Tak nám zůstanou stravenky, nikdo nebude experimentovat s našimi důchody a každému z nás zůstanou sociální jistoty a stávající standarty. Je důvod oslavovat a být pyšný na hrdiny z levého spektra naší Poslanecké sněmovny. Podařilo se jim totiž přinejmenším odložit reformy, pokud ne zcela je zrušit. Zase jednou zvítězil rozum nad roztahovačností a arogancí. Volejme hurá, hurá, hurá.
A teď se všichni zastavme a zamysleme, co se vlastně stalo, co „úžasného“ se našim „soudruhům“ podařilo spáchat. Jsem si vědomý toho, že ne každý občan je znalý ekonomických pravidel a už vůbec ne znalostí makroekonomie, také jsem si vědomý toho, že žádná věc není nikdy zcela jednoznačná. Čeho jsem si ale vědomý nejvíce, je to, že učiněný ústupek koaliční vlády nás zase o něco více přibližuje zoufalství jiných „postiženějších“ států. Jedná se skutečně o naprosté Pyrrhovovo vítězství. Současné vládnutí nevládnutí koalice mi připadá podobné duchu socialistických vlád, jeden krok vpřed, dva kroky vzad.
Ale pěkně popořadě. Proberme si některé důsledky odkladu avizovaných reforem. Začneme kamenem největším, tím, který se nevědomky valí nejen na naši současnost, ale především na naši budoucnost a budoucnost našich dětí, teda na reformu důchodového systému. Ačkoliv i ministr financí Kalousek si jistě oddychl, že k plánovanému výpadku výběru daní mu nepřibude další „problém“ s výdaji na rozběh důchodové reformy, ve skutečnosti se jedná o problém obrovský, který nadále strukturálně prohlubuje problémy této země. Každý další rok totiž narůstá počet lidí v důchodovém věku zásadním způsobem, což v kontextu úbytku počtu lidí v produktivním věku zcela zásadně boří představu budoucího jednopilířového důchodového systému. Každý jednotlivý rok hraje zásadní roli, což se ovšem zcela projeví až z hlediska budoucího vývoje.
V žádném případě současným důchodcům jejich důchod nezávidím, jedno se jim ovšem upřít nedá, v kontextu budoucího vývoje se jedná o skupinu lidí, kteří na dlouhou dobu obdrželi nejvyšší možný důchod, jaký možnosti této společnosti poskytují. To je samozřejmě v pořádku, ovšem situace, kdy se každoročně významně zadlužujeme už tento čin tak v pořádku není. Jedná se v podstatě o žití této generace na úkor generací dalších. Kdo si ještě doteď myslí, že státy své dluhy platit nemusí, tak buď ztratil zrak anebo soudnost. Pohled na jih tohoto kontinentu musí vystrašit i největšího optimismu. Další velmi častý argument o situaci, kdy by bylo dobré šetřit na korupci a rozhazování našich politiků je sice velmi pochválenihodný, nikoliv však spásný. V situaci, kdy 85 % výdajů státního rozpočtu je vázáno mandatorně se jedná spíše o kosmetické úpravy, neřkuli o sice velmi záslužnou reakci, ovšem ne spásnou. Když si navíc uvědomíme tu krásnou paralelu, kdy každý člověk používá neustále to stejné vyjádření, bylo by potřebné šetřit, nikoliv však na mně, dostáváme se do začarované pasti. A jak z toho ven? Bolestivě, bohužel už to ani jinak nejde. Čas vhodný k legislativním úpravám, tedy k reformám, jsme již dávno promrhali. V dobách, kdy ekonomika rostla, jsme si místo utahování opasků, povolovali na pásku dírku. Levicové vlády se chovaly jako prase před porážkou, rychle se nažrat, dokud tu ještě jsme. Však oni nám to občané nezapomenou. A nezapomněli.
A co s dalšími odklady reforem sociálních výdajů? Asi to samé. Jedná se o kruté vítězství, které v horizontu několika dalších let nepřinese nic dobrého nikomu. Možná se teď někdo raduje, že mu zůstaly sociální dávky anebo že dostane ten či onen příplatek od státu. V několika málo letech se pak bude ale jen smutně dívat na to, jak jeho děti nemohou nalézt žádnou kvalifikovanou práci, jak si budou muset u lékaře zaplatit i za náročné operace, jak si budou muset platit jakýkoliv „nadstandard“, který se bude rovnat dnešnímu standartu. A to vše jen proto, že už skutečně vyschnou zdroje, ze kterých lze brát tak, jak se to dělá dnes. Je to smutné vítězství, které se dotýká nás všech.
S neuvěřením pozoruji, jak se naše civilizace dostala do spáru vlastní lenivosti a neochoty kreativně myslet a pracovat. Jsem v šoku, když sleduji, jak záchranu eura a evropských rozpočtů koordinuje Čína, kdy jedním z největších zaměstnavatelů v ČR je Ind, který navíc znečišťuje prostředí takovým způsobem, že i v Indii by ho veřejně lynčovali.
Každá civilizace se musí po výstupu na absolutní vrchol zákonitě zbortit, aby byla nahrazena civilizací jinou, kreativnější. Co je však smutné, Evropa se hroutí mnohem dříve, než na daný vrchol vystoupala. Hroutí se sama do sebe, díky své zpupnosti a lenivosti.
A základním kamenem tohoto vývoje je právě to, co se právě stalo v našem Parlamentu. Základem naší zkázy je vlastně vítězství, vítězství, které nikomu nic nepřinese, které nás stáhne zase o kousek blíže Řecku a obdobně „smýšlejícím“ státům. Tak tedy kupředu levá, zpátky ni krok.
