Hlídejte si svého staříka

Jejich tempo je vražedné. Jedou 40 km/h v obci i mimo. Nepoužívají blinkr, na hlavě klobouček a za předním blatníkem drny s trávou. Občas jim nesvítí jedno přední světlo a za autem táhnou skoro upadlý výfuk. Silnice jim je malá.

Ano, jsou to řidiči 75+, které jsem za poslední rok potkala.

Nedávno jsem byla svědkem situace, u které jsem si nebyla jistá, jestli to dcera doprovázející svého otce k obvoďačce, myslí vážně. V hlavě se mi rojily myšlenky typu „To ho chce zabít, aby už konečně dědila?“ nebo „Chce mít od něj pokoj, tak ho jen tak nechá dělat si co chce?“. O co šlo? V čekárně jsem si společně s dalšími třemi lidmi vyslechla názorovou výměnu mezi doktorkou a nekompromisní dcerou, která doprovázela svého otce, aby si pro něj vymínila prodloužení možnosti řídit motorová vozidla o další rok. To, co jsem slyšela by mohlo vejít do učebnic lékařské diplomacie nebo by si moje doktorka zasloužila diplom za záchranu minimálně jednoho života tím, jak se v dané chvíli zachovala. Nekompromisně totiž vedla slovní přestřelku, při které se jí dotyčná dáma snažila přesvědčit, že její tatínek je způsobilý k řízení svého auta. „Nezlobte se paní, ale Váš tatínek reaguje velmi zpomaleně na podněty, kterými jsem vyzkoušela před chvílí jeho bdělost a navíc nedoslýchá,“ argumentovala statečně již půl hodinu doktorka. „Ale prosím Vás paní doktorko, vždyť náš táta jezdí celý život a na tu cestu od domu do lesa nebo na hřbitov mu to přece napsat můžete,“ nedá se obhájkyně budoucího neštěstí na vozovce. „To nejde. Váš tatínek velmi špatně vidí. Má šedý zákal. Když bude potřebovat, tak ho přeci ráda zavezete kam bude chtít.“ S těmito slovy přechází slyšitelně lékařka ke dveřím a naznačuje dámě, že tady jí pšenka nepokvete. Ta to nese s nevolí a něco breptá. „Tatínek“, kterého musí hlasitě upomínat, že již jdou, je viditelně mimo. Odhaduji, že mu je hodně přes 80.

Tato zkušenost mě donutila zamyslet se nad tím, jak to asi není jednoduché pro lidi, kteří byli celý život aktivními řidiči a jednou to přijde…zestárnou. Řešila jsem to s mamkou, které se nezadržitelně blíží 70 a ta mi řekla, že ještě jednou si na autě udělá technickou a pak už jezdit nebude. Bude jezdit vlakem. Otec nejezdí již delší dobu. Má problémy s očima a samotnému to vadí i při běžném životě. Řešení? Nechá se vozit nebo používá autobus. Jakožto člověk, který se rád baví s lidmi, naprosto geniální řešení. Taky si pamatuju dědu (mj. řidiče z povolání), kterému když padlo 60, prodal auto a nikam nejezdil. Když bylo potřeba, vždycky ho svezl někdo z rodiny.

Bohužel tu jsou i opačné, nezodpovědné případy. Ty většinou způsobí tragickou událost. Ne sobě, ale někomu druhému. Manželův kolega, se kterým kdysi hrával v kapele se rozhodl, že ani v osmdesáti ho nic nezastaví, aby jezdil autem, i přesto, že neměl papíry. Řídil bez světel, bez blinkru, a hlavně bez pravidel silničního provozu, protože neviděl na značky. „Co si na mně kdo vezme, nic. Tak proč bych nejezdil dál.“ To byla jeho odpověď, když se mu manžel snažil domluvit. Museli zakročit známí a sebrat mu klíče od auta. Jeho rodina to neřešila, protože s ním nežila.

Hlídejte si své staříky…pro klid Váš, dětí a jejich rodičů…

Poznámka autorky: Tento článek není o nenávisti ke starším lidem, ale o nezodpovědnosti vůči ostatním, kteří se kvůli někomu, kdo si neuvědomuje dopady takového přístupu, mohou dostat do neštěstí.