V rámci vyhlídky na možnou vlnu uprchlíků lze se zájmem sledovat, jak se česká společnost začíná připravovat na případný střet civilizací.
Takový střet může nabývat různých podob – od přátelského soužití až po nenávistné projevy. Že je důvodné se obávat příklonu spíše k druhé možnosti, vidíme na tom, že společnost je rozpolcená i „na cvičišti“, tedy když ještě žádná větší vlna imigrantů nedorazila. Tato rozpolcenost, která může být mnohdy zdravě soutěživá, dnes připomíná spíše soutěž v nenaslouchání i mezi českými spoluobčany. Společnost, která překládá politické či sociální problémy do osobně-moralistického jazyka namísto věcné diskuse, je pro možné soužití s větším počtem příslušníků jiných kultur ne moc dobře vybavená.
Nachomýtne-li se člověk k diskusi u piva v hospodě, u transparentu na náměstí či dnes nejčastěji u klávesnice na internetu, setká se s dvěma nesmiřitelnými skupinami. Na jedné straně zastánci přistěhovalectví hrající často na humanistickou notu obecného lidství, na straně druhé odpůrci přílivu uprchlíků argumentující zhroucením sociálního systému, přičemž tento argument má ve velké většině příchuť strachu z cizího a volání po zachování autentické české kultury. Co je však důležité je, jak obě skupiny prezentují jak oponenty, tak sebe samé.
První skupina dle mého přispívá k polarizaci tím, že čas od času vyřazuje projevy národovectví úplně mimo sféru legitimní politiky. Jak bychom řekli s politickou teoretičkou Chantal Mouffe, tato skupina přehlíží důležitou roli iracionálních vášní v politice. Takovou vášní je například právě budování kolektivní identity na etnickém základě. Pro zastánce přijímání uprchlíků má tato iracionalita automaticky záporné znaménko a vede k označení protivníků jako nevzdělaných neliberálních vidláckých nacionalistů, přičemž nacionalismus je často spojován s nejhoršími historickými asociacemi. To může vést k prezentaci odmítnutí přijmout uprchlíky jako nelidského. Proti tomu však vzpomeňme slova Proudhona, který tvrdil, že „kdokoli se dovolává humanity, chce podvádět“.
Argumentačním faulem druhé skupiny je zvrhlý sebestylizační pojem „slušní lidé“, který je obtížnější blíže definovat než si představit. „Slušní lidé“ vymezují sféru legitimní politiky opět blíže nevymezenou praktickou zkušeností, kterou občas shrnout v obratu „vysoká škola života“. Už z této sebe-prezentace dovodíme, že oponentům, zejména z řad humanitně vzdělaných intelektuálů, je vytýkáno, že by neměli do ničeho moc mluvit, protože v životě pořádně nepracovali a živí se jen natahováním rukou ke státním penězům z prostředí neziskových organizací či humanitně zaměřených oborů vysokých škol. Že je přistěhovalectví a kontakt s menšinami tématem, se kterým mají „sluníčkáři“ praktickou zkušenost mnohdy větší, to roli při soutěži v neposlouchání nehraje.
Použité charakteristiky byly poněkud zjednodušené a zobecněné, nicméně poukazují na soudobý fenomén odcizení intelektuálů a širší společnosti. Důležitá je vzájemnost tohoto odcizení. Lze vidět jen drobná snaha intelektuálů zaujmout „regiony“ čímž se odcizují společnosti. Na druhé straně se společnost odcizuje intelektuálům, když přebírá diskurz o zbytečnosti humanitního vzdělávání. Toto odcizení je bohužel jednou z příčin vyhrocenosti sporu o imigranty. Rozevírání nůžek mezi intelektuály a širší společností znamená v současné přistěhovalecké diskusi úplnou absenci moderátora (byť si uvědomuji, že ne každý „intelektuál“ podporuje imigraci a ne každý „vesničan“ je proti islámu – berte tedy pojmy jako mírně nadsazené).
Asi je třeba „buranský intelektuál“ jako figura, která by pomohla tuto nezdravou polarizaci ozdravit alespoň tak, že by se znesvářené tábory začaly poslouchat a opustily osobně útočný a moralizační jazyk. Samozřejmě by takových osob mělo být více, mohly by pocházet z regionálních univerzit, klidně z politiky. Svého času jsem viděl náznak potenciálu buranského intelektuála (v pozitivním smyslu – jakožto intelektuála s podporou nižších vrstev) u prezidenta Zemana, leč ten je v současné době přepnul spíše v buranský anti-intelektualismus, což lze vidět v ne úplně dobrém vztahu s vysokými školami. Jeho proti-islámské postoje jsou navíc spíše krajní, což ho pro účast na moderaci společenské debaty více méně diskvalifikuje.
Moderátor ale není třeba jen proto, aby postoje obou výše vykreslených skupin přiblížil. On konsensus ostatně není nutný. Moderátor by měl vůbec docílit toho, aby mezi nimi došlo k opravdovému střetu (samozřejmě nenásilnému), který by nahradil mimoběžné volání a skandování. „Solidaritu s uprchlíky přijímám“ a „Islám v České republice nechceme“ nejsou úplně slučitelná hesla, to je jasné, ovšem vzkaz, který vysílají svým protivníkům, by neměl být podkreslený nezájmem o jejich motivaci.
