Mně se zaručeně obrátí žaludek, když najdu cizí vlas. To odkládám talíř, i kdyby na něm byla mana nebeská.

Naše vlasy, nebo nějaký psí chlup snesu. Ale dojídání, to taky nemůžu. To dělali babča s dědou. Nic se nesmělo vyhodit.

Vaší až neskutečnou smůlu na různé vývařovny a podávání jídla vám tedy nezávidím.

Já mám dosud poněkud odtažitý vztah k mléku a pak i koprové omáčce, zejména v kysané podobě, protože jsem v ranném dětství byl označen jako neduživý a u tety a strejdy na venkově jsem byl vykrmován vším bílým.

Moje poslední zkušenost se školním stravováním byla v menze, kterou jsem opustil, když se mi při cestě od okénka k židli v hovězím na víně rozpustily knedlíky.

Občas mám problém i v restauraci, např. v hotelu Bratislava v Bratislavě jsem vrátil moravského vrabce s bramborovým knedlíkem s tím, že toto vrabce zapomněli před servírováním odstrojit (pod knedlíky byla peříčka). A pak různá extempore, kdy chuť jídla neodpovídala jeho názvu a nedostatečné teplotě či porci ani nemluvě.

Po smutných zkušenostech, jako mnoho dalších, vařím sám a mé výtvory jsou vcelku bez kritiky konzumovány, tak snad to není nejhorší. Při vaření pro víc lidí samozřejmě poznámky padají, protože to, co je pro někoho pikantnější, je pro někoho jiného nevýrazné, komentovaný přebytek česneku (zejména žlučníkáři) je jinými označen za česnekové lakomství, ale s tím je nutno počítat.

Za blog díky a .

Milý Pavle, také si raději uvařím sama. Jo a česnekem a kořením také nešetřím. To se o mně ví. Na menzu jsem kupodivu měla štěstí...

Fajnovko.

Njn, taky mi pravidelně všichni připomínají, kde je chlup, tam je chuť

Až se mi zježily chlupy na krku, jak moc vám rozumím ...

Jo, vám samozřejmě karma.

Díky moc!

Skvělé zážitky. Měl jsem výhodu, že jsem zhruba tak do deseti let jedl jen minimum jídel. Namátkou - domácí kysané zelí u tedy na venkově, domácí vajíčka naměkko tamté, ráno na snídani chleba z máslem otcem nakrájený na vagónky a kakao, a pak něco z toho, co speciálně pro mě připravovala moje máti, která celý život tvrdila, že ji vaření nebaví, to byla nejspíš pravda, a že to ani neumí, což pravda nebyla, protože když na to přišlo, uměla s jídlem kouzlit. Školní jídelna pro mě byla utrpením a nosil jsem domů poznámky typu - polévky nejí vůbec, příkrm téměř vůbec.

Pak jsem postupně začal jíst i další jídla a nakonec jsem svůj vztah k jídlu vyřešil, že vařím sám, takže pak vím, co jím. A jelikož mám nejspíš univerzální chuť, moje jídlo chutná i jiným.

S domácím jídlem jsme to měli podobně (mimochodem moje mamka jako by té vaší z oka vypadla). Takže jsem se v cca 9 letech učila vařit. Moje dětství je spojeno hlavně s babičkou, která z mála dokázala vykouzlit nevídané...

GBS kdysi dávno pravil: ,,Žádná láska není tak opravdová, jako láska k jídlu", ale po přečtení vašeho tůůůůze reálného blogu (no úplně jsem to viděl,cítil) jsem opustil myšlenku na cosi dobrého po ránu a půjdu se raději provětrat na dvě hoďky se psem a jen doufám, že se mi chuť k jídlu poté navrátí.

Nebojte Petře, vrátí