O sebevědomé toleranci, klíčové roli obce a o tom, jak může oživení tradičních kolektivních identifikací napomoci dobrému sousedství v kontextu současné migrační krize.
Země Visegrádské čtyřky minulý týden potvrdily svůj negativní postoj ke kvótám pro přerozdělování uprchlíků. Z pohledu nabírání politických bodů je to pochopitelné, neboť v postkomunistických zemích obecně je nedůvěra či strach z imigrace větší než v západní Evropě. Jedním z důvodů těchto obav, o kterém se příliš nemluví, ale který je důležitý při chápání širších společenských souvislostí, může být ztráta tradičních kolektivních identifikací.
Nejen mezi odpůrci imigrace se hovoří o uprchlické mase jako jakémsi těle, proudu, který je jako celek schopný narušit naši českou/evropskou kulturu. Jak je možné, že je toto vnímáno jako snadný úkol pro tisícovky uprchlíků, kteří přicházejí do mnohamiliónových zemí? Jde o to, že lidé se často chápou jako čelící uprchlíkům osamoceně. Typická je představa procházky ghettem a hrozby napadení výraznou přesilou imigrantů. Důležitá je ta osamocenost. Jedinec před televizí či počítačem, kterému média dennodenně prezentují uprchlíky jako masu lidí, navíc s náboženstvím jako jejich klíčovým identitárním prvkem, se vcelku logicky cítí v oslabení.
Zde se projevuje neblahé dědictví jak komunismu, tak i porevolučního individualistického liberalismu, které pracovaly na odstraňování důležitých mezičlánků mezi jednotlivcem a státem, jako jsou širší rodina, obec či církve, ale i třeba politická strana (tam, kde není státostranou). O nějaké silné identifikaci se státem jako byrokratickým molochem, často s přívlastky jako neefektivní či zkorumpovaný, rovněž nelze hovořit. Pro osamoceného jedince, který žije obklopen definicemi současné společnosti jako tekuté, postmoderní, globálně-chaotické, jsou ukotvení v širším kolektivu a skupinová identifikace důležité. Bohužel, při absenci tradičních mezičlánků mezi jednotlivcem a státem směřuje krizová situace k identifikacím vytvářeným narychlo, často na pseudonárodoveckém základě či na bizarním společném jmenovateli tzv. „slušnosti“. Důležité je, že tyto nové identifikace nevznikají na základě nějakého budoucího obrázku společného soužití, ale narychlo, negativně, v reakci na příchod těch, u kterých předpokládáme právě silnou kolektivní soudržnost.
Lze namítnout, že vytváření identifikací středního řádu (mezi jednotlivcem a státem/národem) je známkou uzavření se, rezignací na humanitu, a že může vést naopak k zatvrzení odmítavého postoje vůči přijetí uprchlíků. Jenže i opak je dost dobře možný, jako něco, co můžeme nazvat sebevědomou tolerancí. Jde o snahu vytvořit takový přístup tolerance k příchodu množství cizinců, který zohledňuje to, že pro mnoho lidí je univerzalistický humanismus obtížný, jelikož pro budování solidarity chápou jako nejvhodnější národní úroveň.
Sebevědomí spočívá v redukci izolace jednotlivce. Dobrovolným ukotvením v silných kolektivních strukturách nebude jednotlivec pociťovat jednoduchý strach a nejistotu při střetu s těmi, kdo pocházejí z kultur, kde tradiční společenství hrají stále velkou roli. Při vědomí skupinové přináležitosti vlastní osoby a důležitosti identity člověka, nejen individuálních ekonomických potřeb, můžeme snáze vytvářet solidaritu s těmi, kdo byli ve vlastních zemích utlačováni právě z důvodů některých skupinových charakteristik. Jinak řečeno, vytváření vlastní kultury a posilování či znovuobjevování vlastních skupinových identit může napomoci k toleranci.
Multikulturalismus (v širším slova smyslu jako schopnost mezikulturního soužití) není mrtvý, je však třeba jej vytvářet v prostoru, který si uvědomuje důležitost i vlastní tradiční kultury, a ne v prostoru, který podněcuje atomizaci, jako tomu je v mnoha postkomunistických zemích. V individualizované společnosti je totiž mnohem pravděpodobnější, že při příchodu velkého množství cizinců nastane polarizace na ty, kdo mají strach, odmítají a snadno přilnou k novým uskupením, která se jejich obavami (někdy oprávněnými, jindy ne) živí, a na ty, kdo se občas staví nadřazeně nad ostatní, kteří nechtějí nahlédnout na současnou krizi očima globálního humanismu. Ideje dobrého sousedství a sebevědomé tolerance jsou cestou mimo diskurz sekuritizace, kdy státy ukazují, že nemůžou vlastním občanům nabídnout jiný obsah mimo zajištění bezpečnosti, i mimo manifestační vítání uprchlíků mnohdy podkreslené ideálem světa bez hranic. A konečně, přirozenost nabídky dobrého sousedství při zdravém sebevědomí ve vlastní kulturu povede při budoucím soužití i k většímu respektu ze strany uprchlíků k nám.
Pokud vycházíme z toho, že svět bez hranic je obtížně představitelný, chápeme jako důležitý (byť ne v každém případě nutný) předstupeň solidarity přijetí v rámci určitého menšího prostoru. Je to zvláště obec jako instituce i prostor, která bude zvládat každodenní soužití s přistěhovalci. Sebevědomá obec, která dovede propojit vlastní obyvatele a vytvořit silnou obecní identitu je tou, která dovede nabídnout dobré sousedství/začlenění i nově příchozím. Obec, která umožňuje občanům podílet se na jejím fungování, trénuje ve vlastních občanech schopnost spojovat se jako takovou. Pokud tuto schopnost nebudou mít občané vypěstovanou při vytváření a udržování obce, mohou ji akutně nalézt pro řešení krize a solidarizaci s uprchlíky jen velmi obtížně.
