Okolo snu Martina Luthera Kinga

Včera jsme si připomněli 50. výročí projevu Martina Luthera Kinga „Mám sen“. Každé třetí lednové pondělí mají Američané volno na Den Martina Luthera Kinga. Z projevu „Mám sen“ citují politici napříč názorovým spektrem. Díky jeho činům a částečně i díky násilné smrti se stal ikonou, některými Američany je King přiřazován k Otcům zakladatelům. To však ale není jediná cesta. Kinga nemůžeme zakonzervovat u ideje černošského a bělošského dítěte, které se vedou za ruku. Naopak, je třeba jej snést z nebe na zem, učinit z něj osobu, se kterou se polemizuje. Mluvil totiž o tématech, která jsou aktuální dnes a denně.

Jeden z posledních hřebíků do rakve právního zakotvení oddělení ras zatlouklo mohutné hnutí počátku 60. let, jehož byl King hlavní postavou. K ukončení tuhé rasové segregace však Amerika postupně spěla již od druhé světové války. A měla na tom také vlastní zájmy, které do značné míry souvisely s mezinárodním děním. Uvedl bych tři prvky – boj s nacismem, studenoválečné soupeření se Sovětským svazem a dekolonizace.

Během druhé světové války byl učiněn první krok k desegregaci armády, když mohli být černošští vojáci nasazeni (byť omezeně) i v bělošských jednotkách. Velkou roli hrál také charakter nepřítele. Boj proti nacistické verzi rasismu činil segregační zákony na Jihu USA pokrytectvím. Však také po návratu z fronty komentovali černošští vojáci situaci doma takto: „Strávil jsem čtyři roky v armádě, abych osvobodil bandu Holanďanů a Francouzů, a za žádných okolností nenechám Alabamskou verzi Němců se mnou zametat, když dorazím domů. Ne, šel jsem do armády jako negr, vracím se jako člověk.“ Odpor části bílých Američanů proti zrušení segregace však byl i přes tento fakt silný, jak je vidět například z prohlášení Marka Ethridge z roku 1942: „Na světě není žádná mocnost, ani mechanizované armády Spojenců a Osy, která by dnes mohla donutit bělochy na Jihu opustit principy společenské segregace.“

Za studené války pak byla důvodem nutnosti přehodnocení segregace snaha Sovětského svazu zdiskreditovat USA ve světě právě s poukazem na rasovou politiku. Pro získání vlivu v asijských či afrických zemích byla liberalizace rasových vztahů v USA důležitá. Jako protitah komunistickým vyjádřením a rozpínavosti se muselo se dokázat, že kapitalistické společenské vztahy nemusí fungovat jen za cenu bělošské nadřazenosti.

S tím souvisí také odchod evropských zemí ze svých kolonií. Ten způsobil dvojí tlak na ukončení segregace. Jednak to bylo již v souvislosti se studenou válkou zmíněné hledání sfér vlivu, za další potom byla dekolonizace motivem pro americké černošské obyvatelstvo. Zatímco černoši v Africe již přebírali vládu do svých rukou, na Jihu USA byl ještě počátkem 60. let jejich podíl na moci značně omezený, ne-li skoro nulový. Jak ostatně napsal Gunnar Myrdal již v roce 1944: „Zacházení s černochy je největším americkým skandálem. Pro barevné na celém světě, jejichž vliv stoupá, je tento skandál solí v ráně. (...) Pokud Amerika ukáže světu v současných praktikách progresivní trend, kterým bude černoch konečně integrován do demokracie, dá to víru celému lidstvu.“

Co však mezinárodní situace nemohla tak jasně podpořit, což si King uvědomoval, byla ekonomická situace černošského obyvatelstva. I Myrdalův výzkum jasně ukázal prioritu ekonomických otázek. Dotazovaní černoši měli seřadit, které prvky segregovaného systému jim vadí nejvíce. Nejvýše skončila právě rovnost v zaměstnání a rovnost před soudy, naopak třeba otázka zákazu smíšených manželství skončila na chvostu. Na co se zapomíná je i to, že srpnový pochod na Washington měl v názvu „March on Washington for Jobs and Freedom“, tedy pro pracovní místa a svobodu. Jistě, v projevu „Mám sen“ je mnoho abstraktních idejí, které směřují hlavně k vymizení předsudků a odstranění segregace. Před více než 200 tisíci diváky a v době, kdy se podpis Zákona o občanských právech teprve chystal, však muselo jít o projev sice emocionální, ale zároveň pragmatický, a proto King nepřišel s vyhraněnými ekonomickými požadavky. Nicméně následující pasáž ukazuje i ekonomické pozadí boje proti segregaci: „sto let poté [po Prohlášení o osvobození otroků] černoch žije na opuštěném ostrově bídy obklopeném nedozírným oceánem materiální prosperity.“

Ať už souhlasíme s pozdějšími i dřívějšími Kingovými ekonomickými požadavky, či ne, je třeba se zastavit u zvláštní proměny americké konzervativní pravice. Nevím, zda je to účelové vystavení Kinga na piedestal bojovníků za individuální svobodu při současném vyčlenění jeho radikálnějších požadavků (více přerozdělování, projevy proti válce ve Vietnamu) na okraj, nebo pouhá neznalost, ale proměna Kinga z pro FBI nebezpečného muže na hrdinu je jistě zajímavá.

Andrew Hartman si ve svém článku všímá toho, jak americký konzervativní komentátor Glenn Beck volá po oddělení hnutí za občanská práva od údajného socialisty Obamy, který podle Becka překrucuje vizi barvoslepé Ameriky jeho politikou přerozdělování. Přitom měl Martin Luther King k nálepce socialista mnohem blíže než Obama. V podobném duchu připomíná Gary Younge jeden citát Ronalda Reagana: „Jsme proti zavádění kvót. Chceme barvoslepou společnost. Společnost, která slovy dr. Kinga soudí lidi ne podle ‚barvy jejich pleti, ale podle jejich charakteru.‘“ Gary Younge proti tomu staví Kingovo vyjádření, které naopak vyžaduje nutnost rozlišování podle barvy pro vyrovnání historických křivd: „Je nemožné vytvořit pro budoucnost takový plán, který nevezme v úvahu, že naše společnost rozlišovala v neprospěch černochů po stovky let.“

Co se Ronalda Reagana týče, můžeme tady připomenout i spíše úsměvnou interpretaci písně Bruce Springsteena, kdy zpěváka známého také svými protestsongy ve svém projevu pochválil skoro jako velkého konzervativce. Ale to spíše na okraj, naopak odsunutí více kontroverzních a aktuálních témat z díla Martina Luthera Kinga za účelem vytvoření obrazu černošského hrdiny, který je přijatelný pro všechny Američany, je spíše škoda. Nicméně na druhou stranu u nás v ČR se situace okolo znalosti historie hnutí za občanská práva v USA lepší. Z novinek posledních pár let si dovolím připomenout například sborník Marka Hrubce a kol. s názvem Martin Luther King proti nespravedlnosti nebo výbor z Kingových spisů Odkaz naděje, který připravil Robin Ujfaluši.