Útok zepředu na Hlavním nádraží - na 1. máje.

Blog jsem o tom psát nechtěla. Včera jsem se celý večer pozorovala. Dneska mě bolí celé tělo, lokty, záda, stehna, hlava a hlavně krk. Ale teď večer se mi začal vracet moment pádu tak silně, že se z toho vypíšu, ať mám pokoj.

Včera jsme měli v Činoherním klubu zkoušku na hru, EQUUS, kterou napsal Peter Shaffer, režíruje ji Martin Čičvák a premiéra, která měla být 5. května, bude koncem září.

Skončili jsme před půl druhou, vlak do Kolína mi jel ve 13.57, tak jsem šla pomalu k Muzeu na metro. Na Hlaváku jsem chvíli čekala, až na tabuli naskočí, ze kterého nástupiště vlak jede, a když se tam objevilo 3. nástupiště - sever, šla jsem pomalu podchodem, a když jsem si všimla, že od třetího nástupiště, kam jsem chtěla zahnout, vychází více cestujících, uhnula jsem do středu podchodu a v tu chvíli se za hroznem cestujících vyřítil mladík, vrazil do mě a já spadla na záda a praštila se hlavou o zem.

Okamžitě kolem mě stálo asi deset lidí, ten mladík u mě klečel a vyděšeně se ptal, co mi je, jestli jsem v pořádku, omlouval se, další se ptali, jestli nechci někam odvézt, někoho zavolat, jestli můžu vstát a já řekla jediné.

"Brejle... kde mám brejle..."

Mladík je našel, rychle mi je podal, nasadila jsem si je, narovnala si roušku, která se mi sesunula na bradu, lidé mi pomohli vstát, ptali se, jestli něco nepotřebuju a já řekla, ne, jdu na vlak.

Byla jsem mimo. Hodně mimo. Když jsem jela po eskalátoru na třetí nástupiště, začala jsem se zkoušet z násobilky. Třikrát osm. Sedmkrát šest. Sedmkrát čtyři... tam jsem trochu zaváhala. 

Na nástupišti jsem si sáhla na hlavu. Leva strana byla jednou tak větší než pravá.

Vlak ještě nepřijel, tak jsem si sedla na lavičku a pod rouškou jsem na sebe mluvila.

Ty vole, to bylo strašný. Hlavně, že jsem si něco neudělala s nohou. Ale padala jsem rovně. To jsem se naučila kvůli noze po obrně. Padat rovně, abych ji neměla pod sebou. Do prdele... mohla jsem si zlomit ruku, nohu, narazit páteř, kostrč. Rozbít hlavu! Krev mi ale neteče, je tam jenom boule, strašně velká boule...

Prosím vás, vy, co ještě můžete rychle běhat, vy, co ještě můžete běhat dokonce tak rychle, že dokážete předeběhnout houf lidí, spěchajících od vlaku, přemýšlejte trochu! Když nevidíte před sebe, když nevidíte, kam se ženete, zastavte se, nebo aspoň zvolněte!

Kdybych tam nešla já, ale někdo vezl kočárek, zdemolovali byste v kočárku dítě. Kdybyste takhle narazili do někoho staršího než jsem já, mohli byste ho i zabít nebo mu "jenom" něco zlomit.

Mladý muži, co jste mě takhle včera atakoval, moc bych si přála, abyste na to nikdy nezapomněl a už nikdy, nikdy takhle hloupě nespěchal. Děkuju.

P. S.

Ani nevíte, jaké jste měl štěstí. Moje dcera řekla, kdybych tam s tebou byla, tak bych ho zabila.