Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: USA, 1921

Spojené státy zradily Kurdy a Asyřany dokonce již dva měsíce před podpisem mírové smlouvy ze Sévres, která ukončila první světovou válku s Osmanskou říší.

Již v červnu 1920 americký senát odmítl garantovat hranice Arménie stanovené v dubnu prezidentem Wilsonem a americký protektorát nad Arménií. Turečtí nacionalisté tak mohli Kurdistán a území Asyřanů obklíčit ze všech stran a potlačit tak ambice Kurdů Asyřanů na nezávislost. Pro USA byl důležitější odchod do izolace, než loajalita k novým státům na pomezí Evropy a Asie, které viděly ve 14 bodech prezidenta Wilsona svou dějinnou naději.

Ještě v první polovině 19. století nebyla většina Kurdistánu podrobena ani Osmanskou, ani Perskou říší. Na jejich pomezí existovalo několik nezávislých kurdských knížectví s asyrským a arménským obyvatelstvem.

• Na území dnešního Iráku byl nezávislý Babán se sídlem v Sulejmáníji a Során s centrem v Rawandúzu a autonomní knížectví Tasini v pohoří Sindžar.
• Na území Íránu existoval autonomní Ardalan s hlavním městem Sena (persky Sanandaj), Jelali s hlavním městem Maku a Shakak v horách nad Urmií.
• Na území dnešního Turecka existovala nezávislá knížectví Bayazid v oblasti Araratu, emirát Hakkari s hlavním městem Bay, knížectví Bokhtan s hlavním městem Gazarta (dnešní Çizre) a Dojhik na území Dersimu (dnešní Tunceli). Kromě toho byla autonomní knížectví Osmanské říše: Milan s hlavním městem Viranshehir, Bitlis, menší knížectví Khalidi, Jumi a Kochgiri a mnohá kmenová území, na něž neměla Osmanská říše přímý vliv.

Poslední knížectví si Osmanská říše podmanila až v roce 1847 a knížectví Ardalan bylo připojeno k Perské říši dokonce až v roce 1867. Přesto ještě v Osmanské říši přetrvával poměrně decentralizovaný systém ejaletů (pašaliků). Centralizace v Kurdistánu odstartovala až v rámci modernizační reformy Tanzimat v roce 1867, kdy byly zrušeny ejalety Diyarbakir a Sivas a nahrazeny stejnojmennými vilajety. Dokonce ejalet Erzurum byl rozdělen až v roce 1875, a to na šest částí – vilajety Erzurum, Van, Bitlis a Kars a sandžaky Hakkari a Dersim. A vilajet Mosul byl vytvořen až v roce 1878.

Na konci první světové války měla tak většina Kurdů a Asyřanů za sebou pouze několik desetiletí přímé osmanské vlády a vzpomínky na nezávislost u Kurdů byly stále součástí kmenové kultury i kultury nekmenového obyvatelstva velkých měst.

Poté, co byli v devátém měsíci první světové války, v dubnu 1915, zmasakrováni příslušníci arménské inteligence v Istanbulu a osmanská armáda obklíčila arménské čtvrti města Van ve východní Anatólii ve snaze vyvraždit místní křesťany, vypuklo v oblasti Vanského jezera arménské povstání. V květnu oblast obsadila ruská armáda a arménské prapory. Arméni tu vytvořili Vanskou republiku, zvanou i Svobodný Vaspurakan, které až do porážky Rusů v červenci v bitvě u Manzikertu vládla dočasná vláda Arama Manukiana.

Po přijetí osmanského zákona o deportaci Arménů v červnu 1915 a vypuzení ruské armády z oblasti se naplno rozhořela Arménská genocida. Její obětí se stalo asi 1,5 milionu Arménů a dalších asi 1,5 milionu bylo deportováno především do syrské pouště ve vilajetu Aleppo a mutasarifátu Dajr az-Zór. Souběžně s ní se rozhořela genocida Asyřanů v horní Mezopotámii a pontských Řeků na pobřeží Černého moře, přestože ty nebyly řízeny centrální vládou, ale provinčními správami.

