Blud o mostu mezi Východem a Západem

Ve volební kampani do Europarlamentu se setkáváme se spoustou bludů a jedním z nich je i blud o tom, že bychom měli být mostem mezi Východem a Západem.

Od vzniku nezávislého státu Čechů, Slováků a Rusínů v roce 1918 se Československo potýkalo se základním geopolitickým dilematem, jímž byla poloha mezi dvěma velmocemi, Německem a Ruskem. V podobné geopolitické poloze mezi mocnějšími zeměmi, dokonce třemi (Pruskem, Ruskem a Francií), se ale nacházelo již slábnoucí Rakousko, resp. Rakousko-Uhersko v 18. a 19. století. Podívejme se na zářnou minulost, kdy jsme byli mostem mezi Východem a Západem, a uvažujme, jak výhodné to bylo.

Německá nebo pruská hrozba byla zřejmá již za Marie Terezie – ve Válkách o rakouské dědictví (1740-48) a v Sedmileté válce (1756-63), když jsme přišli o Slezsko, nejbohatší část Českých zemí. Následovala Prusko-rakouská válka (1866), kdy Rakousko ztratilo vliv v Německu (zánikem Německém spolku). Německé císařství pak zatáhlo Rakousko-Uhersko do krvavé první světové války (1914-18) a nakonec nacistická Německá říše úplně zlikvidovala existenci samostatného českého státu (1939).

Francouzská hrozba není z dnešního pohledu tak bezprostřední, ale v 19. století tomu bylo jinak. Francie vyhlásila revoluční válku (1792-1802) „králi českému Františkovi“ a následně vypukly Napoleonské války (1803-15), kdy Rakousko ztratilo severní Itálii, Slovinsko a Chorvatsko a francouzská vojska pochodovala Moravou. Konečné vítězství Francie ve Druhé a Třetí válce za italskou nezávislost (1859 a 1866) znamenalo definitivní ztrátu Itálie.

Ruská hrozba začala druhým a třetím dělením Polska (1793 a 1795), kdy Rusko, Prusko a Rakousko vymazaly Polsko z mapy. Naplno se ukázala v roce 1849, kdy bylo maďarské revoluční hnutí za nezávislost utopeno v krvi, a v Polsko-sovětské válce (1919-21), kdy Leninova vojska v srpnu 1920 stála před Varšavou a přiblížila se na vzdálenost méně než 100 km k hranicím mladého Československa. Následovalo spiknutí nacistického Německa a bolševického Ruska v září 1939, kdy podruhé vymazaly Polsko z mapy. Dalšími epizodami byla anexe Podkarpatské Rusi v lednu 1946 následovaná etnickými čistkami Rusínů, dále druhé utopení maďarské revoluce v krvi (1956) a nakonec sovětská intervence v Československu v roce 1968 a hrozba sovětské okupace Polska v roce 1981.

Po druhé světové válce jsme se ocitli v nové situaci. Německo bylo poraženo a okupováno vojsky Sovětského svazu, USA, Británie a Francie. Místo polohy mezi Německem a Ruskem jsme se dostali do polohy mezi Sovětský svaz a USA, které si mezi sebou Evropu rozdělily. Její část byla ve Varšavské smlouvě, druhá v NATO, a zejména v 80. letech jsme se všichni báli, kdy vypukne válka.

Až na přelomu 80. a 90. let 20. století nastala konečně situace, kdy jsme se nenacházeli mezi dvěma velmocemi, tedy mezi Východem a Západem. Německo již není velmocí, Francie a Británie již dávno ztratily své říše. Sovětský svaz se v prosinci 1991 rozpadl a v listopadu 1993 vznikla Evropská unie, spojenectví slabých evropských států, které se rozhodly vzít osud do svých rukou. Necelých jedenáct let poté jsme se k ní připojili i my.

Z tohoto krátkého historického diskursu je jasné, jak výhodná pro nás byla poloha mostu mezi Východem a Západem. Vždy jsme žili v ohrožení, ať už z východu, ze strany Ruska nebo Sovětského svazu, nebo ze západu, ať to bylo Německo, Francie, Prusko nebo Spojené státy. Když netrpěli zrovna Češi, krváceli sousedé – Poláci nebo Maďaři.

Teď, když už konečně nemusíme sloužit sousedním velmocím a mohli bychom se jim bránit společně s dalšími evropskými národy a vytvářet společné ozbrojené síly Evropské unie, zase se nám zachtělo mostu mezi Východem a Západem. Ano, momentálně jsme bezpečnostním protektorátem USA se vzletným názvem Severoatlantická aliance. Ale Američané se potřebují soustředit na Čínu, západní Pacifik a oblast Indického oceánu. Byli by nesmírně rádi, kdyby se nemuseli starat o naši bezpečnost a mohli se přesunout do Asie. My, místo abychom využili bezprecedentní historickou situaci a vrátili Evropu Evropanům, blábolíme o mostech mezi Východem a Západem.

Mosty je třeba stavět tam, kde patří. Dnes jsou hlavní velmocí Západu Spojené státy a hlavní velmocí Východu je Čína. Jak chceme tyto dvě země přemostit, když jsme od obou dvou vzdáleni tisíce kilometrů? Takový most by se nutně musel zhroutit. Ať si mosty mezi Východem a Západem staví třeba Rusko, které na to má ideální polohu.

My se ale nacházíme v srdci Evropy a máme to štěstí, že nejsme obklopeni velmocemi. Německo vyvažují další podobně mocné státy – Francie, Polsko nebo Itálie. Je to ideální situace, jak využít jejich rivality a vytvářet s menšími zeměmi různé koalice a prosadit v EU spoustu našich zájmů. Nejsou to jen visegrádské země jako Polsko, Slovensko nebo Maďarsko. Ve Skandinávii máme Švédsko, Dánsko a Finsko a v Beneluxu Nizozemsko, Belgii a Lucembursko. Na Balkáně máme Rumunsko, Chorvatsko, Bulharsko a Řecko, v Pobaltí Estonsko, Lotyšsko a Litvu. V Atlantiku zase Portugalsko a Irsko a ve Středomoří Maltu a Kypr. Soustřeďme se na to, abychom konečně vytvořili Evropu bez zasahování cizích velmocí. Stavění mostů přenechme jiným.