Lze usoudit, že kdyby Sparta a Slavie hrály důležité utkání o titul, přišlo by více diváků, než kdyby stejné týmy tvrdily, že jde o přátelák nebo nějaké charitativní utkání. Totéž platí i o volbách, více příznivců přijde tehdy, pokud strany dané volby přirovnají k finálovému zápasu. Aura finále pak přiláká především ty fanoušky, kteří nejsou skalními, ale fandí právě tehdy, když o něco jde.
V horních patrech tabulky české politické ligy však toto nasazení chybělo, strany jakoby se styděly za to, že hrají o postup do Evropské ligy, domácí titul stavěly výše než úspěch v evropských soutěžích. Situaci po utkání zhodnotil například kapitán ANO Andrej Babiš tak, že jeho hnutí kampaň odsabotovalo, že byla špatná a že se místní lídři připravují spíše na utkání domácího poháru komunálních voleb. ODS jakoby si skoro ani neoblékla svoje dresy, a to se jí přitom v utkáních o postup do Evropy tradičně dařilo. Kvalitou souboj nejvýše postavených týmů jednoznačně převyšovala baráž o postup do nejužší elity. Byť nejsem fanouškem tohoto týmu, tak musím říct, že kampaň Svobodných byla účinná, cílená a kontaktní. Ukázalo se, že když nejde hora potenciálních sympatizantů ke straně, musí jít stranický Mohamed k hoře. Fotbal to byl z jejich strany plný jednoduchých přihrávek, nebyla to kombinační symfonie plná myšlenek, ale to zřejmě na dnešního voliče platí.
V čem české týmy rovněž zaostaly, je vůbec vysvětlení toho, v čem je evropská soutěž lukrativní, ze strany našich družstev jsme se setkali spíše s kritikou evropské klubové asociace a způsobu soutěžení na evropské půdě. Přilákat diváka k účasti na zápase tak bylo o to těžší, když nezná herní systém soutěže, o kterou se bojuje. Znalost systému, způsobu vstřelení branky skrze přijaté usnesení, je podstatná sama o sobě. Například Petr Pithart na únorové konferenci Evropské dialogy Václava Havla mluvil o tom, že když dělával kampaně do Senátu, hlasy mu přineslo už jen to, že neúnavně svým možným příznivcům vysvětloval fungování Senátu, k čemu jej vlastně máme. Politici se pak musí role informátorů a popularizátorů znalostí o Evropě zhostit sami s větší horlivostí i proto, že česká média přenášejí evropská utkání jen velmi sporadicky. Větší pokrytí mačů v evropských soutěžích než Česká republika má i Albánie, která se jich prozatím ani neúčastní. Oproti našim sedmi má Albánie 13 zpravodajů.
Nutno však uznat, že na vině nezájmu je zčásti i samotná hra, která se na evropské úrovni produkuje. Evropská liga je stále ještě jaksi nesamozřejmou soutěží, což lze dovodit z toho, že to štěpení, na které se stále nejvíce poukazuje, a v kampaních to bylo dobře vidět, je štěpení proEU/protiEU. Zápasy proevropských týmů s protievropskými ještě mají jakýs takýs náboj, ovšem ty mezi hlavními proevropskými stranami EPP (lidovci) a S&D (socialisté) jsou stále hrány jakoby na remízu, na efektivitu co největšího počtu branek, tedy přijatých směrnic, ale ne na vítězství, což je zřejmě názorem, že porazit je nejprve nutno euroskeptiky.
Vrátíme-li se tak k novinářskému pokrytí jednotlivých utkání, tak se nakonec není nutno tomuto nezájmu moc divit, když Evropa postrádá politický konflikt (o nutnosti zajímavého konfliktu v Evropě, který schází, mluvili na zmíněné konferenci například Kateřina Šafaříková a Jiří Přibáň). Český volič, který se jen ztěžka identifikuje s domácími politickými stranami, přilne o to hůř k některé z velkých evropských frakcí, které jsou rozlišitelné snad jen barvou – komu fandit, když všichni hrají stejně? Zdravě konfliktní Evropský parlament je to, co Evropa potřebuje. Překonání štěpení směřujícího k samotné podstatě evropského projektu, které jen signalizuje jeho nesamozřejmost, a větší klasický pravolevý ideový konflikt. Vždyť přece jeho se týká evropská legislativa, ne ústavních otázek Evropské Unie. Pokud začnou evropští politici hrát tuto hru a budou jí přikládat velkou důležitost, přilákají i novináře. Domácí politici by pak možná přestali balamutit své příznivce taktikou na půdě Evropského parlamentu, vzhledem k poměrnému zastoupení jednotlivých států, těžko prosaditelného národního zájmu. Zaměřili by se proti sobě více v klasických sociálně-ekonomických otázkách i v evropských kampaních a třeba vyslovili i myšlenku, že více společných zájmů mají fanoušci týmů, které se seskupují pod jednou z evropských frakcí, než fanoušci týmů, které hrají o evropskou soutěž na národním kolbišti.