Turečtí nacionalisté, kteří zvítězili v Mladoturecké revoluci roku 1908, manipulovali s Kurdy tak extenzivně, že velkou část Arménské genocidy (jakož i asyrské) provedly kurdské jezdecké jednotky Hamidiye vytvořené osmanským sultánem Abdul-Hamidem II.

V letech 1912-13 Osmané prohráli války s katolickou Itálií, pravoslavným Řeckem, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou a s wahábitským Nedždem (předchůdcem Saúdské Arábie). Ztratili tak všechna území na Balkáně od Albánie a Kosova přes Makedonii, severní Řecko a jižní Bulharsko až po ostrovy v Egejském a Středozemním moři, s výjimkou území Východní Trácie mezi Istanbulem a Drinopolí (Edirne). V severní Africe ztratili Libyi a v Perském zálivu emirát Kuvajt a šíitské území al-Hasa (oficiálně sandžak Nadžd), což je dnes na ropu bohatá šíitská Východní provincie Saúdské Arábie.

Osmanská říše se po centralizačních reformách Tanzimat provedených v letech 1867-78 dělila na vilajety (provincie), dále na sandžaky (kraje) a okresy (kaza). Zejména po roce 1910 mnohé sandžaky nepatřily do žádného vilajetu a jmenovaly se mutasarifáty.

Na začátku první světové války se tak Osmanská říše skládala z 1 chedivátu (místokrálovství) Egypt, ze 23 vilajetů (včetně šarífátu Hidžáz v oblasti muslimských svatých měst Mekka a Medina a imamátu Jemen), 20 mutasarifátů (včetně mutasarifátu Jeruzalém ve Svaté zemi a autonomního křesťanského mutasarifátu Mount Lebanon).

Podle Sykes-Picotovy dohody o poválečném rozdělení Osmanské říše z května 1916, známé i jako Sykes-Picot-Sazanov, mělo být tzv. Šest vilajetů východní Anatolie, historicky známých i jako Velká Arménie, rozděleno mezi Francii a Ruskou říši. Jednalo se o vilajety, kde tvořili Arméni před genocidou v roce 1915 významné menšiny a kde Arméni společně s Kurdy, Asyřany, Čerkesy, Lazy a dalšími menšinami tvořili většinu obyvatelstva, zatímco Turci menšinu.

Ruská říše měla pod svou správu získat východní vilajet Van (včetně sandžaku Hakkari) a vilajety Bitlis a Erzurum sousedící s ruským Zakavkazskem. Francie měla zase získat západní vilajety Diyarbakir, Charput / Mamuretül Aziz (včetně sandžaku Dersim) a Sivas sousedící s budoucí francouzskou Sýrií. Navíc měli Rusové dostat vilajet Trabzon (bez nedávno odděleného mutasarifátu Canik / Samsun) na pobřeží Černého moře, obydlený pontskými Řeky a gruzínskými Lazy a Adžary.

Od ledna do srpna 1916 ruská armáda postupně dobyla zpět většinu území vilajetů Erzurum, Van, Bitlis a Trabzon, čímž v podstatě dosáhla hranice definované dohodou Sykes-Picot-Sazanov. V červnu byla ustanovena civilní správa Západní Arménie pod vládou guvernéra Arama Manukiana a v regionu začalo usazování Arménů, přeživších Arménskou genocidu. Bylo to doprovázeno odsunem asi 700 000 Kurdů z vilajetů Erzurum a Bitlis do většinově kurdských oblastí západně a jižně od tohoto území. Toto byl po Arménské genocidě, často prováděné v terénu kurdskými milicemi Hamidiye, druhý akt, který narušil tradiční přátelství mezi Kurdy a Armény.

