Každý potřebuje svoji Táňu

Táňa je Ukrajinka, která žije v Čechách už víc než čtyři roky, takže nepřišla s loňskou uprchlickou vlnou. Je jí asi sedmnáct, studuje střední školu. Pomáhá mi s administrativou, posílá balíčky. Někdy vyzvedává děti ze školky.

Je na ni spoleh a jen tak něčeho se nelekne. Vznešeně tomu říkám, že je moje asistentka. Několikrát jsem jí nabízela tykání a začala jí tykat. A ona mi vytrvale vyká a říká mi paní Habrielo. Už nám to nějak zůstalo.

A když Táňa potřebuje poradit něco s češtinou nebo literaturou do školy, tak jí to ráda vysvětluju, nebo jí půjčím knížku nebo tak něco. Je chytrá a na to že je puberťák, tak má spoustu věcí dobře srovnaných. Minulý týden jsme si chvíli povídaly o umělé inteligenci, a pak o RUR a Čapkovi. Chtěla jsem jí půjčit Válku s mloky, protože to mají v četbě k maturitě, ale nakonec jsem to doma v knihovně nenašla, asi je to ještě u babičky na Spořilově. No, a jak tak povídáme o tom Čapkovi, tak najednou Táňa začne vyprávět o Ukrajině. Což normálně nedělá. Že tam minulý týden byla za kamarády, který propustili po roce z ruskýho zajetí.

Po roce.
Z ruskýho zajetí.
Tániny kamarády.

Jsou to čtyři třiadvacetiletý kluci.
A teď mi začala popisovat, jak se vrátila domů jen kuli nim, na týden. Každý den za nima chodila do nějakýho rehabilitačního centra v Kyjevě. A popisovala ty klasický post traumatický scény jak vystřižený z odborný literatury nebo z válečnýho filmu. Jak se baví jen mezi sebou. Nebo jen mlčí a dívají se do země. Jak chtějí zpátky na frontu.

A ona se s nima snaží navázat rozhovor. (Ale o čem, vždyť byli rok v ruským lágru, o čem by se tak s nima mohla bavit?). A dělá to nejlepší, co umí. Je tam s nima. I mi popisovala, jak když tam je, jak se jí rozostří smysly a celou její pozornost zaberou ty mlčenlivý sedící postavy jejích kdysi snad (před sto lety?) kamarádů. A že se jich třeba zkusila zeptat, kolikrát se za tu dobu sprchovali. Tak prej dvakrát. Dvakrát za ten rok aby bylo jasno.

Je slunečný červnový odpoledne v mírumilovný Praze a já tu poslouchám, jak mi Táňa vypráví svoje zážitky. A snažím se jí nějak poradit, a povzbudit, že to dělá dobře, a že to vlastně líp ani nejde a že i navzdory tomu, co ona udělá, se stejně možná ti kluci seberou a půjdou na frontu a tam se nechají zastřelit, protože nic jinýho si nedovedou představit.

A já je chápu. Bože, jak já je chápu, co jinýho se dá dělat, když ti někdo ukradne rok života a rozseká ho na cucky? A jo, můj praděda byl v nacistických lágrech několik let a napsal o tom knihu. Takže si velmi  živě umím představit, co tam ti kluci mohli zažít a že pro ně fakt jiný východisko než se uchlastat nebo se nechat zastřelit není.

Ale možná. Možná, že tahle moje Táňa pro ně bude světlo v tý nekonečný tmě plný hrůzy a strašlivýho hněvu a vzpomínek, který fakt nikdo nechce mít. Možná, když já povzbudím Táňu, tak Táňa pak povzbudí ty kluky, že přeci jen ještě má smysl zkusit žít dál. Nebo aspoň jednoho. Třeba i já tady ze svýho bezpečnýho kouta světa můžu dobrým slovem poslat někomu kousek naděje o pár set kilometrů dál. Třeba jo.

Tak to dělám. Vypadá to jako malá věc. Ale někdy se i malá věc počítá. Protože dost často jiné než malé věci v moci nemáme. A tak budu tyhle malé laskavé skutky dělat dál.

Protože svět Táňu potřebuje.
A nejen svět, i já.
A ti kluci.