Vážení spoluobčané, málo kdy mě něco zvedne ze židle, avšak
jsou věci a situace, které mne nemohou nechat být klidným. Člověk si tak nějak
zvykne na předvolební kampaně, ve skrytu duše je i rád, že demokracie o sobě
dává vědět, a to v poměrně častých intervalech, vždyť od roku 2006 jsme
absolvovali 4 až 5 voleb (některé okrsky volily do senátu), co mi však poslední
dobou naprosto nedává spát, je až nebetyčná drzost některých politiků
v otázkách naší budoucnosti. Ano čtete správně, nebetyčná drzost. Jak
jinak se dá nazvat neustálá manipulace s čísly, kterou provádí některé
strany a to řekněme si upřímně, převážně na levé straně politického spektra.
Člověka by to mohlo nechat i klidným, když se však zamýšlím nad některými
informacemi, které nám podávají určití politici a vzhledem ke své odbornosti,
nemohu to tak nechat být a musím se jakožto „občan“ ozvat.
Téměř každý z nás, alespoň to předpokládám, absolvoval základní školu, tudíž 9 let (u starších generací 8 let) matematiky. Každý z Vás tudíž ať počítá se mnou (nebojte se, není to žádná náročná aritmetika) a musí dospět ke stejným číslům a závěrům jako já.
Čeho se daný výpočet bude týkat? Jak již jsem uvedl, jde především o naši budoucnost. Již dlouhodobě naslouchám nářkům některých politických stran ohledně našich starších spoluobčanů, jak neustále jejich důchod v poměru k průměrnému výdělku ekonomicky aktivních občanů klesá a nedosahuje toho a toho čísla z toho a toho státu. A to je přesně ten prostor, který tyto strany bez ohledu na ekonomickou realitu a základní matematická pravidla vyhledávají, řekněme to na rovinu, k populistickým blamážím našich starších (mnohdy i mladších) spoluobčanů. Mají dokonce svým způsobem v jedné věci i pravdu. Vždyť po pravdě, komu z nás by se to líbilo, po mnoha letech tvrdé práce dostávat od státu v podstatě almužnu, nedosahující mnohdy ani na úroveň zabezpečení základních lidských potřeb. A to je přesně to místo, kdy musím zakročit a pokusit se informovat své bezpochyby soudné spoluobčany. Budu zde polemizovat o otázce důchodů a jejich nedostatečného financování. Začněme nejprve otázkou zdrojů na tyto důchody. Téměř všem politickým stranám je jasné, že chybějící zdroje je potřeba někde uzurpovat, strany se však liší v tom, kde na ně vzít.
Začnu nejprve obecně. Ano, je pravda, existují zdroje, ze kterých lze tento systém dofinancovávat, dokonce jsou velmi často slyšet od samotných lidí. Opravdu je možno krátit peníze poslancům, vysokým státním úředníkům a dalším státním zaměstnancům. Dokonce by si to mnohdy za svou slabou efektivitu i zasloužili. Koho by nezvedalo ze židle, když čte denně v novinách, jakých výdobytků si užívají námi volení spoluobčané. Podívejme se však na základní čísla poněkud skeptičtěji a s větší rozvahou. Nejde nám přece o to peníze jen někomu vzít, ale především o to, peníze někomu dát, což je zásadní rozdíl.
