Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: Británie, Francie a Itálie, 1921

Na jaře 1921 Britové a Francouzi zradili Kurdy, když nepodpořili jejich povstání. Také nezabránili imperiální výpravě křesťanského Řecka a Itálie proti Turecku, které přivedly Kurdy do náruče tureckých nacionalistů.

Mezi březnem a červnem 1921 Britové a Francouzi, ovládající sousední Mezopotámii a Sýrii, zradili Kurdy. Nepodpořili jejich povstání v Dersimu a Koçgiri, nepomohli kurdským nacionalistům v šíření jejich idejí mezi sunnitské kmeny a nezabránili, aby Itálie a Řecko podnikly imperiální výpravu do tureckého vnitrozemí, která sjednotila muslimské Kurdy s Turky proti "křesťanským imperialistům".

Turečtí nacionalisté se snažili prezentovat úsilí křesťanských Arménů a Asyřanů o samosprávu jako snahu imperialistů o ovládnutí Turecka. Naopak, svou imperiální expanzi na úkor Kurdů, Arménů a Asyřanů, likvidaci jejich státnosti a rozsáhlé deportace jejich obyvatel považovali za Tureckou válku za nezávislost.

Do přízně mnoha kurdských kmenů se turečtí nacionalisté vetřeli panislámskými apely, jelikož většina kurdské společnosti byla silně věřící. V tom Turkům pomohly dvě události. První byla okupace osmanského hlavního města Istanbulu (britsko-francouzskými) "vojsky nevěřících", a tím držení sultána, který byl současně chalífou – vůdcem všech věřících muslimů, v zajetí. Druhou byla invaze "vojsk nevěřících", Italů a Řeků, na "posvátnou muslimskou půdu" západní a jihozápadní Anatolie v dubnu-květnu 1919.

Turečtí nacionalisté tak Kurdy získali na boj za islám proti nevěřícím imperialistům, na sliby autonomie a rovnosti mezi Turky a Kurdy. Turci podnítili i dvě významné kurdské osobnosti mimo území dnešního Turecka k povstáním proti nevěřícím Britům. Byli jimi Simko Shikak v oblasti íránské Urmie a Mahmúd Barzanji v Mosulském vilajetu.

V rámci konfliktu mezi parlamentem a šáhem v Íránu během první světové války okupovali střídavě různé části Íránu Rusové, Britové a Osmané a došlo k rozpadu státní moci v zemi. Území íránského Ázerbájdžánu a Kurdistánu, od Tabrízu po Kermánšáh, okupovala střídavě ruská a osmanská armáda.

V létě 1918 ovládl Simko, kmenový náčelník konfederace Shikak, oblast Urmie. Ta byla ale po Asyrské genocidě (Sayfo) v sandžaku Hakkari v roce 1915 osídlována přeživšími asyrskými křesťany. V březnu nechal Simko zavraždit asyrského patriarchu Mar Shimuna XIX. Benyamina a masakroval Asyřany prchající před osmanskou armádou, kteří v Urmii usilovali pod vedením generála Aghy Petrose o vytvoření vlastního státu.

Simko umožnil volný přechod osmanských sil bojujících proti Arménii a pronásledujících Asyřany v roce 1918, jakož i tureckých nacionalistických sil, které se v letech 1919-22 snažily od Britů získat Mosulský vilajet – severní třetinu dnešního Iráku. Postupně se Simkovi povedlo svou vládu rozšířit na severní třetinu íránského Kurdistánu, než byl v roce 1922 poražen íránskou armádou.

V květnu 1919 vypuklo s tureckou podporou v Sulejmánii v Mosulském vilajetu protibritské povstání Mahmúda Barzanjiho, šejcha súfijského bratrstva Kadirí, který se prohlásil vládcem všeho Kurdistánu. Britové porazili Barzanjiho v červnu a deportovali jej do indického exilu.

