Partyzánské hnutí v Českých zemích je zatím jako celek "pole neorané"i když jednotlivé skupiny jsou více či méně kvalitně popsány ať již v knihách, kde byli partyzáni glorifikováni, tak i v době po sametové revoluci, zde se však nejedná o vědecká díla, ale především o literaturu faktu od historiků amatérů, proti nimž nic nemám neboť jsme jedním z nich, ale bohužel historická obec až na výjimky raději píše o divokém odsunu Německých občanů z Československa v roce 1945, já tyto vraždy, které jsou prokázány také odsuzuji, revanšismus ničemu nepomohl což vidíme v současnosti. Ale dělat z těchto excesů, které ještě nejsou probádány nějaké závěry je nešťastné. Puzzle se také neukazuje ve stádiu čtvrtiny složených dílků. O tom jak ti zlí Češi, vraždili bezbranné Němce jsme toho četli dost. Jsou to zločiny to je neoddiskutovatelné, ale proč k takovým zločinům vůbec došlo? Proč vlastně ti hodní Němci zabrali Rakousko potom Československo, které se chtělo bránit, ale nedostalo se nám pomoci od těch se kterými jsme počítali. Ale to odbíhám od tématu a to nechci. Divoký odsun byl nelidský, ale pokud se má publikovat zlo na území našeho státu, měli bychom se zaměřit hlavně na oběti české.
V dnešním článku se chci zamyslet nad silami, které se pokoušejí sedmdesát let po válce překrucovat dějiny a zadělat tak na další problémy v budoucnosti. Knihy JUDr. Pospíšila k tomuto jevu přispěly velkou měrou. Podle mých osobních informací od pamětníků a též podle lidí, které JUDr.Pospíšil navštěvoval a žádal je o jejich paměti, byly tyto jejich osobní paměti zkráceny nebo použity způsobem se kterým dotyční nesouhlasili. Mám na mysli hlavně knihu Hyeny.
Partyzánské hnutí na Moravě v letech 1944-45, tedy přechod odbojových skupin na partyzánský způsob boje byl z devadesáti procent místním obyvatelstvem podporován.
Nesmíme zapomenout na první partyzánské oddíly, které zažehly jiskru ozbrojeného odporu i přes neskutečně těžké podmínky, které v protektorátu pro tuto formu boje panovaly. Jedná se o Zelený kádr, který vznikl v období Heydrichiády. Pokud chcete do této problematiky nahlédnout hloub doporučím vám knihu Mgr.Marie Hrošové - Na každém kroku boj (2012). Ta dopodrobna popisuje historii bojů 1.čs.partyzánské brigády Jana Žižky. Brigáda Jana Žižky byla největším a nejúspěšnějším celkem, ale zapomenout nesmíme na její předchůdce.
Již v roce 1942 se na Konicku a posléze u Chomýže soustřeďuje první partyzánský oddíl „Zelený kádr“. Nejednalo se čistě o komunistickou organizaci jak tvrdí většina autorů, ale předáci této skupiny František Vychodil ze Dzbel s Josefem Masným z Kroměříže byli ve spojení například i s Obranou národa ještě z doby, kdy pomáhali uprchlíkům za hranice. Bohužel se gestapu podařilo v říjnu 1942 Zelený kádr rozbít. Naštěstí se podařilo přesunout vedení na Konicko, kde však vinou konfidenta končí poměrně rozsáhlá síť odbojářů na gestapu. V souvislosti s působením Zeleného kádru bylo zatčeno na 120 osob. Je obdivuhodné, jak stateční lidé žili v protektorátu, kdy i za poslech rádia hrozila smrt a Masný z Vychodilem a jejich lidé se nebáli riskovat život za ideál republiky! Oba skončili shodně a tak jak jim velela čest, sebevraždou.
Zelený kádr nebyl poslední, následovaly další rané oddíly Jiskra na Frýdeckomístecku a Štramberští partyzáni. Prvně jmenovaná skupina ještě čeká na novodobé zpracování činnosti(v historické rovině ne v dohadech, zda byl Bílek konfidentem nebo ne pozn.), ale o Štramberských partyzánech toho víme daleko více. Do ilegality přešli již v roce 1943, sami se vyzbrojili přepady německých vojáků a pokoušeli se již o opravdovou partyzánskou válku. Z různých důvodů to nevycházelo. Jedním z hlavních důvodů bylo vyzrazení jejich prvního bunkru a zatčení dvou členů Jaška a Hoffmana, kteří se stali obávanými konfidenty.V Moravské Ostravě řádil oddíl LVICE nebo také LVICE – Petráš, jejíž činnost již lze bez jakýchkoliv otazníků považovat za účinné poškozování německého válečného hospodářství. Zejména jejich působení na železnici, kde docházelo téměř denně k ničení brzdných systémů vlaků. Tak to jen na úvod do léta roku 1944.