Pro začátek si porovnejme dvě čísla. Zdroje, o kterých mluví hledači pokladů (převážně levicové strany) a náklady, které tak či tak náš stát musí bez ohledu na stranickou příslušnost povinně vyplatit. Jako adekvátní zdroj se jeví zásah do peněz politiků a jejich stran. Jsem poněkud skeptický, když totiž sečtu veškeré výdaje na námi volené instituce (rok 2009), tudíž za to, za co jsme cinkali klíčky v roce 1989, a to výdaje na Poslaneckou sněmovnu (1,2 miliardy), Senát (600 milionů), Kancelář prezidenta (430 milionů) a Úřad vlády (1,2 miliardy). Ať dělám, co dělám, dostávám se na hodnotu cca 3,5 miliard Kč. Pro Vaši informaci, jedná se asi o jednu osmnáctinu toho, co náš stát zaplatí za rok 2009 jen na jistinách státního dluhu (ne na splátkách). Ano, jedná se určitě o zdroj, ale přemýšlejte racionálně. I kdybychom našim „povedeným“ voleným úředníkům vzali polovinu peněz, náš dluh se nezmenší a v podstatě to naši základní otázku nevyřeší.
Jiné zajímavé číslo, výdaje našeho státu mají za rok 2009 (bez započítání dopadů ekonomické krize) dosáhnout hranice cca 1,15 bilionů korun, ano čtete strávně, 1 150 miliard, 1 150 000 milionů, 1 150 000 000 000 korun. Proti tomu oněch zmiňovaných 3 500 000 000 vypadá naprosto směšně. Je to cca 0,35 % z peněz, které stát ročně vyplácí. To je skutečná cena za ne vždy sice akceptovatelnou, přesto však demokracii. Tak kde se vlastně veškeré ty peníze utrácejí? Na to se ptá určitě každý z nás. Asi Vás, ty které hledají nějaké složité vysvětlení, velmi zklamu. Výpočet je totiž až neuvěřitelně jednoduchý. Samo mne to zajímalo, tak jsem si daný propočet učinil sám. Na stránkách českého statistického úřadu jsem si vyhledal některé základní parametry důležité pro daný výpočet. Jedná se především o čísla počtu důchodců v naší republice a jejich průměrný měsíční důchod. Byl jsem až zaražen, s jakou přesností jsem se dostal k číslu, které musí ministerstvo práce a sociálních věcí (včetně dalších výdajů, které se musí platit „ze zákona“, jako jsou sociální dávky apod.) za letošní rok zaplatit. Jedná se o cca 460 miliard korun, ano skoro polovina toho, co náš stát ročně vyplácí. Když připočtu např. 135 miliard korun na školství, jakožto „správci státní pokladny“ mi už nezbývá příliš zdrojů. Nezapomínejme na dluh, který splácet musíme (omlouvám se, my jej nesplácíme, jen ujišťujeme některé instituce, aby nám byly ochotny půjčit třeba i příště). Nejsem sice žádný makroekonom, ale dostávám se pomalu do svízelné situace, kde vzít, nikomu neublížit a neodsoudit další generaci k splacení dluhů za mou „rozežranost“.
Vážení spoluobčané, ještě jednou na Vás apeluji a nijak politicky neagituji, zamyslete se nad předloženými čísly, nechcete přece ubližovat svým potomkům. Napíšu zde další číslo, to mě totiž zarazilo ze všeho nejvíce a v podstatě mi odpovědělo na mou otázku, kudy dál. Celý systém vyplácení důchodů v ČR stojí na tzv. průběžném financování důchodů, v podstatě se jedná o systém, kdy ti kteří pracují, platí ty, kteří jsou již na zaslouženém odpočinku. Po právu se zdá tento systém být spravedlivý, taky proto v 18. století (ano čtete správně) vznikl. Opětovně ovšem musím použít základní numerický výpočet. Srovnejme si dvě čísla. Počty lidí, kteří daný systém živí a ty, kteří z něj čerpají. Při určitém zjednodušení se dá říct, že se jedná o vzájemný poměr dvou věkových skupin, a to skupiny 15-64letých a 65letých a starších (vím, že se jedná o nepřesný výměr věkových skupin, ale ve své podstatě je pro lidi čerpající ze systému výhodnější, odcházejí totiž do důchodu dříve než v 65 letech a naopak lidé nastupují do práce později než v 15 letech). Zatímco v roce 2009 je v prvně zmiňované věkové skupině cca 7,5 milionů lidí, v roce 2065 (dle prognózy českého statistického úřadu) jich bude při započtení všech migrantů pouze 5,8 milionů. Čili téměř dvoumilionový úbytek lidí v produktivním věku. Naopak počet lidí ve věku 65 let a starších, je v současné chvíli v ČR 1,5 milionů, v inkriminovaném roce 2065 jich bude celých 3,5 milionů. Opět se jedná o dvoumilionový rozdíl, tentokrát však ve prospěch počtu lidí v důchodovém věku. Komu daný výpočet neevokuje blížící se katastrofu, je šťastným člověkem, neboť je již buďto ve věku, kdy se daného roku nedožije anebo je natolik finančně zabezpečen, že ho nějaký důchodový systém v ČR nezajímá. Co však máme dělat my, mladá generace, které se sice může zdát tento časový horizont rovněž nedozírně vzdálený, s přibývajícím věkem si však každý člověk mnohem více uvědomuje význam pojmu zabezpečení a jistota.
