To co pravidelně zažívám při konzumaci jídla je až neuvěřitelné...můj dávicí reflex jede často až za hranu svých možností :-)
Začalo to v mateřské škole. Bylo to někdy na konci 80. let a já zažila kulturní revoluci při stolování. O jídlech, která vypadala a chutnala nevábně psát nebudu, protože co se týče školních jídelen, měla jsem na ně vždycky štěstí a moc mi tam chutnalo. A na výborné školkové jídlo si pamatuji dodnes. Vždy když cítím vůni smažené cibulky, vytane mi na mysli např. vynikající čočkovka, odpolední svačinky (čerstvý chleba se sádlem a cibulkou)...no, ale datuji sem i můj první otřesný zážitek s jídlem (a nebude to o tom ztuhlém, žílou prorostlém hovězím).
Při jednom z obědů jsme byli rozesazeni hezky na střídačku holka kluk. Vedle mě si tentokráte sedl spolužák, který prskal i mimo stravovací zařízení. Snažil se být za vtipného, ale něco mu pravděpodobně vlétlo do nosu, protože v jednom momentě kýchnul tak mohutně, že mi jeho sopel přistál přímo v talíři s polévkou. Následné dohadování se soudružkou učitelkou, že tu polévku prostě jíst nebudu vyústilo k zapsání mé osoby jako těžkého rebela (což se mj. projevilo i při nacvičování sestavy na poslední Spartakiádu).
Mé patálie s jídlem ve školních jídelnách pokračovaly i na základce a na střední. Na základní škole jsem se při jednom z obědů setkala s jevem nevídaným a dodnes nechápu, že se mi povedl tzv. double. Oč jde? Při konzumaci hlávkového salátu jsem po odebrání posledního listu narazila na mrtvou žížalu. Dámy a pánové, prosím pěkně a to hned DVAKRÁT! Sice s rozestupem nějakých pěti let, ale jak říkám, věc přímo nevídaná, což potvrdí i kuchařka, které jsem se šla s „úlovkem“ pochlubit a ta na místě zaječela tak mohutně, že to muselo být slyšet minimálně přes celou školu (o tom, že utekla od výdejního pultíku taktně pomlčím). Následovalo období, kdy jsem pravidelně ve svých polévkách nacházela vlasy a chlupy (a to včetně pubického, což také absolutně nechápu).
Výjimkou mezi školními jídelnami, kde jsem s oblibou jedla byla ta, kam jsem docházela pouhý půlrok a poté jsem raději tři roky nikam nechodila. Co se stalo? Jídlo bylo otřesné a vše se dělalo z tzv. polotovarů. Na bramborovou kaši z prášku vzpomínám dodnes a není to to jediné, z čeho mám husí kůži. Každý den jsem se setkávala se zapařenými zapáchajícími skleničkami, na kterých byl patrný otisk rtů od předchozího strávníka a podnos na jídlo byl ledabyle otřen hadrou tak, že jsem si mohla prohlédnout volbu jídla mého předchůdce (pravidelně se tam třeba nacházel hrášek, čočka, mrkev, přilepená omáčka, atp.). Když jsem si chtěla do sklenice nalít instantní čaj bylo nutné sklenici nejprve vypláchnout (přesně tak, jak to dělali učitelé - instantním čajem). To se ale nelíbilo jedné učitelce, která mi za to patřičně vyčinila. Já se však nenechala a řekla jsem jí jak se věci mají.
Specifickými situacemi, kdy narážím na velmi nestandardní situace, jsou návštěvy u známých a přátel.