Když se Britům nedařilo vytlačit turecké síly z Mosulského vilajetu, umožnili Mahmúdovi Barzanjimu návrat z vyhnanství a jmenovali ho guvernérem Sulejmánie. Ten ale znovu povstal proti Britům a v listopadu se vyhlásil za krále Kurdistánu. Jeho proturecké Království Kurdistán tvořilo území sandžaku (kraje) Sulejmánia a bylo poraženo Brity až v červenci 1924.

Také v horní Mezopotámii, dnešním jihovýchodním Turecku, se povedlo tureckým nacionalistům získat na svou stranu mnoho kurdských vůdců. V červenci-srpnu 1919 se turečtí nacionalisté poprvé shromáždili právě na čerstvě dobyté arménsko-kurdské půdě, na Kongresu v Erzurumu. Za pomoci Sdružení pro obranu práv východní Anatolie se sešlo 56 muslimských delegátů tzv. Šesti vilajetů a Trabzonu, které byly částečně pod arménskou, britskou a francouzskou okupací, a odmítli oddělení tohoto území od Osmanské říše. Vytvořili devítičlennou vládu Mustafy Kemala, do které byli zvoleni i tři Kurdové: Hadži Musa Beg, náčelník kmene Khwiti, Sadullah Efendi, bývalý poslanec osmanského parlamentu za město Bitlis, a Fevzi Efendi, šejch súfijského bratrství Nakšbandí z Erzinjanu.

Následně se v září 1919 sešlo 38 delegátů z celé Anatólie na Kongresu v Sivasu, kde byl přijat Národní pakt. Ten požadoval, aby všechna území s muslimskou většinou, která nebyla okupována velmocemi k datu příměří z Mudros (říjen 1918), vytvořila vlast tureckého národa. Turecko mělo být nezávislé a bezpečnost Istanbulu a úžin mělo zaručit samo Turecko. Kongres požadoval vznik arabských států nezávislých na mandátu velmocí. Referenda připouštěl pouze v oblastech, které Turci ztratili ve prospěch křesťanských zemí – Arménie, Gruzie, Bulharska nebo Řecka: v západní Trácii (do r.1913 osmanské, 1913-19 bulharské, po r.1919 řecké) a v oblasti Kars-Batum (do r.1878 osmanské, 1878-1918 patřící Ruské říši, 1918-22 střídavě arménské, ázerbájdžánské, turecké a gruzínské, od r.1922 turecké). Práva menšin v Turecku měla být reciproční k právům muslimských menšin v sousedních státech (zejména v Řecku a v Arménii).

V říjnu 1919 podepsali turečtí nacionalisté s osmanskou vládou Protokol z Amasye, podle něhož byly vyhlášeny parlamentní volby a nový parlament měl oficiálně schválit Národní pakt ze Sivasu. Nacionalisté a osmanská vláda definovali novou zemi jako "území obydlená Kurdy a Turky". V lednu 1920 se v Istanbulu sešel nový parlament a Národní pakt schválil. V reakci na to začaly mocnosti Dohody v březnu zatýkat v Istanbulu nacionalistické poslance a v dubnu panovník rozpustil parlament.

Asi 100 poslanců uprchlo do Ankary a spolu se 190 delegáty nacionalistických organizací, zejména Sdružení za obranu národních práv, vytvořili v dubnu Velké národní shromáždění. To se stalo současně parlamentem i vládou a jeho předsedou se stal Mustafa Kemal. Ve shromáždění bylo zastoupeno i 72 Kurdů. V květnu byla zahájena tzv. Turecká válka za nezávislost, která měla z území definovaných Národním paktem jako turecká, vypudit britská, francouzská, italská, řecká, arménská a gruzínská vojska.

Nakonec v lednu 1921 byla přijata ústava, která ustanovila suverénem lid. Aby ji muslimové nezavrhli, vyhnula se přesnému určení státní formy – zda bude republikou nebo konstituční monarchií. A aby si udržela přízeň Kurdů, ani nedefinovala Turecko jako národní stát Turků.

