Volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal!

"Tak ti zavolám potom," odpověděla jsem své mamince, a už jsem to měla. "Ne! Dneska mi už nevolej! Pak mám seriál!"

Trošku se mě to dotklo. Abyste tomu rozuměli, vždycky, když mi maminka zavolá, vždycky se mi rozklepe srdce, jestli se jí něco nestalo. Protože mi volá výjimečně. Rozklepe se mi srdce a nejvíc se mi klepe, když jsem v Činoherním klubu na zkoušce a maminka víc jak sto kilometrů od Prahy. Což se právě před chvílí stalo.

Během zkoušky mám mobil daný na ticho, a protože napovídám z první řady, mám ho položený na sedadle vedle sebe. Na jevišti byla Ivana Chýlková s Vojtou Kotkem, text oba uměli perfektně, ale pan Smoček jim do toho furt mluvil, a tak potřebovali pokaždé po jeho připomínkách připomenout, kde navážeme.

A do toho jsem si všimla, že mi vedle na sedadle, bliká mobil. Někdo mi volá.

Maminka. Co se stalo? Rozklepalo se mi srdce. A klepalo se a klepalo. Naštěstí byla za deset minut pauza, tak jsem popadla mobil, vyšla jsem po schodech z klubu nahoru, a mamince zavolala.

"Co se stalo, mami," zeptala jsem se a srdce se mi klepalo a hlas se mi třásl.

"Co by se mělo stát," ozvala se naštvaně, mně se ulevilo a srdce trochu zvolnilo. "Volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal."

"Tak ti zavolám potom," odpověděla jsem a už jsem to měla.

"Ne! Dneska mi už nevolej! Pak mám seriál!"

Nevím, jak to máte s maminkami vy. Já mám pocit, i když mi je šedesát čtyři, že jsem pořád dítě mé maminky. A právě teď se to dítě ve mně, naštvalo.

"Tak víš co, mami, tak já ti volat nebudu. Zavolej mi ty, když budeš něco potřebovat, jo?"

A maminka v klidu souhlasila.

"Vždyť jo, nevolej mi. Když něco budu potřebovat, zavolám ti." A než telefon položila, ještě mě jednou upozornila na to, co mi už řekla. "A už mi dneska nevolej!"

Bylo mi to líto a večer jsem si postěžovala dceři. Ta se, samozřejmě, na babičku naštvala, protože poznala, že mě to mrzí a její mamince nebude nikdo ubližovat a už vůbec ne, její vlastní máma!

"Je to potvora! Vykašli se na ni, mami, a nevolej jí!"

"Ritunko, ale mně to nedá."

"Tak se pak ale nediv, že ti řekne to, co ti řekla!"

15. října 2014 měla maminka narozeniny. Bylo jí 92 let. Byla jsem v Praze na zkoušce, tak jsem jí chtěla zavolat, ale "volaný nebyl dostupný". Zvedla mi to až večer.

Popřála jsem jí a maminka se začala chlubit, jak dostala od vnuka Erika, se kterým bydlí, plnou tašku sladkostí a jak jí Erik přivezl sladkosti i od mého bratra.

"Nevím, co mám sníst dřív," pochvalovala si. "Mám toho dva plné talíře!"

"Mami, ale já ti přece dala ten televizní pytel, do kterého se zabalíš a je ti krásně teplo," připomněla jsem jí náš dárek, který jsme jí s Ritou přivezly před týdnem.

"Ale to není k jídlu," řekla moje maminka a hovor ukončila. "A už mi dneska nevolej. Mám seriál."

No... tak hodně zdraví, mami! A moc bych si přála, abys to dítě ve mně, trápila ještě hodně dlouho!