Proč je kurdské referendum o nezávislosti oprávněné?

Před včerejším referendem o nezávislosti iráckého Kurdistánu zástupci velmocí a OSN intenzivně žádali jeho prezidenta Barzáního, aby pod záminkou řešení důležitějších otázek upustil od referenda. Co jsou ale ty důležitější otázky?

Boj proti Islámskému státu? Ten je již téměř poražen. Světoví lídři s neskutečnou koloniální nabubřelostí přijímají rozsáhlou kurdskou pomoc v boji s islámskými extrémisty a současně odmítají jejich touhu po nezávislosti.

Stabilizace Iráku? Vždyť ta by znamenala definitivní konec snů na kurdskou nezávislost. Navíc Irák byl relativně stabilní jen do odchodu amerických vojsk v prosinci 2011. Po jejich odchodu degradoval v sektářskou diktaturu a přímo tak vystlal cestu expanzi Islámského státu.

Nebo to je rozdělení ropy mezi Kurdistán a Bagdád? Vždyť precedens pro takový kompromis na stejném území již existuje: od roku 1926, kdy byl Mosulský vilajet, zahrnující i většinu dnešního iráckého Kurdistánu, přes turecký odpor anektován do Iráku, dostávalo Turecko po dobu 10 let část ropných příjmů tohoto regionu.

A kdo by si myslel, že oddělení Kurdistánu s ropnými nalezišti způsobí Iráku katastrofu, je na omylu. Dosavadní vývoj ukázal, že téměř každý arabský stát, který byl závislý na vývozu ropy nebo plynu, zneužil svého postavení k tomu, aby se vládnoucí vrstvy osamostatnily od závislosti na daňových poplatnících. V konečném důsledku to vedlo k politické nesvobodě a k neúspěchu odvětví, která nejsou svázána s ropou a plynem. Jinými slovy, je demagogií tvrdit, že ropné bohatství znamená bohatou zemi. Čím více ropy arabský Irák má, tím je to horší zpráva pro jeho běžné obyvatele.

Kurdistán neohrožuje Turecko ani Írán

Velmoci se alibisticky obávají odporu Turecka a Íránu. Přitom v posledních šesti letech bylo jedním z jejich úkolů právě nastolení modelu takového Kurdistánu, jenž by celistvost Turecka a Íránu neohrozil. Vědí to od prvního kurdského referenda v lednu 2005, nebo minimálně od fatálního selhání iráckého státu v létě 2014, kdy byli Kurdové ponecháni napospas Islámskému státu. Velmoci v tomto úkolu selhaly a dnes se vymlouvají, že za to mohou iráčtí Kurdové. Turecko-kurdský mír z let 2013-15 dokázal, že takový model možný je. Vyžaduje to, aby USA, Turecko a Írán měly určitou kontrolu nad nezávislým Kurdistánem.

USA by tam měly mít stálou vojenskou přítomnost, aby zabránily turecké invazi do Kurdistánu. Turecko by mělo Kurdistán zapojit do svých regionálních organizací, aby jej mělo pod kontrolou politicky. Jedná se zejména o turecko-středoasijskou Turkickou radu, turecko-íránsko-pákistánsko-středoasijskou Organizaci hospodářské spolupráce (ECO) a turecko-ruskou Organizaci černomořské hospodářské spolupráce (BSEC). A Írán by mohl v Kurdistánu umístit své jednotky pod americkou ochranou. Na toto již existuje precedens. V rámci operace KFOR byly ruské jednotky umístěny v jednotlivých okupačních zónách NATO v Kosovu: v Kosovské Kamenici v americké zóně, v Mališevu v německé a v Lauši ve francouzské zóně, jakož i na letišti Priština-Slatina v britské okupační zóně. Obdobně byly ruské jednotky umístěny v Bosně a Hercegovině v rámci operací IFOR a SFOR v zóně Sever pod americkým velením.

Nezávislost Kurdistánu je pro nás morálním závazkem

Proto, že Kurdové byli jedinou významnější sílou, která celé tři roky čelila Islámskému státu a byli celou dobu jediným stabilním prvkem v Iráku a Sýrii. A také na odčinění hanby, že je Západ i Rusko mnohokrát zradili.