Osmanské vilajety byly zrušeny, zatímco mutasarifáty a sandžaky byly přetransformovány na nové provincie (vilayet, později il). Nižšími jednotkami se staly okresy (kaza, později ilce) a obvody (nahia). Armény obydlený sandžak Horní Cilície (Kozani) a od Arménie získaný sandžak Ardahan ale nebyly povýšeny na provincie. Po sérii kurdských povstání ve 20. letech bylo zrušeno pět kurdských provincií: Muş, Genç, Dersim, Ergani a Siverek.

Kurdští nacionalisté ze Společnosti za vzestup Kurdistánu již od roku 1918 organizovali městské obyvatelstvo ve snaze připravit jej na nezávislý Kurdistán po podpisu Smlouvy ze Sévres, který se očekával až v roce 1919. Pro svou věc poslali na pařížská mírová jednání delegaci vedenou Šerifem Pašou, který měl dobré vztahy s Armény. Organizaci se ale nepovedlo proniknout na kurdský venkov. Většina muslimských kurdských kmenů, které byly na rozdíl od měšťanů ozbrojené, dala tak přednost propagandě tureckých nacionalistů, kteří burcovali Kurdy do boje proti nevěřícím a za chalífu.

Pro věc Kurdistánu tak Společnost za vzestup Kurdistánu získala mezi kmeny pouze alevitské (kizilbašské) kmeny, které obývaly oblast sandžaku Dersim (dnešní provincii Tunceli) a také okres Kotch-Kiri vilajetu Sivas (dnešní okresy Zara a Imranli provincie Sivas), který se nacházel západně od řeky Eufrat, tedy podle mírové smlouvy ze Sévres mimo hranic Kurdistánu. Ti v březnu 1921 povstali v Povstání Koçgiri, ale Francie a Británie je nepodpořily. Povstání bylo poraženo tureckými nacionalisty již v červnu.

Mustafa Kemal v té době, kdy už "křesťanské imperialisty" porazil a téměř všechny křesťanské Armény, Asyřany a Řeky ze země vyhnal, islám jako spojence nepotřeboval. V době, kdy se chystal hodit islám na čele s chalífou přes palubu a byl spojencem radikálně protináboženského sovětského Ruska, naopak potřeboval spojence mezi obyvatelstvem, které vyznávalo jiný než sunnitský islám. Proto byli Alevité jako spojenci velmi užiteční.

Mustafa Kemal tak udělal z Alişan Beye, vůdce alevitského povstání a náčelníka kurdského kmene Koçgiri, poslance tureckého parlamentu. Alevité následně vzdali boj za kurdskou nezávislost a přešli na stranu tureckých nacionalistů. Dokonce Velké národní shromáždění Turecka v únoru 1922 jednalo o návrhu zákona na autonomii Kurdů. Návrh počítal s vytvořením autonomní správy a Kurdského národního shromáždění, v nichž mělo být umožněno používání kurdštiny, podobně jako její výuka ve školách. Návrh zákona ovšem poslanci odmítli.

Britové a Francouzi nepodpořili vznik Kurdistánu v souladu se Smlouvou ze Sévres. Nepomohli kurdským nacionalistům v kontaktech se sunnitskými kurdskými kmeny. Naopak, jejich podpora řecké imperiální invazi do vnitrozemí Anatolie obydlené Turky a směrem na Ankaru, a italské invazi v Turky obydlené oblasti Antalye, byla rozhodující pro vítězství propagandy tureckých nacionalistů mezi kurdskými kmeny.

Ke snadné porážce kurdského povstání v roce 1921 přispěla nejen zrada Britů, Francouzů a Italů, ale i zrada sovětského Ruska, které podepsalo v březnu 1921 s tureckými nacionalisty spojeneckou smlouvu a dodalo jim potřebné zbraně a peníze.