Ať Britové vystoupí z EU, chtějí-li

Odpůrci Brexitu nás straší tím, že pro Evropskou unii by byl odchod Velké Británie pohromou. Dovolím si s jejich katastrofickými scénáři polemizovat.

Na úvod několik argumentů odpůrců Brexitu. Británie disponuje největšími ozbrojenými sílami v EU, je její druhou největší ekonomikou, v londýnské City probíhá podstatná část obchodů v eurech i v jiných evropských měnách. Británie je výhodným partnerem při obraně vůči bruselské byrokracii a její odchod by odstartoval vlnu nacionalismu a separatismu v Evropě. Nic ale není až tak žhavé, jak se popisuje.

V první řadě je třeba poznamenat, že Británie své partnery, včetně nás, vydírala. A to se mezi partnery nedělá. Britský premiér Cameron si vydíráním vymohl opt-out z prohlubování evropské integrace a z rovnoprávného zacházení se zaměstnanci z jiných členských států EU. Ukázal tak ostatním členským státům, jak rozkládat Unii. Cizím mocnostem jako Turecku, Rusku nebo USA zase to, jak lze ve sporu s členskými státy EU včetně naší země uspět vydíráním – třeba v souvislosti s uprchlickou krizí. Hlavy států a vlád členských států Unie se na víkendovém zasedání Evropské rady podílely na rozbíjení Evropské unie, když schválily speciální status Británie.

Britský požadavek na zrovnoprávnění s eurozónou byl absurdní v tom, že se Británie sama nechce zúčastnit akce s názvem Euro, ale současně chce o této akci rozhodovat, s argumentem, že se jí důsledky rozhodnutí eurozóny bytostně dotýkají. Je to podobně absurdní, jako kdyby Ukrajina chtěla spolurozhodovat o těžbě ruské ropy a plynu jen proto, že se jí důsledky těžby také dotýkají.

Britským odchodem nijak významně neutrpí evropská bezpečnost. Jedním z požadavků britského premiéra Camerona bylo, že se Británie nikdy nestane součástí evropské armády. EU je od samého počátku evropské integrace z hlediska bezpečnosti protektorátem Spojených států. V tom tkví členství 24 z 28 států Unie v NATO. Jelikož Británie by se nikdy nestala součástí evropské armády a protože naprostá většina Evropské unie je v NATO společně s Velkou Británií, v bezpečnosti EU není podstatného rozdílu, je-li Británie uvnitř nebo vně Unie. Naopak, vojenské kapacity Británie slouží jako záminka, aby se Německo i menší členské státy za její kapacity schovávaly a nepodílely se na odpovědné obraně sebe a celého společenství.

Podobně je to s ekonomikou. Podílejí-li se členské státy Evropské unie na britském zahraničním obchodě téměř polovinou a je-li Británie největším obchodním partnerem eurozóny, nebylo by v zájmu žádné ze stran zpřetrhání obchodních vazeb ani po vystoupení Británie z Unie. Británie by si určitě ponechala přístup na vnitřní trh EU i po svém vystoupení z Unie. Pro Unii je natolik důležitým obchodním partnerem, že by se určitě nemusela podřizovat předpisům EU v rámci Evropského hospodářského prostoru (EEA), jak to dělá Norsko. Naopak, podobně jako Švýcarsko by s EU určitě podepsala dvoustranné smlouvy na poli hospodářství, bezpečnosti, vědy a dalších oblastí. Ekonomická síla Spojeného království působí zase jako zástěrka před urgentní potřebou reformy zejména francouzské ekonomiky, která brzdí ekonomický rozvoj Evropy.

Argumentuje se, že Británie je spolehlivým spojencem v boji proti evropské byrokracii a protiváhou tandemu Německo-Francie, dokonce se mluví o Británii jako bariéře proti germanizaci Evropy. Jedná se zase jen o slabošské řeči, za výmluvu místo tvrdého boje za své pozice uvnitř orgánů Unie. Evropa již dnes není kontinentem, je pouhým „poloostrovem“ Eurasie pod velkým konkurenčním tlakem dalších „poloostrovů“, zejména Indie, Číny a Jihovýchodní Asie. Proto nepotřebuje vyvažování, ale silné a jednotné vůdcovství pod vedením ekonomicky úspěšného Německa, společně s premianty na poli mezinárodní politiky, resp. bezpečnosti – Francií a Polskem.

