Vánoční blog - Třikrát a dost

Také býváte, když si pod stromečkem rozbalíte všechny svoje dárky, zklamaní, že tam není to, co jste si toužebně přáli a dávali jste to mnoha způsoby najevo už od srpna? Já ne.

Ta pohroma se stala den před Štědrým večerem, roku 1954. Mně byly čtyři, bratrovi šest. Táta se ten večer opil a maminka se s ním začala v kuchyni hádat. Nijak zvlášť jsme to s bráškou neprožívali. Hráli jsme si a těšili se na Ježíška. A pak najednou maminka přiběhla do mého pokojíčku, kde byl velký prádelník, začala vytahovat šuplíky a z nich vyhazovala zabalené dárky. Dva přistály přede mě.

„To je tvoje! A to je tvoje, Kájo, rozbalte si to,“ hodila dva dárky směrem k bráškovi. A znovu šátrala mezi prádlem a tahala další dárky, a házela je po mně, po bráškovi i po tátovi. Když doházela, šli se s tátou do kuchyně dál hádat, a my s bráškou jsme si začali dárky rozbalovat. Neradi a beze slova.

Rodiče za chvíli přišli, dárky nám vzali, řekli, ať jdeme spát, a potom dlouho do noci šustil v kuchyni papír, jak je znovu společně balili…

Po letech jsme na to sice vzpomínali s bráškou s úsměvem, ale já od toho večera věděla, že tohle nikdy v životě neudělám. Víte, když kolem nás létaly ty vánoční dárky, bylo to, jako by mým pokojem létal na kousky roztrhaný Ježíšek…

Za dva roky, v roce 1956, přišla druhá vánoční pohroma. Rozvedený soused měl dvojčata, kterým bylo jako mně. Kluka a holku. Na Štědrý den, dopoledne, jim přinesl dárky, ale jeho ex-manželka ho dovnitř nepustila, a z okna na něj ječela, ať neotravuje, že od něho nic nechce a děti také ne! Vrátil se domů a zaklepal u nás. Seděl v kuchyni a plakal, u nohou dva velké balíky. Táta s maminkou ho utěšovali a on najednou dal jeden balík mně a druhý Kájovi.

„Vezměte si to vy. Když mě vyhodila, nedostanou nic. Rozbal si to, Irenko! I ty, Kájo, si to rozbal.“

Měla jsem pořád v paměti na kousky roztrhaného Ježíška před dvěma lety a do rozbalování se mi moc nechtělo. Kája se ale na balík vrhl, a za chvíli z papírů vytáhl nádhernou, obrovskou, dřevěnou tramvaj. Tak jsem do toho šla také a objevila jsem pokojíček pro panenku! Bylo tam všechno jako v pravém pokoji! Dokonce na zdi visel kalendář na rok 1957! Byly to dárky, které jsme do té doby nikdy nedostaly. Krásné a drahé. Nevím, jak dlouho jsme si s nimi nadšeně hráli. Hodinu. Možná dvě. A pak jsme je museli vrátit.

Rozvedený soused šel totiž své ex-manželce říct, komu dal dárky pro jejich dvojčata, a ex-manželka se naštvala. Naši rodinu a nás, děti, znala, ale hlavně znala moji maminku, která byla, na rozdíl od ní, krásná. Řekla mu, ať okamžitě ty dárky přinese, a může s nimi zůstat na večeři. Milý soused, šťastný jako blecha, rychle běžel zpátky, rodiče nám tramvaj a pokojíček pro panenky vzali, on obojí znovu zabalil a radostně odkráčel se dvěma balíky ke svým dětem.

Nebyla jsem z toho vůbec smutná, a bráška také ne. Tušili jsme to. Byly to příliš luxusní dárky na to, abychom si s nimi hráli déle než dvě hodiny…

Za rok se narodil bráška František, a v roce 1959, kdy mi bylo devět let, šla maminka do práce a na její místo nastoupila babička, která bydlela o poschodí níž. Měsíc před Vánoci mi maminka dala peníze a zeptala se, jestli nechci koupit pro všechny dárky. Chtěla jsem. Bylo to dokonce moje toužebné přání. Říkala jsem si, když budu dělat Ježíška já, už se nikdy žádné pohromy u nás nestanou!

Vánoce 1959 dopadly na jedničku. I Vánoce 1960 se mi povedly. Od září jsem vymýšlela, co komu koupím, a pokaždé se mi podařilo překvapit brášky, rodiče, babičku i pratetu Batetu. A mě zase překvapily dárky od maminky a babičky.

A pak přišly Vánoce 1961. Bylo mi jedenáct. Seděla jsem pod stromečkem a rozdávala jsem dárky. „Moje“ i „jejich“. Když už pod stromečkem skoro nic nebylo, znejistěla jsem. Zatím jsem totiž nenašla žádný dárek pro mě! Třeba pro mě mají něco velkého, a je to někde schované, utěšovala jsem se, ale nikdo nic neříkal, tak jsem rozdala poslední dárek a nenápadně jsem se vytratila do svého pokojíčku.

„Mášenka nic nedostala,“ uslyšela jsem otce.

„Myslela jsem, že si něco koupí sama,“ odpověděla mu matka. A pak mi babička přinesla dvacet korun a knihu z antikvariátu. Jmenovala se, Irčin románek.

A od té doby nečekám pod stromečkem žádné dary. A každé Vánoce, letos to bude už po jednapadesáté, si dávám pod stromeček jeden malý dárek a napíšu na něj: Irence.

Pro jistotu.

P. S.  

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES, v pondělí 17. prosince 2012.