A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že to uklidím?!

Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou! 

Téma, které bylo nahozeno, a které zajímalo všechny tři ženy, se netýkalo nikoho jiného, než chlapů.

"Byla u nás čtyřletá vnučka. Když jsem třetí den balila její věci, protože si pro ni dcera měla za chvíli přijet, přiznám se, že už jsem neměla energii na vymýšlení další zábavy a dala jsem jí na hraní malé lyže, ona si na ně stoupla v obývacím pokoji před televizi, na kterou koukal můj muž z válendy a dělala, že jede ze sjezdovky. Když jsem na ni zavolala, že je maminka tady, nechala lyže lyžemi a za chvíli jsme seděly u dcery v autě. Ta se na mě podívala a pokývala hlavou.

"Mami, děkuju ti. Holky, jedeme do cukrárny."

Když jsem se za necelé dvě hodiny vrátila domů, můj muž pořád koukal na televizi a malé lyže pořád ležely kousek od televize. S úsměvem jsem na ně ukázala.

"Mohla jsem se vsadit, že tady budou ještě ležet."

"A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že je uklidím?"

Všechny tři ženy se rozesmály. Nemyslete si, pánové, že jsme při těchto debatách o vás, plné žluči, zmaru a beznaděje. Kdepak! S radostí se navzájem posloucháme a s úlevou si říkáme, tak von není blbej jenom ten můj!

Štafetu převzala druhá žena.

"Jak nedávno v sobotu napadl přes noc sníh, měla jsem vztek i strach. V létě jsem měla zlámanou nohu a věděla jsem, že si s ní nesmím nic udělat. Nicméně jsem musela jet služebně do Prahy, sobota nesobota. A také jsem musela jít s naším Brechtem, protože ráno s ním chodím já, přes den s ním jde dvakrát Šimon a večer zase já.

Byla sobota sedm hodin ráno. Sem tam bylo sice prohrábnuto, ale sníh furt padal. Autobus na nádraží bude mít zpoždění, vlaky nebudou jezdit, ještě že jedu dřív, u Hlaváku si vezmu taxi a...

Najednou mi podklouzla noha, ale ustála jsem to. Srdce se mi klepalo ještě doma, když jsem sušila Brechta a v hlavě se mi rojily katastrofické scénáře o pádech, zlomeninách...

"Proč jsi vyndala ty sušenky z pytlíku a dala je na misku?"

"Protože jsem tu misku dala na stůl."

"Z toho pytlíku se ale jedly dobře..."

"Nech mě. Já mám svý starosti..." Překvapeně se na mě podíval.

"A jaký máš starosti?" V tu chvíli ve mně vybouchl katastrofický scénář takovou silou, že jsem měla pocit, že jsem vzbudila celý panelák.

"Ty vole, Šimone, podívej se z okna! Ty nevíš, jak tam je?! Teď jsem málem upadla... a ty mi řekneš, jaký mám starosti?!"

Oblékla jsem se, obula, vzala si tašku a šla jsem. Pomalu, opatrně, s očima upřenýma do sněhu, abych nešlápla blbě... a zazvonil mi mobil. Šimon. Najednou měl o mě strach. Abych neupadla, že to klouže. A pak volal ještě pětkrát," skončila druhá žena a její posluchačky zavyly dojetím.

"Tak vidíš! Měl o tebe strach!"

"Ne. Neměl o mě strach. Zavolal dceři! Vzbudil ji v sobotu ráno a stěžoval si na mě, že jsem mu řekla, vole. Holka chtěla vědět, proč, a když jí to řekl, vyjela po něm. Tati, tys zapomněl, že máma měla v létě zlámanou nohu? Jestli jsi jí tohle řekl, tak to tedy promiň, ale seš fakt vůl!"

Třetí žena evidentně na štafetu kašlala. Slastně se protáhla a černý, volný kožíšek ji obeplul jako mořská vlna a pak se na ty dvě brebentilky usmála.

"Něco vám řeknu. Měla jsem dneska od rána trochu splín, že jsem si nedokázala vytvořit žádný vztah, který by skončil manželstvím a dětmi, ale když vás tak poslouchám... splín je pryč! Holky, děkuju! Fakt, děkuju!"