Nejděsivější zážitek jsem před mnoha lety zažila u své spolužačky. To, co se stalo, ovlivnilo i můj postoj ke stravování. Po domluvě, že přijedu ve smluvený čas na návštěvu a půjdeme na pouť, jsem dorazila. Rodina mé spolužačky se teprve chystala na oběd. Já už jsem po obědě byla a tak jsem čekala jednoduchý průběh ve stylu: sednu si do vedlejší místnosti s klavírem a budu si na něj hrát. Jak jsem se mýlila! Byla jsem posazena mezi taťkostrejdy (nevlastní tatínek mé spoužačky, u kterého se nevědělo jak mu vlastně říkat...myslím, že to nevěděla ani má spolužačka) a dědu, který už toho moc nevnímal. Přede mne byl položen talíř na odkládání kostí z pečínky. Při optání kolik si dám knedlíků jsem se ještě bránila, že jsem jedla a opravdu nemám hlad. Bylo to zbytečné a já nahlásila dva. Dostala jsem čtyři. Bramborové knedlíky mi byly naservírovány s proklatě prorostlým bůčkem a notně omaštěným zelím. Způsob, jakým maminka servírovala na talíř nezapomenu do smrti. Po každém položení masové hmoty na talíř si velice hlasitě olízala všechny prsty. Těmi olízanými a stále mastnými prsty mi podávala i sklenici na minerálku. Poté, co ji položila na stůl, se prsty odlepily z vnitřní a vnější stěny a zůstaly po nich až hmatatelné otisky. Následné pojídání u stolu pro mě představovalo nesmírné utrpení. Za zvuků zubních protéz spolusedícího taťkostrejdy a dědy jsem se snažila udržet dávicí reflex na uzdě. Pokaždé když jeden z aktéru ožužlal kost z pečínky s ní mrsknul na talíř, který se velmi těsně dotýkal toho mého. Vždy mi něco přistálo i na talíři mém. Horší to snad být už nemůže, utěšovala jsem se. Opět jsem se mýlila. Začala konverzace, při které z úst všech aktérů lítala nejen slova, ale i kousky bramborových knedlíků, zelí a masa. Do toho všeho ještě pod stolem a kolem stolu poskakoval spolužaččin pes. Vrcholem stolování byl velmi nepříjemný zápach živočišného původu, který se linul přetopenou místností.
Mezi další zkušenosti ve zkratce vyjmenuji ty, které mi utkvěly v paměti a do konce života mě budou tížit jako třeba okoralý týden v ledničce naložený narozeninový dort, který jsem byla donucena sníst jako odpolední svačinku na návštěvě u kamarádky (u té viz text výše).
Miluji bramborový a vlašský salát. To se o mně ví a mnoho přátel mě těmito skvostnými přílohami hostí. Bohužel jednou k tomu byl servírován rohlík, na kterém byla potažená zaschlá šušeň (čti suché z nosu, i když to suché nebylo, nebo holub z nosu). Brrr. No a aby toho nebylo málo, tak přidám ještě jednu zásadní zkušenost, kterou rozhodně u svých dětí netoleruji a tolerovat nehodlám. Při různých rodinných setkáních se to často neobejde bez nevychovaných, cukry napumpovaných dětí. Ty velmi často trpí těmito nešvary: namáčí si špinavé ruce do džbánů s vodou, šťávou či jinou tekutinou, dále krkají (tyto zvuky jsou velmi často přikrášlovány), prskají a hází vším možným po stole a často se trefí i do talíře přísedících, přebírají mezi jednohubkami a chlebíčky takovým způsobem, že se toho pak už nikdy nedotknete (nechcete dotknout!) a narozeninový dort propíchají prsty (špinavými samozřejmě) a to co na něm lze pokládat za zdobné prvky olížou a vrátí na možná původní místo...uf, tak to jsem se teda rozjela, ale raději přibrzdím, protože bych nerada zkoušela svůj dávicí reflex při vzpomínkách na tyto okamžiky :-)
To, co jsem si po těchto zkušenosti odnesla bylo to, že se nebojím vyslovit jasné NE, když něco doopravdy nechci. Jo a taky si preventivně čistím příbor, protože v některých rodinách probíhá umývání nádobí stylem, který lze vidět při shlédnutí jednoho českého filmu se snowboardovou tématikou ;-)
