Paměť místa

Dnešní zamyšlení bude na téma paměti místa. Vrátíme se do dětství, domů, na oblíbené místo. Co takové místo tvoří? Jak moc jsou důležitá místa, stromy, vzpomínky v našem životě?

Když se vrátíme po nějaké chvíli domů, hledáme vědomě nebo podvědomě známé věci. Hledáme strom, kam jsme lezli vysoko do koruny, cestu, kde jsme poprvé utíkali z kopce. Hledáme oblíbenou knihu a starý domek u trati, kde jsme hráli na schovávanou.

Doba funguje dnes hodně jinak a hodně lidí vůbec nebydlí tam, kde se narodili. Na tom samozřejmě není nic divného nebo špatného. Ale respekt k tomu, co tvoří domov, na novém místě pobytu najednou nějak nefunguje, protože to nejsou naše vzpomínky, ale vzpomínky někoho, kdo odsud už odešel a my přišli na jeho místo. Často nechápeme, k čemu a proč tu měli předchůdci pouto. Anebo v úplně nových domovech, kde paměť teprve vzniká.

Snažíme se usilovně ji vytvořit pomocí roztomilých předmětů, fotek, vzpomínek odjinud. Anebo tam, kde nebydlíte kvůli tomu, že je to domov, ale kvůli tomu, že je to třeba nejdostupnější v danou chvíli a vlastně tady být ani nechcete. Potom domov -  a paměť místa - nevzniká, protože byste možná radši někdy zapomněli.

Naše krajina je plná vzpomínek těch, co ji vytvořili. Dnes už asi většině z jejich odkazu vůbec nerozumíme  a někdy možná povrchně rekonstruujeme stavby nebo obnovujeme místa. Každopádně stojí za to chodit s otevřenýma očima a přemýšlet o lidech, kteří vytvořili prostředí, kde žijeme. Dnešní doba je jedinečná svou mocí změnit rozsáhlé území k nepoznání. S sebou pak bere mnohdy všechnu paměť místa, všechny věci, stromy, stavby, cesty.... Nenávratně mizí kus naší historie, našeho domova. Najednou se nemáte čeho chytit, ztraceni v dálničních sjezdech, jejichž radiusy jsou všude stejné.

Domov si nosíme v hlavě, ve vzpomínkách. V paměti. Stálo by však  za to probudit paměť také  tam, kde je ještě fyzicky přítomná - a nezničit všechno staré, čemu třeba jen krátce nerozumíme. Je to mnohem zajímavější než nová vrstva, která přemaže všechno předchozí. Jedinečnost prostředí, tvořená vrstvami času, kdy každá doba něco přináší.

Aby bylo jasno, nejsem žádný staromilec:) Jenom si myslím, že není nutné vždycky všechno přebourat a že stojí za to občas oprášit třeba nějakou drobnou stavbu, nebo znova použít kamenné dlažební kostky tam, odkud je dávno někdo vyndal a odvezl pryč. Anebo vyčistit a obnovit starý sad. Snažím se udržet si paměť.