Událost, kterou si dnešním dnem stojí za to připomenout je nejen 20 let od vzniku samostatných států České a Slovenské republiky. 150 let nazpět, 1. 1. 1863, vešlo v USA v účinnost Prohlášení o osvobození otroků. I když byla samotným dokumentem osvobozena jen velmi malá část otroků, bylo Prohlášení nejen symbolickým krokem k úplnému zrušení otroctví.
Lze ovšem říct, že spíše než symbolická a morální váha, je důležitá strategická povaha dokumentu. Před sepsáním Prohlášení v září roku 1862 totiž pro Unii existovala hrozba, že Francie či Velká Británie podpoří Konfederaci. Tak tomu sice úplně nebylo, pouze jižanská diplomacie občas kalkulovala se závislostí Britů na dovozu bavlny z Jihu, nicméně pro Británii bylo možná ještě více důležité obilí ze Severu. Sever však také nemohl počítat s britskou podporou. Jak ostatně řekl vyslanec USA v Rusku Cassius Clay: „Doufají (Britové) v náš krach. Závidí naší moci. Nezáleží jim na Severu ani na Jihu. Nesnáší oba.“ Každopádně Abraham Lincoln věděl, že politicky nic nezkazí, když učiní z otroctví hlavní důvod války. Pro protiotrokářské evropské země by pak byla podpora Jihu definitivně politicky nepřijatelná.
Toto zacílení na otroctví bylo důležité. Oficiálním důvodem občanské války totiž byla snaha o zachování USA a navrácení států Konfederace zpět do Unie. Sám Lincoln ve svém prvním inauguračním projevu (1861) totiž citoval jeden ze svých dřívějších projevů „Nemám důvod zasahovat, ať již přímo nebo nepřímo, do instituce otroctví, v těch státech, kde existuje. Věřím, že k tomu ani nemám oprávnění, a ani nemám potřebu tak činit.“ Kdyby bylo navíc otroctví tím nejpřednějším důvodem války, proč by podobný dekret Lincoln nevydal již na jejím počátku?
S probíhající válkou pro něj byla důležitá další vojenská podpora. A tu mohl najít právě u černošských otroků na Jihu. Osvobození otroci by již nebyli vázáni na pána a mohli by posílit řady armády Unie. V Prohlášení jasně stojí: „Prohlašuji a dávám na vědomí, že tyto (osvobozené) osoby ve vhodné kondici budou přijaty do ozbrojených složek Spojených států jako posádky do tvrzí, na pozice a do stanic...“
Dalším faktem je platnost Prohlášení pouze v rebelujících státech. Proč Lincoln ponechal otroctví ve státech jako Kentucky či Delaware, které byly otrokářské, ale loajální k Unii? Je to dáno pouze tím, že nebylo závazným právním aktem, ale činem prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil? Nebo se bál, že kdyby Prohlášení platilo i pro tamní otroky, mohly by se doposud věrné státy přidat k Jihu? Patrně obojí. Zajímavý je v tomto ohledu citát Williama Sewarda, Lincolnova ministra zahraničí: „Vyjadřujeme naši sympatii s otroctvím osvobozením otroků tam, kde na ně nedosáhneme, a držením je v otroctví tam, kde je můžeme osvobodit.“
Tyto fakta ukazují, že to s Lincolnovým morálním pohledem na otroctví nebylo tak jednoznačné. Prohlášení bylo nástrojem politicko-strategickým – jsem zvědavý, jak to bude vyobrazeno ve Spielbergově novém filmu. Domnívat se, jak by Lincoln postupoval dále v období Rekonstrukce Jihu po občanské válce, například v otázce udělení volebního práva černochům, je však obtížné s ohledem na jeho brzkou smrt po atentátu 14. dubna 1865. Myslím ale, že by se zachoval státnicky a uvědomil by si nárůst vlivu abolicionistů, kteří považovali vyřešení otázky osvobozených otroků za hlavní cíl Rekonstrukce. A to navzdory některým svým slovům z minulosti, například projevu v Charlestonu z roku 1858: „Říkám, že nejsem a nikdy jsem nebyl pro nastolení jakékoli sociální a politické rovnosti mezi bílou a černou rasou – to znamená, že nejsem a nikdy jsem nebyl pro to, aby se z černochů stali voliči nebo porotci, ani pro to, aby byli kvalifikovaní pro zastávání úřadů či by si brali bílé osoby.“
Je třeba si ale, i přes zmíněnou kritiku nejasného Lincolnova postoje k otroctví a rase, uvědomit, že neměl jednoduchou pozici a jako politik-prezident musel přijímat obtížné kompromisy. Nemohl své případné protiotrokářské názory prezentovat tak jasně jako asi nejznámější abolicionista William Lloyd Garrison, který sám do politiky nevstoupil. Nicméně ať už byly důvody jakékoli, bylo Prohlášení důležité v tom, že v případě vítězství ve válce už bylo přijetí 13. dodatku, který otroctví ruší plošně, nevyhnutelným. Dokument svým způsobem napomohl k vítězství Severu v občanské válce (co by se stalo, kdyby vyhrál Jih, doporučuju zjistit z dokumentu fiktivní historie C. S. A.), a tedy k odstranění velké poskvrny na americké demokracii. Ostatně jak řekl Lincoln sám: "Pokud není špatné otroctví, tak už není špatné nic."
Toto odstranění otroctví následným 13. dodatkem těsně po občanské válce přišlo v pravou chvíli. Zajímavě se na toto téma vyjádřil Alexis de Tocqueville již ve 30. letech 19. století ve své klasice Demokracie v Americe, který byl k otroctví velmi kritický: „Přiznávám, že když uvažuji o jižním státu, vidím pro bílou rasu, která obývá tyto končiny pouze dvě možnosti, jak jednat: osvobodit černochy a splynout s nimi; anebo zůstat od nich odděleni a držet je co možná nejdéle v otroctví. Zdá se mi, že kompromisní způsob by vbrzku vedl k nejstrašnější ze všech občanských válek a možná k zničení jedné z obou ras.“ Namísto rasových bojů však přišla válka Severu proti Jihu, výbuch napětí mezi dvěma velmi odlišnými světy (americká národní identita se z velké části tvoří až po občanské válce). Svoboda otroků se tak rodila variantou, se kterou de Tocqueville nepočítal. Pod nadvládou rekonstrukčních vojsk Severu a ve chvíli, kdy byl Jih tak slabý, že občanská válka ve smyslu boje bělochů s černochy nastat nemohla.
S odchodem rekonstrukčních sil a s návratem jižanských Demokratů do čela jižanských států však situace směřovala k opětovnému oddělení, tentokrát k rasové segregaci. Ještě v srpnu 1963 pravil Martin Luther King Jr. ve svém projevu Mám sen: „Před sto lety podepsal velký Američan, v jehož stínu dnes stojíme Prohlášení o osvobození otroků... Ale ani po sto letech není černoch svobodný. I po sto letech je život černocha stále smutně zmrzačován pouty segregace a řetězy diskriminace.“ Ale o tom až jindy, asi v srpnu. Dobrý den.