Máme-li bojovat proti bruselské byrokracii, je nesmyslné schovávat se za Británii. Naopak, je třeba spojit síly v Evropském parlamentu a v parlamentech členských států a podrobovat zbytečné a ideologické návrhy Evropské komise nelítostné kritice a politickému tlaku. A v neposlední řadě, nahradit druhou parlamentní komoru Unie – Radu EU potlačující menšinové názory často nekompetentních a neinformovaných ministrů členských států, evropským Senátem, který by zabezpečoval rovnoprávné zastoupení všech států a poskytoval místo i opozičním senátorům. Tímto by se umožnil politický boj proti bruselské byrokracii, nikoliv schovávanou za zády Velké Británie.

Ani strach z řetězového šíření nacionalismu a separatismu v Evropě není opodstatněný. Skotsko, které by po vystoupení Británie z EU pravděpodobně znovu hlasovalo o své nezávislosti, nemá potenciál takovouto reakci spustit. V současné Evropské unii existuje pouhých šest případů reálné hrozby separatismu založeného na nacionalismu, a všechny jsou okrajové. Kromě Skotska v rámci Velké Británie se ještě jedná o Katalánsko a Baskicko v rámci Španělska, Vlámsko v Belgii, Severokyperskou tureckou republiku na Kypru a případně (pouze poslední dobou) Korsiku ve Francii. Všechny další zmiňované hrozby jsou nereálné.

V severní Itálii stále převažuje sounáležitost s Itálií, ve Walesu tvoří Welšané menšinu, podobně jako irští katolíci v Severním Irsku, Baskové ve španělském regionu Navarra nebo Bretonci ve francouzské Bretani. Katalánskojazyčné regiony Valencie, Aragón a Baleáry ve Španělsku i autonomní Galície jsou pevně integrovány do Španělska a separatisté tu tvoří politicky bezvýznamné skupiny. Dokonce i na tradičně konfliktním Balkáně existují po etnických čistkách v 90. letech pouhá dvě ohniska nacionálního separatismu – Republika srbská v Bosně a Makedonie, kde roste podíl albánského obyvatelstva. Jak je patrné, odchod Velké Británie z Evropské unie by nezpůsobil žádný dominový efekt rozpadu států, protože v Evropě je počet reálných hrozeb separatismu velmi omezený. Naopak, nezávislost Skotska, Katalánska, Vlámska a Baskicka by posílila federativní síly založené na národních státech na úkor konceptu Evropy regionů, který využívají centralistické síly v Bruselu, snažící se o vznik unitárního superstátu skládajícího se z nenárodních regionů.

Spojené království má dobré důvody pro vystoupení z Evropské unie, které je třeba respektovat. Londýnská City jako jedno ze dvou nejdůležitějších finančních center světa potřebuje nebýt spoutána předpisy Evropské unie. Britská dominia, která se nachází pod enormním tlakem Číny (Austrálie a Nový Zéland) a Spojených států (Kanada), potřebují mít v Británii blízkého hospodářského i bezpečnostního spojence v dnešním globalizovaném světě, a to i přes jejich současnou republikánskou emancipaci. A Británie potřebuje prohlubovat své hospodářské i bezpečnostní svazky se Spojenými státy. Dělá-li to Británie uvnitř Evropské unie, hraje roli páté kolony, často proti zájmům států na evropském kontinentu. Ale jestli by to dělala jako nečlen EU, mohlo by to být ve prospěch všech a mohla by být funkčním mostem mezi USA a EU.

Vystoupení Spojeného království z Evropské unie by mohlo Evropu stabilizovat. Naopak, kdyby referendum dopadlo těsně ve prospěch jeho setrvání v Unii, vyvolalo by to další požadavky z Británie na volnější vztahy s Unií, další referenda o její vystoupení. Národy Evropské unie si tuto trvalou nestabilitu v nejbližších desetiletích nemohou dovolit. Potřebujeme politickou integraci, společnou ochranu hranic, obranu ekonomických, bezpečnostních a kulturních zájmů evropských národů před vnějšími hrozbami ze strany Ruska, Blízkého Východu, Číny, USA a dalších aktérů.