Ještě jednou vážení spoluobčané, především ve starším věku na Vás apeluji, posuďte opětovně své priority a zvažte všechny tři možnosti, které nám mladým můžete do budoucna naservírovat. Ano, slyšíte správně, alternativy jsou jen tři. Kdo Vám bude tvrdit něco jiného je buďto matematický génius nebo Vám záměrně (a to z mnoha různých důvodů) lže anebo je s prominutím naprostý matematický diletant. Ony varianty zní.
Varianta první. Ponecháme stávající systém tak jak je. Strana, jež nám vládla před listopadovou revolucí, se zcela určitě raduje a získává další hlasy nespokojených spoluobčanů. Realita je však taková, že při tomto systému budeme mít ve společnosti tři naprosto stejně nespokojené skupiny občanů, které ovšem oprávněně budou od státu žádat řešení příslušného problému (pokud zde ještě při pohledu na Maďarsko, Litvu, Lotyšsko či Argentinu ještě nějaký tradičně fungující stát bude). Zatímco průměrný důchod bude dosahovat sotva poloviny úrovně toho co dnes, pracující člověk se bude právem pozastavovat nad tím, že z jeho výplaty mu nezbude prakticky nic, živit sociální stát totiž něco stojí. Mladí lidé a nezaměstnaní (ti nejslabší) na tom budou zcela nejhůř, mohou zapomenout na bezplatné školství, zdravotnictví či důstojné sociální dávky. Pokud není kde brát, ať se o sebe postará ten, kdo má dvě nohy a ruce sám. Zde musím ještě podotknout, že v těchto letech již nebude možno žít na neustálý dluh, neboť nám žádná instituce z důvodu rizik nesplácení žádné peníze dále nepůjčí,
Varianta druhá zní, s postupujícím časem zvyšujme platby do systému sociálního zabezpečení (ve své podstatě se jedná o navyšování daní, ano sociální pojištění není pojištění, ale jedná se o daň). Strana, která tak „vyzrála“ na (ne)placení regulačních poplatků ve zdravotnictví se raduje a chudší spoluobčané ji jdou s očekáváním lepších zítřků a vyšší sociální spravedlnosti volit. Opětovně zapláčou všechny tři skupiny obyvatel. Tentokrát však skupiny v poněkud jiné struktuře. Zatímco bohatí lidé budou pranýřováni stále více za to, že jsou vlastně bohatí a budou odvádět neustále větší procento do společné kasy (otázka je, kdy nám všichni utečou, jen blázen by si myslel, že jsou takoví patrioti, že se o své peníze rozdělí s ostatními), chudí občané si nikterak nepomůžou, neboť budou ve stejné situaci jako u zmiňované první varianty (spíše hůře). Ti, kteří se o sebe nemohou postarat sami, spláčou nad výdělkem nejvíce. Ale co už, vždyť ti jdou také nejméně vidět a většinou se o věci veřejné vůbec nestarají. Mám poněkud strach, že tato varianta je nejpravděpodobnější (jen se hrozím z důvodu v té době nedostatečných státních finančních prostředků, různých machinací v systému zdravotnictví pana dr. geniálního, co kdybych náhodou potřeboval nějakou finančně náročnou operaci? Na tu již opravdu nebude).
