Ještě ke Smetanovi

Je to již týden, co Nejvyšší soud potvrdil trest v případu Romana Smetany. Rozhodnutí soudu jistě oprávněně vyvolalo emoce, nicméně po týdnu je třeba zhodnotit případ (nebo spíše jeden jeho aspekt) s chladnější hlavou.

Nechci zde spekulovat o možné podjatosti soudkyně Langerové, přiměřenosti trestu, ani o tom, jak si v průběhu kauzy sám Smetana počínal, řekněme, málo obratně. Podívejme se na tu stránku případu, která řeší konflikt ochrany vlastnictví se svobodou projevu.

Vyjděme z toho, že Smetanovi fandím. „Raubíř“ podobného ražení tady chyběl, není to žádný umělec, ale prostě naštvaný řidič, který vzal situaci do svých rukou. Občanská neposlušnost po česku byla v jeho podání sice jaksi kostrbatá, jeho počínání kolísalo od vyhýbání se trestu po mediálně výživné sebeudání na dubnové demonstraci. Chce se mi ale říct, aspoň něco.

Až tak ale nefandím dalším Smetanům, kteří by v případě povoleného pokreslení volebních plakátů vyrazili s fixy do ulic (a že jsou tací i tak). Poničeno by bylo mnohem více letáků či billboardů, nicméně i další kreslíři by argumentovali ve prospěch politického rozměru svých malůvek oproti zanedbatelnému poškození majetku. Smetana mohl, proč ne oni? Mají třeba ještě víc důvodů být nespokojení, přišli o práci, domů jim přišel exekutor atd. Že byl Smetana první? Zde ale narážíme na klíčovou věc. Právo nezná zásadu: „Opakovaný vtip není vtipem,“ naopak by mělo podobné případy posuzovat podobně. Proto sice můžu Smetanovi fandit, ale s ohledem na výše zmíněné přijmout jeho potrestání jako svým způsobem nutné.

Vyjádření Českého helsinského výboru k případu odkazuje na současný trestní zákoník, podle kterého lze trestní odpovědnost ukládat jen v případech společensky škodlivých. Tady je otázka, nakolik by budoucí ponechání volebních plakátů napospas (byť u nás nemáme precedeční systém) nenarušilo volební soutěžení, na jehož poklidném průběhu (ať nám plakáty a politici na nich lezou krkem, jak chtějí) by společnost zájem mít měla. Ve vyjádření ČHV je zmíněn i starší případ natření smíchovského tanku na růžovo. Je tam ale správně srovnáno pouze s kauzou výměny semaforových panáčků Romanem Týcem a nikoli se Smetanou. I přes kritický postoj ke Smetanovu potrestání si nesrovnáním tykadel a tanku ČHV pravděpodobně uvědomil to, že případ tykadel skýtá větší prostor pro možné následovníky. Což by podle mě nebylo moc dobře. Dobrý večer, a na závěr tradičně koláž k tématu :-)