérií šestý až jedenáctý na světě. Ohromné stavitelské dílo, nicméně bez větší architektonické hodnoty. Jako připomínka financování je každému, kdo daroval alespoň tisíc zlotých (cca 6500 Kč), v prvním patře kostela věnována pamětní tabule. Jsou jich tisíce. Každá jedna přišla na 600 zlotých.
A jak to tady vypadá dnes, deset let od dokončení kostela? Obrovská parkoviště kolem celého areálu. Krámky se vším možným, od sošek panny Marie po panenku Barbie. Párky v rohlíku, zmrzlina, belgické wafle, v kostele obrovské varhany ze všech stran. Dolby Surround. Obědy, večeře, hotely. A všude kasičky. Ona údržba celého toho cirkusu taky něco stojí, všechno je to jenom o penězích. Je to prostě dobrý byznys.
Jistě, kněz je se svým dílem spokojený, ale i v rámci Polska se ozvají kritici, nejviditelněji pak současná polská ministryně kultury. A řada Poláků jí dává za pravdu. Kýč je jedno z těch publikovatelných slov, která při tom používají.
Polské Rio
Obrovský "mariánský kostelík" ležící přibližně sto kilometrů východně od Poznaně zřejmě potřeboval doprovod, protiváhu, nebo svého pastýře. Ať je to jak chce, jiný kněz, pro změnu sto kilometrů západně od Poznaně, ve městečku Świebodzin, zmobilizoval 21 tisíc místních obyvatel a emigranty v Kanadě, a v roce 2006 protlačil stavbu nejvyšší sochy Krista na světě. Nebyl to žádný troškař, když už si na kopci mezi dálnicí a hypermarketem postavit sochu Krista, tak rozhodně větší, než mají v Riu. A tak se začalo stavět. Kopec se ještě trochu zvedl, postavil se podstavec, a na něm s vydatnou pomocí 440 tun betonu postupně čtyři roky rostla ohromná socha.
Dnes je socha dokončená, ale zájem o ní není velký. Oproti licheńskému kostelu jsme tady potkali při naší cestě jenom několik aut a asi dvacet lidí. Ale socha tady je a bude, třeba se ji jednou někomu podaří lidem "prodat", rozšířit její známost (dokončení proběhlo bez většího zájmu i českými médii), a dostat sem více lidí. Po čtyřech letech od dokončení však okolí sochy stále připomíná rumiště, parkoviště není dokončeno, staví se tady hotel, a krámek se suvenýry je umístěn v provizorní unimobuňce. Postavit něco největšího na světě prostě nestačí, a to ani v Polsku. Zejména, pokud to postavíte uprostřed ničeho. Být socha na okraji Krakova nebo Wroclavi, stane se z ní nová turistická atrakce, symbol města jako v Bruselu Atomium nebo v New Yorku Socha Svobody. Ale Poláci si řekli - ne. A postavili ohromného betonového Krista ve Świebodzině. A my, po většinou nevěřící Češi, tak neznáme ani jedno. Ani Kristovu sochu, ani mariánský megakostel.
Bavil jsem se o této soše s Polákem, antikatolíkem, který se účastnil oficiálního "otevření", kolaudace, či jak to nazvat, sochy Krista. Ne jako fanoušek, ale jako odpůrce, s transparentem v ruce. Prý jako protiváha. Sochu označoval jako "Rio de Świebodzinero".
Islámské Las Vegas
Úplně opačný extrém je Saúdská Arábie. Socha Krista a kostel v Licheńi jsou alespoň vybudovány v dobré víře. Jestli jsem o nich napsal, že nad nimi zůstává rozum stát, tak když jsem se dozvěděl o následující stavbě, můj rozum se nejdřív zastavil a následně roztočil zcela opačným směrem. Určitě znáte z televize každoroční zástupy poutníků do Mekky, milióny lidí v bílých hábitech, pomalým krokem navštěvující svatá místa islámu. Asi jste viděli i záběry z Velké mešity, na jejímž nádvoří se nachází Kába, kterou musí poutníci sedmkrát obejít. Mešitu je možné přirovnat k bazilice svatého Petra s přilehlým náměstním, prostě centrum všeho muslimstva.
Okolo se rozprostírá dvoumiliónová Mekka, nejsvětější město muslimů, kam je jinověrcům vstup zapovězen. Na ochranu velké mešity byla v osmnáctém století postavena na přilehlém kopci pevnost. Pak ale přišel rok 2002 a Saúdové si řekli, že už pevnost není třeba. A tak ji nechali strhnout, srovnat kopec se zemí, a nahradit ho, slušně řečeno, vrcholem nevkusu. Jen pár metrů od nejsvětějšího místa pro jednu a půl miliardy věřících postavili zrůdnost – druhou nejvyšší budovu světa. Nic proti mrakodrapům, rád nejvyšší budovy ve městech vyhledávám a kochám se rozhledem. Tady je to ale opravdu neskutečné.
Celý hotelový komplex, dokončený před dvěma lety, silně připomíná kýčovitý hotel „New York-New York“ v Las Vegas, a v jeho centru ční k obloze šest set metrů vysoká věž, nápadně připomínající londýnský Big Ben (který je ovšem šestkrát menší) - Mecca Royal Hotel Clock Tower.
Komplex obsahuje všechno, co si zhýčkaný šejk může představit. Pětihvězdičkový hotel, pětipatrový obchoďák, parkoviště pro tisíce aut. Soukromé rezidence, dva heliporty, konferenční centrum. Samozřejmostí je vyhlídková plošina, poměrně netradiční je lunární observatoř a zřejmě jako úlitba bohům obsahuje i muzeum islámu.
Jsou to vůbec zvláštní lidi, tihle Saúdové. Do své země téměř nikoho nepouštějí – turistická víza neexistují. Nejblíž k nim mají víza poutní – pokud jste tedy muslim. Dostat se do Mekky jako takové je ale ještě těžší, ikdyž se vám podaří sehnat si obchodní vízum, stejně vás jako nemuslima do města nepustí. Je to tak už stovky let, a západních cestovatelů byla ve městě jen hrstka. S nadsázkou by se dalo říci, že Mekka je taková mekka všech cestovatelů… Na jednu stranu jsou Saúdové blízkovýchodními spojenci západu, na straně druhé si nechávají stavět monstrózní pomníky u firmy Bin Ládin. Poslal bych na ně naše české památkáře…
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
O menopauze musíme mluvit, burácela herečka Halle Berry před Kapitolem
Slavná herečka Halle Berry se zapojila do americké politiky, když podpořila senátorky snažící se o...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
Učitel/ka MŠ pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami
Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.