Koloniální Sykes-Picotova hranice, jež je rozdělila mezi britskou a francouzskou správu, je dodnes rozděluje mezi Irák a Sýrii. Američané se po 1. světové válce alibisticky stáhli do izolace a nepostavili se za jejich právo na sebeurčení podle mírové smlouvy ze Sévres. Britové v červenci 1926 rozprášili Kurdské království a v lednu 1926 prosadili anexi Mosulského vilajetu do Iráku. Rusové nejdřív v roce 1930 zrušili jejich autonomní Rudý Kurdistán (v letech 1923-29 Kurdistánský újezd, v roce 1930 Kurdistánský okruh), který se nacházel na území Ázerbajdžánu, mezi Arménií a Náhorním Karabachem. Následně v roce 1937 násilně deportovali Kurdy do střední Asie v akci známé i jako kurdská genocida. A nakonec Rusové v prosinci 1946 zradili kurdskou Mahábádskou republiku v severozápadním Íránu, která byla okupována Íránem.

Nacionalismem proti islamismu

To, že celý Blízký Východ stojí na stabilitě a celistvosti jeho pěti klíčových států, Turecka, Íránu, Pákistánu, Egypta a Izraele, je nesporné. Ale to nás neopravňuje trvat na neměnnosti hranic selhávajících států, jakými jsou Irák, Sýrie, Jemen, Libye nebo Afghánistán. Dnes jde o nezávislost Kurdů v Iráku a Sýrii, nikoli jinde. Kdo zná historii, ví, že dominové efekty a řetězové reakce se běžně nevyskytují a že není třeba se obávat destabilizace Turecka ani Íránu.

Otázka dnešní kurdské nezávislosti je důsledkem Arabského jara, které vedlo k expanzi arabského nacionalismu a sunnitského islamismu. Tato arabská emancipace potrvá několik dalších desetiletí a jakékoliv nearabské národnosti, včetně Kurdů, jsou během této emancipace v arabském světě v existenčním ohrožení. Expanze Islámského státu v létě 2014 také ukázala, že početní menšiny na hranici Mezopotámie a Kurdistánu - Jezidy, Fajlije, Šabaky, Turkomany a křesťanské Asyřany dokáže ochránit jedině Kurdistán. Je logičtější oslabenému Kurdistánu velmocensky nadiktovat územní autonomii těchto menšin, než je znovu balamutit neuskutečnitelnou představou multietnického Iráku nebo Sýrie.

Jediná síla, jež je momentálně schopna zabrzdit rozpínání islamismu mimo arabský svět, je nacionalismus. Proto je důležité podpořit nacionalismus kurdský, turecký, perský (íránský), tádžický nebo uzbecký. Mementem by měl být Afghánistán, kde udržování jeho celistvosti za každou cenu způsobilo, že dnes již Tálibán ovládá i některé etnicky tádžické a uzbecké oblasti, kde ještě před desetiletím neměl žádnou šanci.

Evropská optika je zavádějící

Máme zvyk dívat se na svět evropskou optikou, a to je chyba. V Evropě uznáváme neměnnost hranic, protože ony definují národní státy, a jsou to především politické národy, které legitimizují demokratický stát. V tomto smyslu bylo vytvářeno mezinárodní právo "bílého muže", vycházející z progresivistické vize světa, že společnosti v rozvojovém světě jsou na stejném stupni vývoje jako společnosti rozvinutých zemí. A v tomto smyslu dnes někteří evropští intelektuálové brojí za multietnický Irák a Sýrii a proti kurdské nezávislosti jako projevu zastaralého a překonaného nacionalismu XIX. století.

V arabském světě ovšem probíhá najednou několik procesů, které u nás v Evropě probíhaly před mnoha generacemi: náboženské války XVI. a XVII. století, politická emancipace mas, národní obrození a průmyslová revoluce XIX. a XX. století a informační revoluce XXI. století. Společenský vývoj Blízkého Východu se nachází na úrovni evropských mnohonárodních monarchií na přelomu 18. a 19. století. Většina evropských států (např. minimálně 20 z 28 členů EU) dnes odvozuje svou legitimitu právě z rozbití těchto mnohonárodních monarchií. Proto se nemůžeme alibisticky tvářit, že Irák a Sýrie jsou nedělitelné.

Proto je scestný argument, že o své budoucnosti mají rozhodnout sami Iráčané nebo Syřané. Dnes, po Velké válce s Islámským státem, je v oblasti potřeba podobného velmocenského zásahu zvenku, jaký po 1. světové válce umožnil vznik národních států v našem regionu, jakými byly Polsko, Československo, Maďarsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko nebo Litva. Kurdští pešmergové jsou dnes vítězem velké války, podobně jako československé legie před stoletím, a tak bychom se k nim měli chovat.

