Epilog za bráchu

Myslela jsem, že zvládnu napsat epilog pro svýho bráchu, kterej umřel před osmi lety, … a nevím teda. Kroužím kolem toho, už už začnu psát větu a pak se toho leknu, vlezou mi slzy do očí a je to zase pryč. Bojím se toho. 

Smrt je tak bezejmenná hrůza, že i když máte dojem, že už to přece musíte mít zpracovaný, tak ne, nemáte. Nebo nevím jak vy, ale já nemám.

Bylo léto a vedro k chcípnutí, možná ten první rok, jak začalo být fakt nesnesitelně. Švvagorvá mi tehdy zavolala, akorát jsme nastartovala auto, že pojedu za zákaznicí, a ona volá, jestli u nás není můj brácha, její muž. No nebyl že jo. Pointa celýho toho příběhu je, že už v to pondělí byl dva dny mrtvej.

Něco v mozku nebo v duši vám řekne, co tenhle telefonát neznamená. Víte, že brácha nevyrazil na neohlášenej vandr. Vyhýbáte se tomu poznání, občas si připustíte, pakliže jste hodně přímý sami k sobě, a to já v celku jsem, že to vlastně víte.

A plyne den za dnem, hodina za hodinou. A furt nic. Nic novýho. Brácha není. Zmizel. Nebere telefon. V historii jeho prohlížeče může jeho žena najít návod na uvázání katovský smyčky. To člověku klid nepřidá.

Podle GPS v jeho telefonu jde dohledat, že byl naposledy někde v Brdských lesích. Někdo ho možná viděl na zastávce autobusu. A pak se vyhlásí celostátní pátrání. Kamarádi, který znáte vlastně jen krátce, jdou dělat rojnici, aby ho zkusili najít. Já nešla. Ta představa, že najdu jeho mrtvolu... Ne, to nepotřebuju. Zůstala jsem doma a zkoušela něco dělat, zvala jsem kamarádky na návštěvu. Společně jsme vařily, dělaly cokoli. Protože ta bezejmenná hrůza se na nás tlačila ze všech stran. Nebo jsem hlídala bráchovu rok a půl starou dcerku, aby jeho žena mohla chodit do krizovýho centra nebo na policajty nebo někam.

A pak v neděli telefonát. Po týdnu. Našel ho pejskař na procházce. Na stromě. Asi to nebyl hezkej zážitek. Jo, byla to hrůza, ale ulevilo se mi. Ulevilo se nám všem (počítám?), protože definitivní jistota je mnohem, ale mnohem lepší než ta příšerná kosti žeroucí nejistota.

Neměli jsme s bráchou v dospělosti moc blízkej vztah. Žili jsme hodně rozdílný životy. Měli jsme jinej světonázor. Ale jako děti to bylo jiný, v pubertě jsem ho bránila, podporovala, obdivovala jsem jeho znalosti. Hodně jsme se vzájemně svěřovali. Jo, byla jsem starší, tak jsem možná měla nějaký výhody a ne vždycky jsem si to uvědomovala.
A pak se sebral, vzal provaz a umřel.
Tečka.

Vole. 
O tom, jak špatně popsali jeho rakev v krematoriu, no, to už je spíš humor a óda na statečnost a urputnost švagrové, která nedala, než že jí ukážou kus těla, aby měla jistotu, že v té rakvi je fakt její zesnulý manžel. A nakonec ty policajty udolala aby jí ukázali aspoň ruku, aby ji mohla identifikovat. Hustá je prostě.

Tou dobou jsem ještě neměla děti, tak jsme pak často a rádi pečovali o neteř. A i díky tý ztrátě jsem se nakonec odhodlala, že na to umělý oplodnění půjdu a teď máme děti dvě. A k tomu neteř. Tak díky brácho. Jesltis způsobil to, že se tvoje nerozhodná sestra rozhoupala k tomu, že čekat dál na zázrak asi nemá cenu, pojďme do toho říznout, tak to k něčemu bylo. Tvoje dcera je krásná a chytrá a máme ji moc rádi. Tak tam pozdravuj babičku a oba dědy.

Časem taky přijdem.

Pa.