Kdy stát má a musí podat pomocnou ruku

Nejen v souvislosti s nedávnou stávkou a demonstracemi jsme se opět mohli dozvědět, že vláda se prý nestará o „obyčejné lidi a potřebné“ a pomáhá pouze „bohatým“. Domnívám se, že toto tvrzení není pravdivé, a mohu to dokázat na konkrétním příkladu ze svého resortu.

Chápu, že socialistické myšlení, které nám bylo desítky let vštěpováno, zcela potlačilo individuální odpovědnost. Přitom správná hospodářská politika by měla být založena na vyvážení principu solidarity a subsidiarity. To znamená, že nejprve si musí v nepříznivé situaci pomoci jedinec sám, pokud na to jeho síly nestačí, pomůže rodina či obec. Stát zasahuje až v poslední instanci. Ale pojďme ke konkrétní situaci.

Na počátku května zasáhly Českou republiku překvapivé pozdní mrazy, kdy teploty v pěstitelských oblastech spadly až na –5 °C. Došlo k vážnému poškození 10 500 hektarů ovocných sadů a 1150 hektarů vinic, přičemž největší škody byly zaznamenány v oblasti severních a středních Čech. Na Moravě byly postiženy jen některé menší lokality. Ale například na Mělnicku a Litoměřicku přišli vinaři až o 95 procent budoucí úrody, což je rána, ze které se sami nemohou vzpamatovat ani při využití komerčního pojištění.

Jde tedy o typickou mimořádnou situaci, kdy má a musí zasáhnout stát. Ministerstvo zemědělství k tomu přijalo několik opatření. V rámci půjček od Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu dojde k odkladu splátek u programů Zemědělec a Půda. Mimořádně jsme také uvolnili 30 miliónů korun, o které navýšíme dva národní dotační programy. Týkají se především podpory restrukturalizace ovocných sadů a vybudování kapkové závlahy, což umožní alespoň částečnou kompenzaci škod a obnovu poškozených sadů.

Z toho je vidět, že vláda nerezignovala na pomoc potřebným ani neopustila princip solidarity. Musíme však pečlivě dbát o to, aby tento institut nebyl zneužíván a aby peníze daňových poplatníků směřovaly jen tam, kde jsou skutečně potřeba.