Argument, že kurdskou nezávislost vylučuje ústava Iráku - státu, jehož vojenské jednotky se dobrovolně vzdaly Islámskému státu, jenž fatálně selhal a neochránil své obyvatelstvo před zvěrským režimem Islámského státu, je podobně neobhajitelný.

Irácký systém vícero politických stran nemá nic společného s evropskou demokracií. Jsou to strany jednotlivých etnických a náboženských skupin. Lidé nehlasují na základě demokratické volby, ale na základě svého původu.

My s tím máme zkušenosti z východní Evropy před čtvrtstoletím. Kdyby nebylo došlo k vzniku nezávislého Slovenska, velké množství Slováků by asi dodnes volilo Mečiara a jeho spojence, kteří by donekonečna omílali nedostatečnost pražského penězovodu, vykořisťování Slovenska nebo český imperialismus. Demokracie by byla možná pouze v českých zemích, které považovaly Československo do značné míry za svůj národní stát, ale na Slovensku nikoli. Nebýt rozpadu Jugoslávie, i když krvavého, nebyla by vznikla demokracie v Chorvatsku ani v Srbsku a u moci by stále mohli být Miloševićové, Tudjmanové a jejich pohrobci podněcující tyto národy jeden proti druhému.

Federace ani autonomie nikdy nefungovaly

Snažíme-li se nabízet Kurdům federaci nebo autonomii v rámci Iráku nebo Sýrie, měli bychom se poohlédnout do nedávné minulosti. Za posledních 100 let žádná federace nebo autonomie v arabském světě (s výjimkou Spojených arabských emirátů) nepřežila své tvůrce.

Spojené království Libye (1951-63) - federace Tripolitánie, Kyrenaiky a Fezzánu, selhalo a bylo nahrazeno unitární monarchií. Jihoarabskou federaci (1962-67) složenou z členských emirátů po dekolonizaci ovládli marxisté a nahradili ji Jihojemenskou lidovou republikou. Roku 2014 se v Jemenu nově dojednaná šíitsko-sunnitská federace nedočkala ani své implementace. Spojené království Hidžázu a Nadždu (1926-32) bylo nahrazeno centralistickou Saúdskou Arábií. Diktátor Násir si po spojení Egypta a Sýrie (1958-61) na federaci ani nehrál. Neslavně skončila autonomie Aláwitů a Drúzů v Sýrii (1922-36). Autonomní stát ibáditských kmenů Omán (1920-59) byl násilně připojen k sultanátu Maskat a vznikl tak unitární Omán.

Alžírští nacionalisté balamutili obyvatele berberských regionů Kabýlie a Aurés autonomními vilajety (1954-62), po vyhnání Francouzů je ale podvedli. Jihosúdánští křesťané si vybojovali v Súdánu autonomii (1972-83), diktátor Nimeirí ale proti nim rozpoutal válku. Vybojoval si ji i černošský Dárfúr (2007-16), po podvodném referendu súdánského diktátora Omara Bašíra ji ovšem ztratil.

Autonomie Mosulského vilajetu (1918-26), kde tvořili Kurdové polovinu obyvatel, skončila anexí do unitárního Iráku krále Faisala. Iráckým Kurdům slibovali autonomii diktátoři strany Baath. Kásimove sliby z let 1958-59, resp. al-Bakrove sliby z let 1970-73 se nenaplnily a místo nich tito diktátoři proti Kurdům rozpoutali 1. a 2. irácko-kurdskou válku (1961-70 resp. 1974-75). Saddám Husajn se neštítil ani genocidní operace Anfal (1986-89) a použití chemických zbraní. Až pod ochranou americké bezletové zóny uspěla kurdská autonomie v roce 1992.

A vzpomeňme si na spory o článku 3 irácké ústavy v roce 2005, kdy Kurdové zabránili definici Iráku jako arabského státu. Dokud Kurdové nezískají nezávislost od arabských států, dokud se nezmění hranice Iráku, Sýrie nebo Jemenu, není myslitelná ani skutečná arabská integrace, protože všechny tyto státy se budou utápět v národnostních a sektářských sporech a z toho plynoucím vzájemném nepřátelství.