Občas přímo v blozích a často v diskuzích tady na idnes se setkávám s označením nacismu jako krajně levicového směru. Nechci to označovat za nešvar, vlastně ani za omyl, spíše za jev či jednostranný pohled. Ono je totiž, ne-li logické, tak alespoň pochopitelné, umísťovat tak zločinný režim na druhou stranu spektra, než se nacházím, čili pravice ani levice s ním nechce mít mnoho společného.
Než přejdu k podrobnějšímu zamyšlení, je třeba připomenout jednu, doufám, samozřejmou věc. Zabíjení lidí, koncentrační tábory, to nejsou věci, které patří na spektrum levice-pravice. Likvidace politických odpůrců je pouze extremistická bez dalších přívlastků. V tomto ohledu byl nacismus pouze extrémní, ne extrémně levicový/pravicový. To je základ.
V následující argumentaci pak vyjdu z toho, že se snažím polemizovat s výrokem, že nacismus je krajně levicový, resp. hlavním cílem není potvrdit tvrzení, že je krajně pravicový, ale vyvrátit tvrzení, že je krajně levicový. Zde lze začít u pojmů rovnost/nerovnost. Konzervativním, tedy pravicovým, názorem je, že ve společnosti existuje přirozená nerovnost. Jenže konzervativec uzná, že tuto nerovnost, může člověk svým chováním změnit. Nacista v tomto zajde do krajnosti, vezme si na pomoc biologii a řekne, že toto změnit nelze, že některé skupiny obyvatelstva jsou prostě podřízené. Zde udělá z pravicového tvrzení krajně pravicové.
Dále máme pojem třídního boje nebo v umírněné formě operování s třídním pohledem na společnost. To je obecně uznáno jako levicové. Nacismus s třídním bojem nepracoval, rasismus měl být prostředkem, jak třídní rozdělení překonat, nemluvil jménem žádné třídy, ale jménem masy německého etnického národa resp. árijské rasy. Můžete namítnout, že i s pojmem masa jsme stále na levici, pravice, to je přece jednotlivec. Nicméně jménem národa (společnosti v širokém smyslu), i když na rozdíl od nacismu v politickém, nikoli etnickém smyslu, mluvil i konzervatismus, který řadíme na pravici. Je vidět, že tento problém není jednoduchý, můžete mi navrhnout, že zde je nejlepší odhodit pravolevé spektrum. Uznávám, ale pro účely článku, v souvislosti s tím, s čím se snažím polemizovat, jej ponechám.
Nacismus se přece obracel na i dělnickou třídu a podívejte se na SA, vždyť to výlupci z chudiny německých hospod, chce se mi sobě samému oponovat. Jenže jsme ve Výmarské republice po 1. světové válce, kde dělnická třída tvoří jistě přes polovinu obyvatel. Ten, kdo chce volby vyhrát, tak aby vládl sám, a ne pouze s demokratickou vizí jako součást nějaké koalice, tak mu nezbývá nic jiného, než se na dělníky obrátit (a dokonce si dát do názvu slovo dělnická, které však podle mě a toho, co jsem napsal v minulém odstavci, neodpovídá zaměření NSDAP).
To se mu dařilo jen zčásti, větší podporu tam měli komunisté. NSDAP naopak uspěla u řekněme nižších středních a středních vrstev, obzvláště na maloměstech, mnoho z nich předtím podporovalo liberální strany. Nancy MacLean ve své zajímavé knize o Ku-klux-klanu v tomto ohledu srovnává KKK právě s nacismem, u příznivců obou hnutí se mísila nedůvěra jak k velkopodnikatelům, tak k dělnické třídě větších měst.
Dalším polemickým bodem může být podpora tradiční německé rodiny (pro ženu platil starý slogan „Kinder, Küche, Kirche,“ jen třetí bod, tedy kostel, byl potlačen), prvek ne zrovna levicový. Zde je daleko ke kolektivismu komunistických pokusů o společnou výchovu, či pokud zajdeme do antiky, k Platónově vizi tzv. komunismu žen a dětí. A vůbec odpor k moderním sociálním změnám, žádný levicový progresivismus, to bylo pro nacismus rovněž typické. Nacismus hledal inspiraci ne v budoucnosti, ale v minulosti – hledání kořenů árijské rasy, odkaz na staré Germány či na dvě předešlé Říše.
V ekonomické oblasti se zdá úkol vyhnout se označení nacismu za levicový nejsložitější. Ale vlastně není, protože to vlastně není potřeba. Levicový byl, do ekonomiky bylo skutečně státně (stranicky) zasahováno, ekonomická politika byla protekcionistická, nebyl uznáván vyrovnaný rozpočet, existovalo jisté sociální zákonodárství. Nicméně ne krajně levicový, velké znárodňování neproběhlo, bylo uznáno soukromé vlastnictví (byť jeho zdůvodnění nebylo to, že přispívá jednotlivci, ale že přispívá národu). Možná jste si všimli, že jsem se v posledním odstavci poněkud vyhýbal použití slova stát – ona totiž tradiční státní byrokratická hierarchie byla nahrazována vůdcovstvím, z administrativy přecházely pravomoci na stranu a stát přišel ve jménu lidu (Volk) o status právnické osoby, jak o tom píše Michel Foucault (tuto otázku ale ponechám otevřenou, ve stejné kapitole Foucault podává argument německých liberálů o tom, že jde o novou etatizaci).
Na závěr ještě dvě věci, které mi nepasovaly přímo do struktury tohoto trochu obsáhlejšího blogu. Za prvé, nesouhlasím s tím, že obecné zařazení nacismu na krajní pravici je dílem komunistické propagandy. Proč je tedy i v USA používán výraz far-right? Za druhé, a to především, chci říct, že jsem neměl úplně chuť se do tohoto článku pouštět, protože během těchto žabomyších válek o zařazení nacismu na politické spektrum se jaksi ztrácí poukaz na jeho zločinnost, protože, jak jsem psal v úvodu, Osvětim na čáře levice-pravice nezachytíme.