Po únorové demokratické revoluci v Rusku a svržení cara v roce 1917 vznikla v Sankt Petěrburgu tzv. Dočasná vláda, která měla zemi připravit na listopadové volby Ústavodárného shromáždění. Kavkazské místokrálovství se sídlem v Tiflisu (dnešním Tbilisi), spravující území severního i jižního Kavkazu, bylo zrušeno. V rámci republikánského zřízení nahradil správu 5 gubernií a 2 oblastí jižního Kavkazu Speciální zakavkazský výbor (OZaKom). Ten vytvořil ve čtyřech vilajetech Anatolské (západní) Arménie civilní provinční správu. V prosinci 1917 OZaKom dojednal s Osmany příměří z Erzincanu, které definovalo dočasnou hranici mezi Anatolskou (západní) Arménií a zbytkem Osmanské říše.

Nová Leninova bolševická vláda, která převzala moc převratem v listopadu 1917 (známém jako VŘSR), se začátkem roku 1918 zmocnila rozsáhlých částí evropského Ruska. Poté, co Lenin nechal v lednu rozehnat demokraticky zvolené Ústavodárné shromáždění, sešli se zakavkazští poslanci, zvolení za dnešní Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán a za dnešní turecké provincie Kars, Ardahan a Igdir, v Tiflisu (dnešním Tbilisi) a vyhládili samosprávu Zakavkazska na čele se Zakavkazským sněmem.

V březnu Leninova vláda dojednala s Němci a Osmany Brest-litevský mír bez účasti a bez respektování zájmů Zakavkazského sněmu, tedy i Arménů. Podle této smlouvy měla Osmanská říše znovu získat celou Anatolskou (západní) Arménii, a navíc oblasti Kars a Batum, které Osmané ztratili ve prospěch Ruské říše v roce 1878. Mezitím se ruská armáda zhroutila a v dubnu vznikla nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika. Rusové se přesouvali domů, kavkazští muslimové (předchůdci dnešních Ázerbájdžánců) odmítli bojovat proti bratrské osmanské armádě a celá obrana zůstala na arménských a gruzínských jednotkách. V průběhu dubna osmanská armáda obsadila celou Anatolskou Arménii.

Když koncem října v příměří z Mudros Osmanská říše kapitulovala, musela se stáhnout z Kavkazu i z Karské a Batumské oblasti. Pod vlivem řecké a italské invaze do západní Anatolie se osmanská armáda zhroutila a Arménská republika podnikala výboje zpět do Anatolské (západní) Arménie, především do oblasti Vanského jezera.

Po ukončení první světové války podepsaly vítězné mocnosti s poraženou Osmanskou říší v srpnu 1920 Smlouvu ze Sévres jako součást systému pařížských mírových dohod. Původně se uvažovalo o rozdělení Trabzonského vilajetu mezi řeckou Pontskou republiku a Gruzii. Řecká vláda Eleftheria Venizelose ale nepovažovala obranu Pontské republiky, oddělené od Řecka stovkami kilometrů tureckého území, za reálnou. Proto podle článku 89 měla většina území vilajetů Van, Bitlis, Erzurum a Trabzon (tj. ruská zóna podle Sykes-Picotovy smlouvy) připadnout nezávislé Arménii.

Protože některá území si nárokovali i kurdští nacionalisté, nakonec se arménská delegace v Paříži domluvila se šéfem kurdské delegace, Šerifem Pašou, na vymezení kompromisní hranice. Detaily hranice měly být definovány arbitráží prezidenta Spojených států. Podle článku 62 této smlouvy měli Kurdové právo vytvořit autonomní Kurdistán v Horní Mezopotámii, východně od řeky Eufrat a jižně od Anatolské Arménie, tj. v dnešním jihovýchodním Turecku. Asyřané měli podle článku 62 právo na samosprávu v rámci Kurdistánu.

Podle smlouvy ze Sévres měla Kurdistán od Turecka na západě oddělovat dobře ubránitelná hranice na řece Eufrat. Zhroucení americké podpory Arménie ale umožnilo turecké armádě obklíčit Kurdistán a asyrská území ze všech čtyř stran: ze západu (Turecko), ze severu (zhroucená Arménie), z jihu (proturecké Barzinjiho povstání v Mosulu), i z východu (proturecké Simkovo povstání v Urmii). Síly nakloněné kurdské a asyrské autonomii nebo nezávislosti tak neměly žádnou šanci.