A teď již k samotnému zárodku 1.čs.part.brig.Jana Žižky.
Primární výsadek se uskutečnil na dvakrát a to tak, že první část pod velením por.Ušiaka seskočila 21.srpna 1944 a druhý desant byl vysazen v noci z 30. na 31. srpna 1944. Obě části desantu dopadly v katastru obce Sklabiňa v okrese Martin, kde byly očekávány partyzány z 1 čs. part.brigády M.R.Štefánika pod velením majora Rudé armády( dále RA) Petra Alexejeviče Velička. Původní dispozice Ušiakova oddílu spočívaly ve spojení se Žilinskou vojenskou posádkou a činností v prostoru Vrútky, Žilina, Povážská Bystrica, tedy rozvíjet bojovou aktivitu na severozápadě Slovenska. V dalších dnech se podíleli na rozvědné činnosti v intencích štábu brigády M.R.Štefánika. Do řad oddílu jsou přijímáni nováčci z řad místních dobrovolníků i českých a moravských vlastenců bojujících v SNP.
Zlom přichází 5. nebo 6. září 1944, kdy dostávají od Ukrajinského štábu partyzánského hnutí (UŠPH), nový zásadní rozkaz, přesun na Moravu. Nedochovaly se záznamy o hlavních důvodech změny působiště Ušiakovy skupiny. V tomto ohledu můžeme spekulovat jestli se mohlo jednat o urychlené rozšíření povstání na území protektorátu Čechy a Morava a tím pomoci SNP, nebo UŠPH potřebovala více zpravodajských informací z Moravy jako z dalšího bojiště postupující fronty anebo pomoci rozdmýchat povstání na území Čech a Moravy.
Původní výsadek: Velitel - poručík Ján Ušiak. náčelník štábu a poradce kpt.RA- Dajan Bajanovič Murzin. zástupce velitele pro zpravodajskou činnost - Npor.RA - Pavel Morozov, velitel diverzní skupiny - Por. RA - Pavel Kudelja, zástupce náčelníka štábu - Martin Valaštiak, politický komisař - des. Alexander Turský, starší radista - Vladimír Kolomackij, radistka - Alexandra Timochovová, lékař - Ablaiz Latypov. rozvědčík - Valentin Nikolajev
Mužstvo:
Ondřej Melek, Ján Kolodžej.Michal Dupkala. Štefan Petruš. Ján Segeč. Jozef Michálek. František Tkáč, Michal Masaryk, Josef Nemec, Ján Sčur, František Ralbovský
Mladá generace historiků, která neměla možnost být v častém intenzivním kontaktu s bývalými partyzány a někdy nepochopili obtížnost a nebezpečí spojené s odbojem v protektorátu, není schopna empatie s člověkem postaveným třeba ze dne na den před otázku života a smrti. Tento článek ukončím výzvou k objektivitě při hodnocení partyzánského hnutí, které bez jakékoliv pochybnosti přispělo k velmi rychlému postupu Rudé armády přes oblasti, kde působili partyzáni. Českoslovenští partyzáni byli uznáni jako právoplatní členové ozbrojených sil Ministerstvem národní obrany a jako na vojáky by jsme na ně měli pohlížet. Budu popisovat i negativní činy partyzánů, ale těch oproti těm pozitivním nebylo mnoho. Jako příklad selhání jednotlivce mezi partyzány můžeme uvést například Josefa Houfka, velitele oddílu Olga, který zabil nebo nechal zabít pod vlivem alkoholu několik svých partyzánů, nebo Stanislava Kotačku, který ze zjištných důvodů zezadu zastřelil člena výsadku Wolfram Josefa Bierského, okradl jej a jako konfident potom vodil Němce po různých místech, kde jeho vinou zemřel nejeden vlastenec. Nic není černobílé, natož historie. Doufám, že jsem příliš nenudil a že se těšíte na další osudy partyzánského hnutí s některými novými skutečnostmi.