A na závěr varianta třetí, očividně nejméně populární, ale ruku na srdce, rovněž nejméně populistická. V čem vlastně spočívá systém důchodové reformy navrhovaný donedávna vládnoucí pravicovou stranou? V komplexním a dlouhodobém řešení této zapeklité situace. Je totiž nasnadě, že stát si skutečně v blízké budoucnosti (a s tím bohužel nelze nic udělat) nebude moci dovolit už k tam vysokým sociálním výdajům státu (a ne vždy efektivním) platit ještě obrovskou masu lidí v ekonomicky neaktivním věku. Přitom stačí velice málo a v podstatě každý občan na tomto elegantním řešení (známém ve všech vyspělých státech světa) musí vydělat. Je potřeba tento průběžný systém nahradit systémem novým - spravedlivějším. Celé kouzlo spočívá v tom, že každý občan (už nyní nespokojený se svým důchodem) by si v podstatě sám určil a následně i zaplatil a užil svůj vlastní důchod (nemusí mít strach, že by platby za něj nestačily na spokojený život v důchodu, nyní zaplatí mnohem více). Samozřejmě za cenu množství sociálních ústupků, které jsou zřejmé a potřebné. Stát by se musel umět postarat o ty občany, kteří nejsou schopni si vydělat na svůj vlastní důchod svými vlastními silami, rovněž by ze systému museli být vyjmuti občané v důchodovém a předdůchodovém věku, kteří neměli a nemají možnost do tohoto systému vložit dostatek svých vlastních peněz. Tento systém má ovšem, ruku na srdce, i dvě významné nevýhody. První z nich je zjevná neschopnost našich politiků a rovněž nechuť mnoha občanů přistoupit na tento moderní a efektivní způsob financování. Druhá tkví v tom, že čím déle budeme tento systém oddalovat, tím více nás pak nástup tohoto „dlouhodobě nevyhnutelného“ systému bude bolet. Jde totiž o to, že v rámci vyjmenovaných sociálních ústupků je potřeba po určitou dobu vést duální systém těchto důchodů, který se bude neustále jen prodražovat. Nic však nemůže vyvrátit tu určitě nejvýznamnější výhodu tohoto systému. Je totiž udržitelný, a to i z hlediska problému prvních dvou variant. Není totiž závislý na tom, co dělá průběžný systém neudržitelným. Nezáleží v něm vůbec na počtu lidí v jednotlivých věkových skupinách.
Vážení spoluobčané, na závěr se Vás zeptám ještě jednou. Mnozí z Vás jsou rodiči, babičkami, dědečky. Opravdu chcete svým dětem „ulehčit“ život tím, že za cenu svého momentálního pofiderního blahobytu odkážete své děti a vnoučata do permanentního nedostatku a strádání jak naložit se stářím? Uvedu možná poslední číslo, pro někoho potěšující, pro realistu o to více zarážející. Je sice pěkné, dožít se v roce 2065 až 90 let průměrného věku (platí pro ženy). O to více je alarmující, že člověk v té době nebude trávit v „relativní chudobě“ 15 let, ale celých 25.
Dovolím si rovněž poslední otázku k některým našim politikům. Vážení, mnou sice nevolení, ale demokraticky zvolení, poslanci jistých politických stran. Opravdu si myslíte, že vítězství v několika následujících volbách je přednější než spokojený život Vašich dětí a vnoučat ve stáří? Nechci se Vás dotknout, ale jak byste se asi cítili, kdyby Vám Vaši rodiče zanechali pouze dluhy a nejistou budoucnost?
