Pojďte aspoň na vejšplechty, když nemůžete do divadla

V Činoherním klubu napovídám od května 1994 a zapisuju si vejšplechty, které vzniknou během zkoušek. Dneska jsem náhodou přišla na zásobu, která mě pobavila, tak jsem si řekla, pozvu je na vejšplechty, když nemůžou do divadla...

Režisérovo Ale...

Zkoušel se třetí obraz. Po jeho skončení dával režisér Smoček hercům připomínky.

„Nechci to vyplašit... Za jistých okolností to bylo dobré... Vemte si to ještě jednou!"

Herci tedy začali znovu. A pan Smoček, sedící v hledišti, se s omluvou v hlase otočil k řediteli Procházkovi a k dramaturgovi Císaři, kteří seděli vedle něho.

„Ale text uměj..."

KŘEST

Před křtem Divadelních vejšplechtů v roce 2001, jsem se potkala s Michalem Pavlatou. On, Ivana Chýlková a Petr Nárožný měli být kmotry.

„Já jsem nikdy kmotra nedělal. Vůbec nevím, jak se to dělá," upozorňoval mě Michal.

„Já taky ne. Necháme tomu volný průběh," uklidňovala jsem ho. Michal se na mě podíval, pokýval hlavou a seznámil mě se svojí koncepcí.

„Začneme tím, že tě svlíknem."

Sen

„Já ti to, Lenko, předvedu," nabídl se režisér Smoček a všichni jsme okamžitě zpozorněli. Když režisér předvedl, jak by se měla Lenka Skopalová tvářit, vybuchli jsme smíchy, protože náš pan Smoček je v předvádění svých herců nepřekonatelný.

„Ty musíš celý život trpět, Láďo, jak ti to ti blbí herci kazí a nezahrají ti to tak, jak chceš, viď," zeptal se ho Lála Dulava.

„Jak to," zeptal se nechápavě režisér.

„Hrát všechny role! To je tvůj celoživotní sen, Láďo," přikyvoval Lála a dál svoji myšlenku rozváděl. „Ty bys byl nejradši, aby na plakátech bylo: Režie: Ladislav Smoček. Hraje: Ladislav Smoček!"

„Ne! Ne! To není pravda," bránil se režisér, ale Lála přidal na dort třešinku.

„Lidi si budou říkat, Smoček má zase v Činoheráku premiéru.

Jo? A kdo mu tam hraje?

„No, Smoček! Asi sedmnáct rolí! Von si to hraje všechno sám!"

VÍM!

„Leštíš to lino?"

Takhle se má Lála Dulava zeptat Lenky Skopalové.Tuhle větu jsem mu napovídala pořád, protože byť jednoduchá, byla pro děj hry důležitá. A protože Lála před touhle větou dělal dlouhou pauzu, nebyla jsem si nikdy jistá, jestli text ví, nebo ne.

Když jsme k tomu místu jednou při zkoušce docházeli, Lála mě rukou zarazil a zřetelně mě upozornil, abych mu text neházela.

„Víííím!" A pokračoval dál ve hraní. Přešel jeviště, podíval se na Lenku, sedl si do křesla. Já se na něho v klidu dívala, on si tu dlouhou pauzu vyhrál a pak se konečně Lenky zeptal.

„Leštíš ty schody?"

PRAK A SKOBY

Začala se pilovat jedna scéna a režisér Ladislav Smoček každou chvíli vybíhal z hlediště na jeviště, aby předvedl, jak si to představuje.

„Ty bys měl mít, Láďo, prak a skoby a střílet po nás z hlediště, když něco zkazíme," navrhl mu Lála. „Kolik bys těch skob potřeboval?"

Režisér se podíval na jeviště, kde stála Lenka Skopalová, Michal Zelenka a Lála Dulava.

„Tři skobičky..." projevil po chvíli své skromné přání, tiše a s úsměvem.

„Ne! Kýbl," zvolal Lála. „A pak by se říkalo: Režisér byl po zkoušce vyčerpán. Vystřílel po hercích celý kýbl skobiček!"

Tak, přátelé, Zlomte vaz! Tfuj! Tfuj! Tfuj!